Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Když StB rozdávala herecké role. Herec zkouší spojit stalinismus a špiony

Autor: ČT
Autor: ČT

William Shakespeare přirozeně československý komunistický režim nezažil. Podle autorů třídílné minisérie Herec, jejíž první díl v neděli odvysílala Česká televize, měl k němu přesto co říct. Zkraje první epizody titulní herec v podání Jana Ciny cituje na silvestrovském večírku část sonetu číslo 121: „Je lépe zlý být, nežli zvát být zlým / Když kdo jím není, výtku zlého sklízí / Ne, jsem, kdo jsem a ti, jichž zbraně cíl jsou vady mé, jen vlastní zjeví stíny / Ledaže chtíc říct s povšechností snadnou / že všichni lidé zlí a v zlu svém vládnou“.

Úryvek ilustruje nejen ambice talentovaného mladíka, který chce v době vrcholného stalinismu uspět navzdory pošramocenému kádrovému profilu a vystřihne sonet i v angličtině. Má odkazovat i k jeho nejednoznačnému charakteru. A při pohledu na celou sérii jde vztáhnout hlavně na způsob, jakým autoři téměř výhradně vidí padesátá léta v Československu: jako zlou dobu zabydlenou samými zlými lidmi. Herec má ambice přiblížit se současným špionážním dramatům, ale v nakládání s historií zůstal mentálně v první polovině devadesátých let.

Láska k hřídelím

Stanislav Láník je hlavní hvězdou ochotnického Divadla pracujících. Zapáleně deklamuje dialog o důležitosti hřídelí pro budování socialismu, bez nichž by traktory nemohly vyjet na pole a tanky bránit krásnou zemi. Jako správný úderník dává hřídelím přednost před láskou. Stanislav chce ale ve skutečnosti deklamovat Shakespeara nebo Čechova a agitka je jen přestupní stanice. Když bude dobrý, dostane se dál.

Ale jen do té doby, než přijde udání, že je z rodiny nepřátel režimu. Jeho otec padl u Tobruku, matka zemřela po válce na Ruzyni, falešně obviněná z kolaborace s Němci. Do vězení jí pomohl domovník Štěpánský, který neustále tyranizuje nejen Stanislava, ale i jeho sestru Anežku, jež se živí jako popelářka, a bělovlasou babičku, která s nimi sdílí byt. Štěpánský představuje mstivé sadistické zlo. Ideální materiál do dobových lidových soudů. Nejspíš postaral i o to, aby Stanislava nevzali na vysokou, přestože je evidentně nadaný na matematiku. Místo na přednáškách tráví čas opravováním topení.

Herec se při vykreslování dobových nespravedlností tak trochu bizarně ocitá v teritoriu filmu Dobrý Will Hunting, snímku o geniálním uklízeči, který během pauzy od mytí podlah řeší nevyřešitelné matematické rovnice. V jednu chvíli ale Stanislavovi svitne naděje, když jeho talent neujde profesorovi, který mu studium přislíbí. Výměnou za mladíkovu přízeň. Oba jsou homosexuálové, přičemž tato orientace v Československu padesátých let trestná. A proto ideální jako případné kompro pro Státní bezpečnost, která má Stanislava v hledáčku…

Co se moderní historie týče, jsou padesátá léta oblíbenou dekádou českých tvůrců. Jsou nejvíce srozumitelná jako doba temna, kdy se takzvaně lámaly charaktery včetně toho Hercova - a plná jasných zločinů dokládajících zrůdnost komunistického režimu. Justiční vraždy Milady Horákové a Rudolfa Slánského, lágrů v Jáchymově, střílení lidí na hranicích se Západem. Brutální estébáci i fízlující domovníci vládnou, po šedých ulicích se plouží zamračení lidé. Za „každými dveřmi poslouchá nějaký udavač“, jak sdělí Stanislavovi profesor matematiky na chatě, kam jej pozve na soukromé soirée.

Autor: ČT
Autor: ČT

Herec, kterého natočil podle scénáře Petra Boka a Pavla Gottharda slovenský režisér Peter Bebjak podepsaný pod veleúspěšnými Případy prvního oddělení, je zasazen do roku z celé dekády možná nejdramatičtějšího: 1953. Umírají. Stalin a Gottwald, proběhne měnová reforma, jejímž prostřednictvím stát okrade velkou část obyvatel o úspory, Státní bezpečnost unáší politiky. Tvůrci si výběrem roku vybírají i jasné milníky, které mají vytvářet okamžitě srozumitelné pozadí pro jednání a příběh dravého muže, jenž navzdory křehké fyzické stránce a jemné tváři zručně hraje role, které musí. S volbou data tak jde ruku v ruce jistá „bezpečnost“.

