Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Magnesii Liteře chybí diskuse nad nominacemi

Petr A. Bílek, Josef Chuchma a Eva Klíčová nejen o nominacích na literární cenu

Magnesia Litera
Autoři nominovaní na Magnesii Literu

V neděli 7. dubna budou na kanálu ČT art vyhlášeni laureáti letošních cen Magnesia Litera. Při této příležitosti jsme sezvali k diskusi literární kritičku Evu Klíčovou, literárního vědce Petra A. Bílka a kritika a editora Josefa Chuchmu. Mluvili spolu nejen o letošních nominacích zejména ve vlajkové kategorii prózy, ale také o současném stavu české literatury.

Petr A. Bílek: Ty nominace asi dobře odrážejí reálný stav: Vychází spousta knížek, k nimž si najde cestu určitý okruh čtenářů, ale zásadní, bombastická zjevení chybějí. Proto by asi šlo jmenovat řadu knih, které v nominacích chybí, ale asi ne s jednoznačným a palčivým pocitem, že tahle tam zcela nutně být měla místo téhle. A že se do nominací dostaly i knihy hodnocené recenzenty ne vždy kladně, je asi taky přirozený jev. Je-li u prózy prostor pro nominaci šesti knih, dokáží tam porotci v této fázi prosadit i knihy, na nichž nemusí být nutně v kolektivu porotců konsensus. Ten se obvykle prosadí až při výběru vítěze, kde má výhodu kniha, která nikoho neirituje, i když pro ni zároveň vlastně ani nikdo zásadně nepléduje. Ono vyvozovat nějaký soud o tom, jak je vlastně kniha kritikou přijatá, když v relevantních médiích na ni vyjdou tři či čtyři recenze, snad ani nejde - je to prostě výsledek souhry několika nahodilých faktorů a budoucím literárním historikům to neposkytne materiál, z něhož by mohly vyvozovat nějaké zásadní hodnotové soudy.

Reklama
Reklama

56_nulorozec
Petr Stančík: Nulorožec

Eva Klíčová: Těžko soudit, jestli mi letošní výběr připadá ještě divnější než loňský… Co mi ale zásadně chybí, je nějaká diskuze kolem nominací. Tedy důvody, proč porota vybrala to či ono, jaká jsou kritéria - třebaže nutně subjektivní a ne všem členům poroty dané kategorie společná. Celý ten proces je jako odlévání olova, podivný mix nahodilostí vyvřelý na veřejnost - a my teď nad tou směsí knih budeme spekulovat, co to asi znamená. Prozaická kategorie je trochu sázkou na jména čili literárně zasloužilé (Denemarková, Kamen, Stančík, Šanda). Ve dvou případech došlo i na méně známé autorky, které ještě tolik knižních zářezů nemají, tedy SemotamovouHorákovou - aspoň tak. Poezie měla na výběr z většího množství “událostí”, nicméně mají moc hubenou kategorii, a tak se nedostalo na Borziče ani Stehlíkovou. Ani jednu z beletristických kategorií ale nevnímám tak, že se nějak fatálně minula s loňskou produkcí - ač některé tituly mi přijdou velmi slabé, ale ony prostě nějak kopírují to, co se tu píše, resp. na jaké úrovni.

Mnohem více nepochopení bych si dovolila projevit vůči non-fiction kategoriím včetně blogu. Jestli vloni něco pohnulo českou publicistikou, tak Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové (dokonce i na Aktuálně vznikl seriál Chudé Česko, víc se mluví o mzdách apod.), šumavští samotáři Aleše Palána šli podobným směrem, ač je ta kniha zcela jiná. Ale zájem o okraje společnosti, nějaké alternativy vůči dominantnímu konzumu, jiný pohled na hodnoty současné společnosti - to vše je daleko cennější, než nominované tituly. Včetně knihy Martina C. Putny, která opravdu nedosahuje významu Kosatíkova Jiného T.G.M. Za vyložené selhání poroty pak považuji nominaci Kechlibarova blogu - to je věc, jíž se nominací dostává legitimizace, tváří se to jako seriózní publicistika, ale je to takové novinářské kutilství nesené konjunkturou alt-right myšlení. Opravdu nevím, jestli zrovna tohle (tedy ten signál legitimizace) naše rozdělená a na nenávistné vlny snadno naskakující společnost potřebuje.

