Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Kultura 2019 podle Respektu: Favoritka, Černobyl, Absynt

Černobyl • Autor: HBO
Černobyl • Autor: HBO

Která kniha vás letos zaujala? A co pro vás bylo dalšími kulturními událostmi roku?

Ivana Svobodová: Nakladatelství Absynt v edici Prokletí reportéři vydalo knihu švédského novináře a dokumentaristy Gellerta Tamase s názvem Laserový muž. Je to reportáž a zároveň skvěle napsaná detektivka, v níž se autor vrací k tragédii z roku 1991, při níž John Ausonius zabil 11 lidí jiné barvy kůže, protože „jiné“ lidi neměl rád. Autorovi se podařilo se střelcem mluvit, popsat jeho svět a dostat se i k detailům z vyšetřování. V paměti mám, protože jsem si ho na Netflixu pustila velmi nedávno, film režiséra Noaha Baumbacha Marriage Story. A předpokládám, že mi civilní snímek o nešťastném i láskyplném konci manželství zůstane v té paměti ještě dlouho.

Ivan Lamper: Z českých knih je to Český ráj Jaroslava Rudiše a z dalšího mi utkvěl rumunský film Policejní, adj. Je starý už deset let, ale byl jím ohromen až letos.

Milan Jaroš: Zaujala mne kniha Libuše Jarcovjákové Evokativ, která boduje v různých světových anketách o fotografickou knihu roku a slavila úspěch i jako výstava na festivalu v Arles. Je mistrovskou ukázkou editace Lucie Černé a práce s archivem jedné z nejpozoruhodnějších osobností fotografie. Za další kulturní události roku považuji film Báry Chalupové a Víta Klusáka o zneužívání dětí na internetu V síti, operní představení Sternenhoch od Ivana Achera, nové desky Billie Eilish a FKA Twigs, soundtracky Hildur Guðnadóttir k filmu Joker a seriálu Černobyl a video Anima od P. T. Andersona ke stejnojmenné desce Thoma Yorka.

Petr Horký: Literárním objevem a zjevením letošního roku pro mě byla mladá irská spisovatelka Sally Rooney a hlavně její nejnovější kniha Normal people. Po Michelu Houellebecqovi je tu po dlouhé době (alespoň pro mě) autor, který píše tak, že jeho knihu zhltnete za dva večery, a zároveň se relevantně vyjadřuje k současnému světu a současným jazykem. Další velkou kulturní událostí pro mě bylo, že jsem objevil britský časosběrný dokument zvaný Up. Režisér Michael Apted od roku 1964 sleduje osudy čtrnácti lidí z různých společenských vrstev: děti z dětských domovů, děti z obecné školy pro obyčejné pracující, bohaté děti ze soukromých škol… Vrací se ke svým protagonistům každých sedm let zjistit, jak se jim daří. Letos vyšla poslední řada, kdy jim je 63 let - a je to fascinující vývoj.

Jaroslav Spurný: Vyšla spousta dobrých knih, které reflektují posledních třicet let. To je skvělé. Kulturní událostí roku jsou pro mě debaty na základních a středních školách. Má jít o mediální vzdělávání, ale debaty se vždy stočí k různým společenským a kulturním otázkám; studenti jsou opravdu zvídaví a mívají obdivuhodný přehled.

Jindřiška Bláhová: The Camera Does the Rest: How Polaroid Changed Photography sice vyšla už v roce 2016, ale o historii technologie i fenoménu, který zažívá v posledních letech retro-comeback – včetně vánočních večírků Respektu – se dá číst kdykoliv. Kniha se snaží jít za rozšířený stereotyp fotky s okamžitě rozpoznatelnou materialistou, která je spojená s pojetím hračky nebo prolamováním ledů na večírcích. Což jsou základní koncepty, na kterých stavěl od padesátých let marketing Polaroidu. Buseho zajímá, co tenhle typ fotky většinou spojovaný s amatérským zápalem vlastně znamenal a symbolicky zastupoval. Pro kohokoliv, kdo se věnuje Hollywoodu a americké kinematografii nebo obecně globální kultuře, je pak kulturní událostí roku s možnými vzrušujícími důsledky, které je spíš možné hádat, převzetí části společnosti Fox mediálním domem Disney. Nestává se každý den, aby se měnila dlouho stabilní mapa Hollywoodu. Letos v březnu na to po dekádách došla řada. Zábavné bylo sledovat veřejná účtování „klasických“ režisérů v čele s Martinem Scorsesem s novým druhem kinematografie, který pro ně představují komiksové adaptace.  Z české kultury seriál Most! a snímek Karel, já a ty. Mimo „nás“ nejradostnější televizní mizérie seriál BoJack Horseman a rest z minulého roku, dokument o pádu fotbalového týmu Sunderland Til’ I Die.