Herec se jako profese do takové doby ideálně hodí a autoři si jej vypůjčují jako jakousi metaforu. Je zvyklý předstírat, což podle standardní verze dějin, kterou budují tuzemské filmy i televizní pořady, musel tehdy dělat v podstatě tehdy každý. Profese navíc umožňuje zasadit děj částečně do atraktivního prostředí pražské divadelní scény, konkrétně Divadla Československé armády (dnes Divadla na Vinohradech), kam se Stanislav nakonec dostane. Tvůrci tak mohou přidat do historického profilu další známý moment, kauzu herečky Jiřiny Štěpničkové odsouzené i s přičiněním kolegů v divadle za vlastizradu; v sérii se o ní mluví jako o Pěničkové).

Hlavně však divadelní prostředí dělá z Herce minisérii kvintesenciálně českou. Divadla a herci hráli zásadní dějinnou roli od národního obrození přes německou okupaci a Antichartu až po sametovou revoluci. Těšili se u „národa“ obrovské popularitě, často představovali jakési morální autority - a stejně často veřejné osobnosti, které se víc než dobře hodily komunistickému režimu k propagování ideologie nebo k udržování občanů v zábavním limbu. Ve vhodnou chvíli se na ně přitom zároveň dalo ukázat prstem, jak by mohla vyprávět třeba Adina Mandlová.

Herecké sólo

V Herci najdeme všechny standardní postavy a motivy temného dramatu z padesátých let. Zběhlého diváka tak v tomhle ohledu nijak nepřekvapí. Možná jen zarazí jistý dryáčnický nevkus určitých násilných nebo erotických scén - a rozhodně nejde o zachycení homosexuality, ale o motivy, které s ní autoři pojí. Kromě toho se ale snaží o žánrové a ozvláštnění.

Podobně jako nedávné Bezvědomí si vypůjčují z aktuálně populárního špionážního dramatu, kdy Stanislav může dostat životní roli, která se neodmítá. Celkem dobře v rámci žánru funguje pocit potenciální zrady číhající na každém kroku. Každá ze tří epizod je navíc tónem jiná. Zasazuje hrdinu do odlišných prostředí a situací, které jsou dostatečně zajímavé a zahrnují několik zvratů, aby udržely pozornost diváků.

Autor: ČT
Autor: ČT

Sérii táhne hlavně hereckým rejstříkem pozoruhodný Jan Cina, který dostává prostor, jejž si zaslouží. Dokáže být bujarým mladíkem, citlivým milencem, dobrým bratrem, zákulisním hráčem i nemilosrdným sociopatem s očima štěněte. Umí předstírat i lhát a zároveň váhat; být zranitelný, autentický. Jeho postava funguje díky kontrastu mezi jemností tváře a vnitřním hajzlíkovstvím.

Výrazné party dostali i Jenovéfa Boková v roli jeho sestry a hlavně Martin Finger coby „kamarád z bufetu“. Ani nesporně talentovaný Cina ale nedokáže zaplnit některé díry v motivaci postavy. Přestože dělá celkem radikální rozhodnutí, ne vždy je úplně jasné, proč vlastně. V úvodu zmíněné „jsem, kdo jsem“ nestačí.

Že byla stalinská padesátá léta drsná a krutá doba, není třeba zpochybňovat. Stát se zaštiťoval lidem a budoval socialismus na zničených kariérách, oběšených soudruzích, kteří už se nehodili, zastřelených kopečkářích, oslavovaných pohraničnících, ukradeném majetku i rozoraných mezích. Hledali se zrádci a sadisté se mohli realizovat u Státní bezpečnosti.

Tohle všechno vlastně (i díky filmům) víme. Jenže ukázat „zlý národ“, jehož hlavní tváří je StB, a držet se obligátního démonizujícího porevolučního antikomunismu, je na rok 2020 trochu málo. Navzdory hereckým výkonům, řemeslné zručnosti, ocenitelné filmovosti série a atraktivnímu úkroku do špionáže.

Další díly Herce odvysílá Česká televize 18. 10. a 25. 10.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].