56_denemarkova
Radka Denemarková: Hodiny z olova

Josef Chuchma: V zásadě souhlasím s Evou Klíčovou v tom, že kolem nominací se nekonají žádné diskuse, že se prostě zjeví vybrané tituly a - tečka! Ale protože jsem rovněž seděl v nejedné porotě od Ortena po Státní cenu, vím, jak v zásadě pofidérní ten výběr bývá, jak se v porotách pracuje s automatismy typu: všichni přece tak nějak víme, které tituly jsou právy nominace. Ten mechanismus “základního povědomí” by zasloužil speciální analýzu, protože by mohla obnažit, jak se vlastně artikulují referenční body v podobě oceňovaných titulů - neboli jak se provádějí dobové tance. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale myslím, že ne všichni porotci přečetli v kategorii próza všechny nominované tituly, největší pochybnosti mám u romány Radky Denemarkové, protože ta objemná kniha vyšla jen nedlouho před zasedáním poroty. Není pochyb, že organizačně a marketingově Magnesia Litera celý ten proces soutěže zvládá a že pomáhá zviditelnit  určitý typ knižní produkce. Ale když budeme jen trochu důslední v uvažování, pak nemůžeme verdikty brát jako bernou minci v určování kvality. Konkrétněji: třetím rokem nyní zasedám v porotě Ortenovy ceny. Pokaždé se do finále, mezi tři nominované tituly, dostala jak próza, tak poezie, ale vítěz může být jen jeden. Je to zapeklité rozhodování: jdou takhle porovnávat próza a poezie? Myslím, že spíš ne. A vezměte si v Liteře kategorie naučné literatury, nakladatelského činu nebo objevu. Jak v tom chcete hledat objektivizující kritéria? V nich lze zpochybnit skoro vše. Takže bychom se například mohli ptát, proč jsou letos v naučné literatuře dva svazky historické, nebo se ptát, co je to vlastně nakladatelský čin, jak se odlišuje od editorského činu, a on se odlišuje, avšak v této kategorii se to stírá.

PAB: No oba máte jistě pravdu, že veřejnosti jsou prezentována v rámci nominací jen určitá gesta či náznaky a že není čitelné, co za nimi vlastně je, tedy že není k dispozici žádný výklad či komentář. Ale mně to přijde, že právě toto činí celý ten rituál - v rámci úzkého intelektuálního ghetta těch, kdo to vůbec sledují – zajímavým. Že je vidět jen ten povrch ledovce a zbytek je ponechán spekulacím, co se v tom výběru odehrálo a jak ty výsledné ortely interpretovat. Je to pak takové mysticko-magické, jako když věštila Pýthia. A jinak to asi ani fungovat nemůže, protože poroty se snaží dobrat při výběru nějakého konsensu (a mají pak dost práce, aby se jejich členové  shodli i na tom vágně znějícím zdůvodnění či anotaci titulu). A vzniká tedy výsledek vybraný kolektivem, kdežto v jakékoli debatě bude nutně každý mluvčí mluvit za sebe, a bude tedy víc nebo méně v rozporu s imaginárním kolektivním hlasem poroty. Celé by to prostě fungovalo jen ve chvíli, kdyby každou cenu vybíral jeden jediný “osvícený” porotce, který by pak mohl vysvětlovat a připisovat svému konání explicitní významy.

Celý ten podnik je prostě jen taková docela nevinná a zdraví neškodná hra, která si nemůže nárokovat jakýkoli statut kodifikace hodnot. Vždy zcela zásadně záleží, jaké složení dané poroty se potká s jakou nabídkou. Proto někdy bývá oceněna evidentně horší knížka jednoho autora: když vyšla ta lepší, seděli v porotě lidi, které ten autor vůbec nezajímal, teď sice vyšla horší, ale sedí tam lidi, kteří si říkají - tak mu to konečně můžeme dát aspoň za tohle. Aby to o něčem vypovídalo, muselo by se hlasovat všelidovým hlasováním, opět tedy v rámci toho našeho ghetta těch, kdo se na literárním životě podílejí.

