Karlovy Vary vyhrál snímek pátrající po tom, proč jsme barbaři

Už dlouho se nestalo, aby v karlovarské soutěži jeden film vyčníval tak přesvědčivě jako letos rumunský snímek Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři. Ostatně jeho autor, režisér Radu Jude, byl už od zveřejnění účastníků soutěže považován za její největší jméno. V podstatě za hvězdu ověnčenou z větších evropských festivalů - podobně jako jeho rumunští kolegové.

Za snímek Aferim! získal v roce 2015 cenu za režii na festivalu v Berlíně. A případné podezření, že nyní do Varů poslal takzvaně slabší film, který jinde nechtěli, se rozplynulo hned s první projekcí. Žádný další titul nevyvolal takový zájem a kritickou názorovou jednotu. A pokud by si v sobotu večer hlavní cenu neodnesl, byl by to víceméně šok. Nic takového se však ve velkém sále hotelu Thermal neodehrálo. Judeův film, jenž vznikl s českou minoritní koprodukcí, si Křišťálový globus po právu odnesl. Cenu za režii získal Olmo Omerzu teenagerskou road s movie Všechno bude a nejlepším dokumentem se stali Svědkové Putinovi.

Vítěz je dalším příspěvkem z linie provokativních, intelektuálně stimulujících a neuhýbajících rumunských filmů, jež reflektující nedávnou minulost země. Zatímco 12:18 na východ od Bukurešti nebo Vlastní životopis Nicolae Ceaușesca se ohlížejí za komunistickou totalitou, Jude sáhl hlouběji. V návaznosti na témata svých předchozích filmů se věnuje rumunskému antisemitismu za druhé světové války, konkrétně masakru oděských Židů rumunskou armádou v roce 1941. Ještě před tím, než se Rumunsko přidalo na stranu hitlerovského Německa, diktátor Ion Antonescu dal aktivně příkaz vyvraždit přes sto tisíc Židů na západě Ukrajiny – a rumunští politici, úředníci i vojáci ochotně a rychle naskočili na vlnu antisemitismu a fašismu. Neplatilo tak obvyklé „Nacisté nás k tomu přinutili“.

Vypravěčská linka je poměrně jednoduchá. Mladá umělkyně připravuje pod pečlivým dohledem místního úředníka rekonstrukci zmíněné historické události, která se dotýká palčivého místa v rumunských dějinách. Je zdrojem nejednoho ideologického sváru, protože se hraje o hrdiny, o národní mýty, o slavný národ i samu národní identitu. O vinu a její definici. Jude je ve svém přístupu nekompromisní, ale zároveň vtipný. Staví na dlouhých dialogických argumentačních výměnách, v nichž se potkává Hannah Arendt s Ludwigem Wittgensteinem a občas se do toho vklíní Steven Spielberg. Banalita zla je v Rumunsku občas krutější a banálnější než jinde, zdá se.

Ve filmu, který sleduje specifickou podobu rumunského antisemitismu, Rude skvěle pokryje veškeré možné plochy debaty, názory i protinázory. Diskutuje se o tom, co z historie ukázat, jak a kdo může mluvit z gauče o něčem, co nezažil, k čemu připomínat starším generacím jejich chyby, kolik mrtvých už je masakr a jak velký masakr stojí za to, abychom mu věnovali pozornost. A je nutné ji věnovat zrovna tomuhle, když se v dějinách udály mnohem horší věci? A k čemu to vlastně vůbec je, když je evidentní, že připomínání hrůz žádným dalším hrůzám nezabrání? Jude nešetří nikoho: od maršálů a úředníků přes prezidenty až po ortodoxní církev, která antisemitismus přiživovala.

Název „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ je skutečným citátem jednoho z úředníků, kteří etnickou čistku řídili. Ve vyvraždění Židů viděl jedinečnou šanci očistit rumunský národ, vytvořit jeho utopickou verzi. Dějiny jsou vedlejší, stejně jako etika. Nacionalistická povinnost vše přebije. Možná nejsilnější moment pak přichází v okamžiku, když dav současných přihlížejících diváků přeochotně zastaví komparsistu hrajícího v performanci jednoho z „Židů“, jenž se snaží z „transportu“ uprchnut. Po skandování antisemitských hesel jej vrátí jeho katům. A není jasné, zda scénku sehrál filmový kompars, anebo zda skutečně přidali ruku k dílu obyčejní Rumuni stejně jako kdysi…

Film je sic občas místy přemoudřelý, některé argumenty předkládá zbytečně doslovně a není přece jen nejlepším rumunským snímkem reflektujícím tamní minulost, přesto mu Křišťálový globus právem patří. Je totiž nejen o nutnosti neuhýbat před vlastní minulostí a reflektovat destruktivní nacionalismus i předsudky. Stejnou měrou vypovídá o nemožnosti uměleckého díla podstatu takových hrůz skutečně zachytit - a zároveň o povinnosti se o to neustále pokoušet.