Sally Rooney • Autor: Mark Doyle / SplashNews.com / Sp
Sally Rooney • Autor: Mark Doyle / SplashNews.com / Sp

Karolína Vránková: Knížka Ocelová města je o tom, v čem je ČR skutečně dobrá a málo se to ví – za poslední roky jsme se stali velmocí logistických center. Zaujala mě, i když ještě nevyšla: autoři, architekti Kateřina Frejlachová, Tadeáš Říha, Miroslav Pazdera a Martin Špičák se tématem zabývají už dlouho a na knihu momentálně sbírají peníze na Hithitu. A další kulturní vzpomínka na rok 2019: Urban Talks, cyklus přednášek pražského informačního centra CAMP, kde bylo možné slyšet a zblízka vidět přední světové architekty a teoretiky, jako jsou Jeny Osuldsen ze studia Snohetta, Smiljan Radič nebo Aaron Betsky. Navíc pro všechny a zdarma.

Jan H. Vitvar: Dvousvazková Katedrála viditelná a neviditelná autorského kolektivu vedeného archeoložkou Janou Maříkovou-Kubkovou zpracovala tisíciletou historii svatovítského chrámu strhujícím způsobem. Navíc v době, kdy byl někdejší symbol českého duchovního života proměněn v turistickou atrakci obehnanou nesmyslnými policejními kontrolami. Z letošních tuzemských výstav bych vyzdvihl (řazení je chronologické): Martin Skalický (Nová galerie), Patrik Hábl (Galerie Villa Pellé), Anna Hulačová (GHMP), Bonjour, Monsieur Gauguin (NGP), Martin Salajka (Galerie Vltavín), Dana Sahánková (Trafo Gallery), Jdi na venkov! (Západočeská galerie), Karíma Al-Mukhtarová (White Pearl Gallery), František Skála (Galerie Via Art), Petr Malina (Galerie Vyšehrad), Tomáš Bambušek (Divadlo Komedie), Patrik Pelikán (Galerie Pro arte), Laterna magika (Dům umění města Brna), Ondřej Filípek + Jakub Janovský (DSC Gallery), Matouš Lipus (Galerie ProLuka), Nejkrásnější věk (AVU), Alžběta Skálová (Galerie Villa Pellé), Jakub Tomáš (Galerie Václava Špály), Naděžda Plíšková (Museum Kampa), Bohumil Kubišta + Emil Filla (Západočeská galerie), Francouzský impresionismus (NGP), Sláva Sobotovičová a David Fesl (Galerie ProLuka), Zbyněk Baladrán (Hunt Kastner Gallery), Josef Chuchma (Leica Gallery Prague), Josef Bolf (NGP), Filip Černý (Pragovka Gallery), Daniel Pitín (Galerie Rudolfinum), Theodor Pištěk (Dům umění města Brna), Karel Malich (Fait Gallery), Bedřich Dlouhý (GHMP), Umění dlouhého století (NGP), Staří mistři (NGP), Revoluční 30 (Revoluční 30), Stanislav Sucharda (NGP), Matěj Lipavská (Nau Gallery), Ira Svobodová (Trafo Gallery), Devětsil (GHMP).

Pavel Turek: Dějiny násilí od Édouarda Louise a v návaznosti na to už starší Podklady pro teorii Dívky od kolektivu Tiqqun. U obou jsem si potvrdil, že s kteroukoli knihou, kterou přeložila Sára Vybíralová, nemůžu udělat chybu. Nezapomenu na seriály Euphoria a Fleabag. A taky na filmy Favoritka (Jorgos Lanthimos), Us (Jordan Peele), Leaving Neverland (Dan Reed) a Midsommar (Ari Aster), což jsou vlastně všechny do jednoho horory. Nejvíc streamovaného času jsem prožil s Lanou Del Rey a Glebem. S chutí jsem sledoval každý rozhovor Real Talk. Mimořádnými koncerty pro mě byla Rosalía na Colours of Ostrava, v Praze hned dvakrát vystupující Lingua Ignota – nejprve v Crossu, poté na Sedmičce – a také Hrubá Hudba v Hrubé Vrbce. Zážitkem mimo všechny kategorie, kde se ukázala síla kultury na vyprahlém místě, pak byl minifestival Mezi katry uspořádaný v plzeňské věznici Bory a korunovaný Povodím Ohře.