57_semotamova
Tereza Semotamová: Ve skříni

EKL: Mě na Magnesii dráždí, že je to takový kolos, kde se údajně hodnotí desítky knih (v próze je to skoro stovka knih, to nikdo nepřečte). Kombinace odborných porot, oborového hlasování a veřejného hlasování podsouvá představu, že lze nějak objektivně vybrat vítěze - přitom po nějaké vazbě porotců k nominovaným titulům nemusíme složitě pátrat, Litera také pravidelně pomíjí významné tituly, které na sebe dokázaly už během roku strhnout pozitivní pozornost - proč tomu tak je, se můžeme je dohadovat, ale já si vždycky představím, jak ti porotci musí vymyslet něco, na co by běžný čtenář nepřišel, že touží překvapit. Letos ale bylo přehlédnuto hned několik důležitých knih.

Celá ta knižní estráda jistě zdraví neuškodí, ale je to promrhaná příležitost o knihách a literatuře víc mluvit. V nějakém smyslu je třeba se vzdát utkvělé představy, že se něco objektivně vybírá (a zpětně vysvětlovat některé podivné nominace vkusem porotců). Dovedu si naopak představit sérii debat o nominovaných titulech a kategoriích, souboje knih, třeba ne nutně televizní, i když myslím, že na ČT Art je místa dost, klidně i podcastové, dostupné on-line; stávající čtení v Knihovně Václava Havla je opravdu starosvětsky komické. Pokud to nebudou debaty, každý porotce se může postavit za nějakou svou nej knihu, udělat jí osobitý portrét - myslím, že vlastní přemýšlení o těch knihách je zajímavější než to, jestli nakonec vyhraje Pavla, Tereza nebo Radka. Taky nerozumím tomu, proč součástí Litery není žánrová literatura, když už se loví v blozích… Obecně by Magnesii prospělo zjednodušení “procesů volby” a pořádání debat, diskuzí, propojení porotců s tituly. Ten porotce je vždy autorita a to jako jistá záruka objektivity či kvality stačí. Lidé od literatury přece literaturu sledují celý rok, nepotřebujeme se tvářit, že se porota sesedne kolem hordy knih zaslaných nakladateli a čte…

56_horakova
Pavla Horáková: Teorie podivnosti

JCH: Ideální literární soutěž neexistuje. Literární soutěží je třeba i Nobelova cena za literaturu - a o jejích verdiktech by se nejednou dalo pochybovat. Ostatně žádná soutěž, která pracuje s vkusem, s estetickým soudem, není a nemůže být ideální - vzpomeňme, jaké vášně vyvolávají soutěže architektonické. Může být jen soutěž lepší, nebo horší. Litera má co do transparentnosti verdiktů co zlepšovat a Eva Klíčová tu předkládá docela zajímavé návrhy. Konkrétně: propojení porotců s tituly, veřejné debaty o nominacích v jednotlivých kategoriích, ujasňování si kritérií před publikem - ať někde v sále naživo, nebo v ČRo nebo TV. Protože tohle by napomohlo přemýšlení nad literaturou a schopnosti argumentovat. Ale už jak to tady píšu, tak vidím, že se to nestane, že to takzvaně nepůjde, a některé důvody jsou snad i pochopitelné - kdo by to totiž všechno organizoval a garantoval? Existují na to síly? Nevím. Ale vím, že současná “tajnosnubnost” verdiktů posiluje pasivitu v přijímání verdiktů.

