Krabice Adama Holého a trocha hudrování

V červenci to byly dva roky, co nečekaně umřel Adam Holý. Bylo mu teprve dvaačtyřicet. Chodí mezi námi spousta lidí, kterým přeběhne mráz po zádech vždycky, když si vzpomenou na chvíli, kdy se k nim tahle chmurná zvěst donesla. Patřím mezi ně. A patří mezi ně i kurátoři Jiří Havlíček a Pavel Vančát. Ti aktuálně připravili výběr z fotografovy postupně zpracovávané pozůstalosti v podobě dvou výstav: první probíhá v Ateliéru Josefa Sudka pod názvem Archiv I. (1988–2000), druhá v Adamově domovské Polansky Gallery s titulem Post Post Mantra. Je to velmi trefné rozdělení jeho tvorby mezi mladé hledání a středněvěké nalezení sebe sama. Zatímco u Sudka na Újezdě se návštěvníkům předkládá autor nezkrocený a chaotický, u Polanského v Holešovicích už vidíme Adama soustředěného, cílevědomého, umělecky hotového.

Kdo někdy navštívil jeho ateliér, pamatuje si na mumraj, který v něm panoval. Fotky naházené přes sebe, papíry, rekvizity, svazky lesklých časopisů, plakáty. V Ateliéru Josefa Sudka je tahle těkavá atmosféra naznačena formou desítek snímků ještě ze studentských let na SPŠG Hellichova, kde docházel k Libuši Jarcovjákové. Její bezrukavičkový přístup ke světu se odrazil do jeho raných pokusů o portrét, akt či aranžovanou fotografii; ale od prvních prací je z fotek zároveň znát, že šel od počátku vlastní cestou, aniž potřeboval nebo musel někoho kopírovat. Kurátoři jeho styl pojmenovávají jako až neurvalou nekonformnost: jeho nejlepší fotky dokázaly člověka ve stejnou chvíli přitáhnout, popudit, okouzlit a znechutit tak, že si je nešlo nezamilovat.

U Filipa Polanského už vidíme Adama Holého v podobě, v jaké jsme ho znali v posledních letech života. Čili komerčního fotografa, který se stejnou úspěšností vstupoval i do světa vysokého umění. „Snažím se ukázat, jak jsem roztěkanej. Náš mozek je zdeformovanej všudypřítomnou vizuální dokonalostí, tak se k tomu v těchhle fotkách snažím dělat protipól,“ vysvětloval mi na jaře roku 2015 nad snímky krajin, které vznikaly spojováním různě zaostřených záběrů jednotlivých výseků lesa, louky či pole do jednoho obdélníkového formátu.

„Připomíná to přelétávání očima po krajině; jako když se člověk občas zastaví u nějakého detailu a pak zase pohledem uhne stranou, aniž má ambici spatřit celek,“ napsal jsem tehdy. Pár těchto fotek nyní visí u Polanského. Doplněné jsou o snímky různých dat, témat i formátů, kresby, výstřižky z časopisů; zkrátka o věci, které po Adamovi zbyly v krabicích. Bude výzvou do budoucna propátrat je do detailu včetně disků s nepřeberným množstvím digitálních prací. Pak bude ještě víc zřejmé, o co všechno jsme s jeho smrtí přišli.

Velká výzva tento týden stála také před Muzeem umění a designu v Benešově. V úterý se otevřelo jeho rekonstruované sídlo v secesní budově na Malém náměstí, kterou si na začátku minulého století nechala postavit Okresní hospodářská záložna. Muzeum se sem nastěhovalo hned po svém vzniku v roce 1990, ale až teď bude mít díky citlivé revitalizaci architektky Marcely Steinbachové odpovídající prostory k vystavování. Vernisáž prvních expozic v úterý odstartovala hejtmanka Středočeského kraje Jaroslava Pokorná Jermanová, ale tu jsem už na místě nezastihnul a nikde nebyly památky ani po jejím manželovi. Zato jsem v plné kráse zastihnul výstavu Šetlík pro MUD.