Martin Uhlíř: Kniha Kazua Ishigura Vybledlá krajina s kopci, působivé vyprávění o nepromlčitelné vině. Inscenace Ibsenovy Nory v divadle Pod Palmovkou.

Ondřej Kundra: Hrozně se mi líbila Hana od Aleny Mornštajnové, dostala se ke mně až letos v létě a nemohl jsem se odtrhnout. Závažné téma napsané strhujícím stylem.

Jiří Nádoba: Samet a pára od Jana Nováka (klasika k výročí listopadu 1989) a z novinek dětská love-road-story Ó, ó, ó, vajíčko! Jedinečný „sdílecí“ rodinný zážitek, pro mě hlavně v hudební audioverzi. A pak letní spontánní zastávka ve vídeňském Donauparku po celonoční jízdě autem od moře. Kulturně-urbanistické osvěžení na sto procent. Vídeň je tak blízko, a přitom tak daleko.

Andrea Procházková: Zahraničními knihami roku jsou pro mě Rozhovory s přáteli od Sally Rooney a kniha She said od dvojice novinářek The New York Times, jejichž práce ukončila kariéru amerického producenta Harvey Weinsteina a odstartovala kampaň #MeToo. Z domácí tvorby mě velmi bavil Český ráj od Jaroslava Rudiše, rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem vydané v knize Podivná doba a kniha mého redakčního kolegy Ondřeje Kundry Vendulka. Že jsem na „své“ kulturní události roku, jsem si pomyslela hned poté, co jsem zhlédla inscenaci Dejvického divadla Vražda krále Gonzaga. Fascinující spojení příběhů herců a jejich cesty na divadelní prkna s vyobrazením posledních dnů Putinova kritika Alexandra Litviněnka. A prožitek s časem nijak neslábne.

Tomáš Brolík: Álvaro Enrigue - Náhlá smrt. Upřímně řečeno nedokážu říct, o čem ta kniha je. Nicméně vystupuje v ní Cortés a trapně dobývá Ameriku, Mexičan v ní haní Evropu, Caravaggio v ní hraje tenis, taky se tam hodně se souloží a zabíjí. Předpokládám proto, že je o dějinách, umění a životě; každopádně je vtipná a vtipně napsaná.

Jiří Sobota: Není to kniha, „jenom" takový esej. Známá šéfka nejprestižnějšího centra západního buddhismu Catherine Ingram sepsala text s výmluvným názvem Facing Extinction. Elegantně a s jistou krásou se v něm vyrovnává s faktem, že lidstvo s největší pravděpodobností není nadáno k tomu, aby zabránilo své vlastní destrukci spojené s rozvojem moderní civilizace. Je zbytečné plivat na konkrétní viníky, nastupující ekologická katastrofa je „organické" povahy, tedy výsledkem velmi dlouhé řady dílčích rozhodnutí činěných lidmi, kteří prostě nejsou a nemohou být schopni dohlédnout důsledky jednotlivých kroků. „Některé věci ale dětem raději neříkáme,“ reagoval prý na toto téma obvykle Leonard Cohen, s nímž jeho kamarádka Catherine Ingram o celé věci hluboko do nocí debatovala.

Silvie Lauder: Z knih mě uchvátil detailní záznam tragédie na ostrově Utoya z roku 2011 z pera norské novinářky a spisovatelky Åsne Seierstad. Práce mě znova přivedla k Orwellovým deníkům a dalším knihám, k analýze hnutí hippies Zrod kontrakultury z pera sociologa a historika Theodora Roszaka, z novějších knih pak k americkému historikovi Timothymu Snyderovi, zejména jeho Cestě k nesvobodě, což je povinná četba pro kohokoliv, kdo chce porozumět politice putinovského Ruska. A když je řeč o Snyderovi, mezi svoje letošní kulturní vrcholy bych určitě zařadila oslavy třicátých narozenin Respektu v pražské Lucerně, a to nejen díky tomu, že jsem měla čest společně s Kateřinou Šafaříkovou moderovat debatu, kde byl kromě Snydera hostem také britský politolog Timothy Garton-Ash, francouzská novinářka Natalie Nougayrede a bývalý šéfredaktor Respektu Martin M. Šimečka, ale taky proto, že zažít na vlastní kůži aplaus vyprodané Lucerny je velmi cool. Z anglických knih bych vyzdvihla She said: Breaking the Sexual Harassment Story That Helped Ignite a Movement reportérek deníku The New York Times Judi Kantor a Megan Twohey, které v roce 2017 v domovském listě publikovaly rozsáhlý text o hollywoodském producentovi Harveym Weinsteinovi a jeho desítky let trvajícím obtěžování a napadání žen. Na kulturním seznamu mám – jak jinak – hodně seriálů. Na festivalu Serial Killer mě bavil německý Bauhaus a zejména norský Exit. Některé hodně sledované seriály mě sice minuly, ale jinak jsem sdílela nadšení z Černobylu nebo druhé řady seriálu Mindhunter. Měla jsem radost, jak se povedly některé seriály vytvořené a natočené ženami – zejména Neuvěřitelná a Russian Doll na Netflixu. Z českých jsem se až letos dostala k Rédlovi, líbilo se mi i Bez vědomí. V kině mě nadchnul, vyděsil i rozesmál film Us od Jordana Peela a dlouho jsem nemohla dostat z hlavy Favoritku od Jorgeho Lanthimose, a to tak moc, až jsem si během roku pustila ještě dvakrát. Koncertů jsem moc neviděla, ale s radostí jsem v červnu zašla na oblíbené metalové mágy Tool.

Tomáš Lindner: Z knih asi nejvíce The Undoing Project od Michaela Lewise a starší sbírka reportáží What the Dog Saw od Malcolma Gladwella. Z cest Tchaj-wan. Z koncertů Erik Truffaz v Akropoli. Ze seriálů dokument Netflixu Wild Wild Country. Filmy Sakawa (o internetových podvodnících z Ghany) a Genesis 2.0 (o těžbě mamutoviny a syntetické biologii) promítané na Jednom světě. A myslím, že každý by měl vidět dokument  Great Hack - příběh firmy Cambridge Analytica a využívání Facebooku k ovlivňování voleb.

Pavel Kroulík: Z knih Serotonin, protože je vtahující a zároveň iritující. Z festivalů opět Luncheonmeat ve Veletržním paláci (protože je pořád nejlepší) a z koncertů Low v MeetFactory, protože jsem tam po celou dobu byl a zároveň nebyl. Seriály: Stranger Things, Černobyl a Beforeigners, protože jsem jich víc nestihl. Filmy: Favoritka a Slunovrat, protože jsem se asi potřeboval bát. Hudba: Caterina Barbieri a Sun O))), protože jde o dvě strany téhož.

Kateřina Šafaříková: Těším se na Serotonin od Houellebecqa, bude to moje čtení na svátky, a naprosto mě strhla knížka Evokativ od fotografky Libuše Jarcovjákové. Její fotky, konkrétně tyhle jsou výběr ze 70. a 80. let, často začínají nenápadně, ale mají velký náboj. Mrsknou člověkem proti zdi a zůstávají v něm dlouho poté, co otočí na poslední stránku. Nechápu, že čeští kurátoři a galeristi netrhají Libuši Jarcovjákové ruce a ještě neměla retrospektivní výstavu. Okolní svět je v tomhle zase jednou trochu napřed, Evokativ byl zařazen mezi deset nejlepších fotografických knih roku na listopadovém festivalu Paris Photo. Být na něm byla pro mě i jedna z kulturních událostí roku, ale přidám ještě dvě, které čtenáři můžou stihnout. Film Joker kvůli výkonu Joaquina Phoenixe, který předvedl herectví na hranicích fyzických možností, a doufám, že za to dostane Oscara. A pak dokument V síti o zneužívání nezletilých dívek na českém internetu. Barbora Chalupová a Vít Klusák natočili velkou věc, kterou by měli povinně vidět všichni rodiče.

Petr Třešňák: Mám rád plody dlouhodobé vášně a můj kamarád výtvarník Mirek Huptych ji má pro Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského. Letos kniha vyšla s jeho ilustracemi a je to nádhera. Velká, těžká, bohatá, krásná. Opus magnum v doslovném významu toho slova.  A pak mě úplně odpálil francouzský film Výjimeční o dvou Pařížanech, kteří pomáhají lidem s autismem. Je tam snad všechno, co považuji v tomhle tématu za podstatné. Celou projekci jsem bulil jako želva a přál bych si, aby tenhle film viděl každý, protože bych nemusel už tolik věcí vysvětlovat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].