EKL: Vzhledem k tomu, že jsou ty knihy výsledkem kolektivní mysli poroty, tak těžké polemizovat s výběrem. Tedy někdo má třeba nějaký vážný důvod pro nominaci knih Michala Šandy nebo Radky Denemarkové, ale já bych ho hledala těžko. Poezie mi připadá vybraná podle jednoho mustru - nominace jsou si poetikou spíše blízké, chybí mi tu naopak něco zajímavého, řekněme méně konvencionalizovaného. Borzičova Západo-Východní zrcadla nebo Pavel Zajíc, Olga Stehlíková… Když už se v rámci porot nějak kalkuluje, mohly by být výběry pestřejší. Vysloveně zklamáním jsou pro mě kategorie non-fiction, viz výše. Zvláště v publicistice se (zřejmě) protnuly dvě nešťastné snahy: touha překvapit (žádný Palán ani Uhlová) a zároveň pohodlná sázka na řekněme mediálně zvětralá jména (Sedláček, Szántó, Rupnik). Ale kdo ví, jestli není zajímavější  reportáž Lenky Klicperové a Markéty Kutilové Ve válce - Příběhy obyčejných lidí z Iráku a Sýrie? Kategorie Nakladatelský čin je mi trochu koncepčně nejasná a u Překladové knihy a naučné knihy mám tušení, že výběr je jen výsledkem šíleného díla náhody, ač jsem osobně ráda za nominaci Knihy o moři Mortena A. Strøksnese. Objev roku je kategorie pro ty, co se nevejdou jinam - Probudím se na Šibuji Anny Cimy klidně mohlo být v próze… Že jde o debut? Horákové Teorie podivnosti je také první samostatnou knihou pro dospělého čtenáře. A monografii o Františku Vláčilovi by to také spíše slušelo v naučné literatuře. Autor Petr Gajdošík se Vláčilovi věnuje dlouhé roky a jeho knihu chápu jako vyústění badatelského zájmu - tak nevím, proč je v kategorii, která by snad spíše měla objevovat nadějná nová jména.

palan

PAB: Tím, že jsem letos členem poroty právě v kategorii prózy, pochopitelně nemohu jakoukoli z nominovaných knih označit jako tu, která by tam být neměla. Zároveň ale snad mohu připustit, že by tam místo leckteré z nominovaných mohla být i lecjaká jiná - protože opravdu v současnosti chybí knihy, na nichž by se většina těch, kdo tu prózu sledují, shodla jako na knihách stěžejních. Ohledně knih, které nominovány nejsou a z mého subjektivního pohledu by snad být nominovány měly či mohly, mne napadá román Ludvíka Němce Žena v závorce. Ale jsem si vědom, že ten zážitek, který mi jeho četba poskytla, může být do značné míry generační. Nicméně nevnímám letos žádnou křiklavou podivnost podobnou té situaci, kdy nebyl vůbec mezi šestici nominován Topolův Citlivý člověk.

JCH: Myslím, že mezi šesticí prozaických knih klidně mohl nový, neokázalý román Magdaleny Platzové Druhá strana ticha. Vzdor některým mouchám je to poctivá a neuspěchaná kniha sdělující něco podstatného o současnosti. Ostatní kategorie nechám stranou, ostatně dotkl jsem se jich už v odpovědi na první otázku. Jedna dáma, která se sice věnuje literatuře jako PR pracovnice, ale o produkci má velmi dobrý přehled, mi v mailu napsala, že letošní šestici nominovaných v české próze považuje za chráněnou dílnu. Něco na tom je: to jsou všechno velmi “bezpečné” knihy vyprávěním i obsahem. Pokusím se to trochu rozvést: představme si, že by se objevil svazek vynikajících zápisků, dopisů či esejů, který by nebyl vytažen ze šuplíků, nýbrž by byl reakcí na naši současnost. Našla by taková kniha místo v kategorii prozaické, když není prózou? V kategorii naučné, když není naučnou literaturou? V kategorii publicistické, když není publicistikou? Litera má řadu kategorií, ale přitom její síto je děravé. Můžeme si samozřejmě teoreticky říkat, že pojem próza je velmi široký, ale když se podíváte na nominované tituly v prozaické kategorii za poslední roky, vidíte, že tam nefiguruje jediná experimentálnější záležitost, že pojem próza je porotami vnímám tradicionalisticky, v podstatě mainstreamově. Vešla by se tam například nějaká “próza” od S.d.Ch.? Množství kategorií není zárukou citlivosti vůči pestrosti konkrétních projevů. Tím se opět dostáváme k tomu, zda existuje ideální literární soutěž. Neexistuje. Respektive nemůže existovat při záběru, který si Magnesia Litera vytyčila. Pomyslnému soutěžnímu ideálu by se asi nejvíc přiblížila přesně a striktně definovaná soutěž. O ní by se ovšem nevedly takové širokodeché debaty jako o Liteře. :)