Jiří Šetlík je devětaosmdesátiletý doyen české kunsthistorie. Vrstevník Věry Chytilové, Jana Procházky, Františka Nepila, Jaroslava Dietla či Milana Kundery se během života seznámil s nepočítaně výtvarníky, s řadou z nich navázal i osobní přátelství. A jak už to mezi historiky umění bývá, přátelství bylo častokrát zpečetěno darem. Šedesát prací, které Šetlíkovi léta zdobily dům, před osmi lety jejich majitel věnoval právě Muzeu umění a designu. Jejich datace se klenou přesně od roku 1917 až do roku 2008. Adriena Šimotová, Jiří John, Věra a Vladimír Janouškovi (všichni se skupiny UB 12, kam v šedesátých letech patřil i Šetlík), Václav Rabas (v roce 1961 mu Šetlík uspořádal výstavu v Národní galerii), Vlastimil Rada (v roce 1959 o něm Šetlík napsal článek do Výtvarného umění). Ti všichni a ještě řada dalších autorů jsou momentálně k vidění v Benešově. Zajeďte se tam podívat i na půvabné schodiště, které spojuje expozice.

A k bývalé okresní záložně přidejte i stávající pojišťovnu. V Galerii Kooperativy v pražském Karlíně je do příští neděle k vidění retrospektiva Františka Kavána (1866–1941) Český rok v krajinách, největší přehlídka díla absolventa Mařákovy krajinářské školy uspořádaná po jeho smrti. Kaván se narodil ve Víchovské Lhotě kousek od Jilemnice a pro nás, kteří jsme s Podkrkonoším pokrevně spojeni, představuje jakousi normotvornou autoritu určující naše vizuální vnímání tamní krajiny. Tak, jak to známe třeba z jeho dvoumetrového obrazu Zimy od Hlinska z roku 1905, který si pro aktuální výstavu Kooperativa půjčila od Galerie plastik v Hořicích.

Já nejvíc času v galerii strávil před mnohem komornější prací. Obraz Levínská Olešnice z roku 1907 půjčený od Galerie KODL má jen 23 na 33 centimetrů a zachycuje Kavánova kolegu Bohuslava Dvořáka přezdívaného Baťka při malování v plenéru. Takhle pod slunečníkem v podhůří pracoval i Kaván. Pro mě je tenhle olej na lepence o to osobnější záležitostí, že za Kavánovými zády se za kopcem během jeho malování nacházel Podlevín, kde máme zahradu. Čili jsem se kousek od břehu Vltavy sentimentálně zasnil a bylo mi vedlejší i klimatologické uspořádání expozice: kurátor Michael Zachař obrazy seřadil podle ročních období od jara do zimy.

Těžko říci, jak by to dopadlo, kdyby se podobným způsobem roztřídily i obrazy Tomáše Bambuška. Pětačtyřicetiletý malíř, scénograf, herec a král domácích vývarů se naštěstí při sestavování svých výstav řídí mnohem zajímavějšími asociacemi a plátna k sobě většinou skládá podle tajnosnubného klíče, na který každý musí přijít sám. Aktuálně to dělá ve Staré škole ve Vraném nad Vltavou, jen pár desítek metrů od svého ateliéru v areálu někdejší papírny. Stará škola vznikla před pěti lety jako spolek snažící se najít pojítka mezi starousedlíky a „pražskou náplavou“, k níž patří i Bambušek.

Jak jsem se o vernisáži jeho výstavy PJK - ptáci jako kytkykoukal, klape jim to nad očekávání dobře. Až by se tam člověk hned přestěhoval - jenže to by si musel vzpomenout ještě před cenovým boomem nemovitostí. Fází tvůrčí prosperity prochází i Bambuškova tvorba. Aktuálně se v ní dostal od zachycování širší krajiny k drobným detailům, jež v ní nalézá. Husu, kohouta, slunečnici, racka nebo lekníny maluje s úžasem, který nezapře jeho hlavní uměleckou devizu. Bambušek se z nalezených výjevů umí těšit s nefalšovanou, až dětskou radostí - a tenhle okamžik náhlého uchvácení (možná oboustranného) dokáže přenést do neopakovatelně živelného rukopisu.

Čas vyrazit do Vraného na jeho výstavu je do konce roku. Až na ní budete, stoupněte si před monumentální portrét krocana, opatrně se rozhlédněte, a když kolem vás nebude nikdo, před kým byste se mohli stydět, pořádně od plic na obraz zahudrujte. Když to bude dostatečně hlasitě, možná jeho autor vyrazí z ateliéru, aby se k vám přidal…