55_voliery
Zuzana Brabcová: Voliéry

EKL: Padlo tu, zda nominace odrážejí současný stav literatury. Odrážejí, ani nemohou jinak. Ale snad ještě více odrážejí české (ne)přemýšlení o literatuře - a odrážejí, že většinou žádný extrabuřt v daném roce nevyšel, natož šest. Tady beletrie ztrácí na literaturu faktu, kde se objevuje mnohem více zajímavých titulů od publicistiky po různé vědní obory nebo esejistiku. U většiny zvláště prozaických knih mám pocit, že ani autor neví, proč ji píše, co by vlastně rád sdělil… Pokud si pro svůj text nenastavíte nějaké nároky (jak řemeslné, tak obsahové), je strašně snadné napsat román či novelu třeba každý rok či dva, ba veleromán… Mozky většiny lidí zcela automatizovaně generují věty, situace, dialogy - a podlehnout pokušení fixovat ten výsledek do “literatury” je příliš snadné. Dějiny literatury nabízejí tolik obezliček, jimiž si sám před sebou obhájíte i ten nejnepovedenější písmenkový omyl. A nakonec to hrdé ignorování adresáta textu čili čtenáře… Pak vás kafemlejnek Litery zprocesuje, a ejhle - máte i oficiálně potvrzené, že jste kvalitní autor. Při bližším pohledu je to jen iluzivní rituál, předstírání, že máme velkou literaturu.

PAB: Souhlasím, že nominace stav odrážejí - knih, které splňují kritéria, aby byly vnímány jako próza, u nás vycházejí stovky, ale jen málo z nich vůbec nějak využívá prostředky, které poskytuje právě román či povídka. Tedy “řešit” věci a nabízet obraz světa za pomoci “románového myšlení”. Jsou to spíš jakési románové kostry, na něž se navěsí publicistické popisování světa či jeho ironické, zahořklé či nějak jinak pocitově nastavené komentování. V éře Kundery a Hrabala se psávaly romány, protože to jinak produktivně vyjádřit nešlo. Dnes se píšou romány, protože točit film je finančně i technicky náročnější, pro komiks by si autor musel opatřit podobně naladěného kreslíře a rockové písně už jsou muzeální záležitostí. No a tak tito lidé píšou romány.

56_urban
Miloš Urban: Závěrka

JCH: To je hrozně smutné, co tady říkáte. Ta skepse, ta nevíra, ta únava provozem. Ale asi to odráží celkovou atmosféru nejen literární. Přiznávám zároveň, že obdobné stavy zažívám nad divadelními inscenacemi, kterých vídám desítky ročně. Nadprodukce, kam se jen podíváš, ale umělecká produktivita se vyskytuje vzácně. Ale možná je to tak v pořádku, respektive je to nejspíš adekvátní obraz toho, na co máme. Přesto si nemyslím, že ty nominace - pořád se asi bavíme o prozaické kategorii - odrážejí stav naprosto věrně, viz má předešlá odpověď.

EKL: České próze chybí mediální a komunikační platformy: literární pořady, diskuze, nejen analytické, ale ani servisní literární zpravodajství de facto neexistuje, něco, kde by se čtenář dozvěděl, co se v literatuře děje, co vyšlo. Myslím, že současná literatura vypadá trochu jako psaná do tmy… kde si ji nějaký zbloudilý čtenář najde, a nebo nenajde. Ani autoři pak mnohdy necítí nějaký tlak na kvalitu. To, co máme, je hrubě nedostačující, jsou to takové ostrůvky na okraj odsunutých pořadů a několik literárních časopisů, o jejichž existenci se vlastně neví. Kritická publicistika nemá moc kde vyrůst, z běžných, tedy neliterárních médií de facto zmizela. Zároveň je tu obrovský čtenářský potenciál, lidé by četli a kupovali českou prózu - viz Hana Aleny Mornštajnové, Kateřina Tučková, dříve Viewegh, Urban, ale autoři jim nedávají moc záminek. Jako by si ani neuvědomovali, že jsou v globálním ringu. To si však neuvědomuje ani český stát. A vlastně nejen v literatuře.

PAB: Ono jsou to spojité nádoby. V masových médiích bylo referování o literatuře zredukováno víceméně na píárovou dělničinu, byť pár světlých výjimek by ještě pořád šlo nalézt. Vliv recenzenta v tom tradičním smyslu ani zdaleka nedosahuje vlivu booktuberů a dalších influencerů - pokud se podíváme zcela kvalitativně z hlediska dopadu na to, co si kdo skutečně koupí. A literární časopisy, kde starosvětské recenze ještě představují důležitý žánr, čte jak úzký okruh lidí specifického typu, kteří si ty knihy opatří i bez recenzních podnětů, pokud jde o autory či žánry, jež tak jako tak čtou. Ve výsledku tedy není moc co reflektovat a není ani proč to dělat, protože na to nikdo - až na ty výjimky v řádu nízkých stovek - není zvědavý.

“Obyčejný člověk” má v tomto světě dost starostí sám se sebou a nechce, aby se mu ještě večer po práci sdělovalo, že svět je ještě mnohem složitější a hnusnější, než si dosud myslel. A přesně tohle musí “kvalitní” literatura dělat. Proto nemá cenu snít o tom, jak by bylo krásné, kdyby tisíce lidí četly Marka Šindelku, Ivana Matouška či Zuzanu Brabcovou. Oni se chtějí a potřebují “pobavit”, nechat se pohladit “laskavým českým humorem” či cítit, že jsou “in” a čtou taky to, co jejich známí. A proto dnes čtou Hartla, Bočka, Třeštíkovou, Vondrušku. A za dva roky zas úplně jiné autory, kteří vyhoví těm bytostným potřebám v tu chvíli. Nejde jim to mít za zlé a nejde s tím ani nic dělat. Ceny typu Magnesia Litera vytvářejí herní prostor, který je důležitý pro nevelkou komunitu těch, jež literatura zajímá. Pro zbytek společnosti mají smysl snad v tom, že připomenou, že něco takového jako knihy v tomto světě ještě existuje. Má to relevanci zprávy o tom, že v určité zoo se narodilo mládě jakési vzácné opice: V daný moment si řekneme si, že by nebylo špatné zas jednou do té zoo zajít, ale časem na to zas zapomeneme.

56_topol
Jáchym Topol: Citlivý člověk

JCH: “Obyčejný člověk” měl vždycky dost starostí sám se sebou, to nemá jen teď. Dokonce bych řekl, že “obyčejný člověk” měl v minulém století častokrát mnohem větší problémy a starosti, než má “obyčejný” našinec dnes. Dnes se ovšem “obyčejnému člověku” nabízí neskonale větší výběr, má-li potřebu, aby mu byl vyprávěn příběh. Za cenu nižší než je současná průměrná cena jedné knihy si měsíčně může předplatit kupříkladu kanál HBO GO, kde má na výběr seriály, v nichž mu o světě vyprávějí i velmi chytří lidé velmi propracovaným způsobem. Mimochodem, seriály jsou pro četbu značnou konkurencí, minimálně v čase, který si pro sebe nárokují. Česká literatura se nachází v globálním ringu a literatura sama se nachází v historicky bezprecedentním ringu, v němž ji ze všech stran atakují obrazy a zvuky. Rozhlédněte se v tramvaji, v autobuse, v metru, v letadle, kolik lidí drží v ruce knihu a kolik jich zírá do telefonu a na uších mají sluchátka. Někdy mě při tomhle pozorování vlastně udivuje, kolik knih tu ještě vychází a kolik nakladatelství existuje.

Reflexi se tady skutečně nedaří. Až na poslední necelé dva roky jsem prožil více než třicet let v tištěných médiích, v jejich kulturních rubrikách, a něco o tom vím, nemá smysl jinými slovy opakovat, co zde právě uvedli Eva Klíčová a P. A. Bílek. Lze si toho všimnout i na knižní produkci: téměř už nevycházejí svazky kritických statí. Za poslední dobu, co vím, se tak stalo pouze jednou: Revolver Revue ve své knižní řadě publikovala Marku Vajchrovi soubor Honba za smyslem. Průběžná, recenzentsko-kritická reflexe je už zcela zbytková a pro mnohé zbytečná, marná disciplína. Ilustrací současného v tuzemsku převažujícího přístupu k literatuře a ke světu knih je nový magazín o knihách Page, který začal vydávat Luxor. Nese podtitul Knižní magazín nejen o knihách (už to sousloví je výmluvné) a na titulech dvou dosavadních čísel jsou - herečky!

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte