Jihlavská kavárna: Když sex je ještě větší problém než nástup do tramvaje

Jihlava se přes noc zaplnila přespolními, a zatímco se v Praze schyluje k důstojným i nedůstojným oslavám 28. října, zbytek Pražáků se tlačí do sálů na dokumentární filmy, když máme ten prodloužený víkend. Přehlídka trvá jen do neděle, tak je nejvyšší čas vyrazit, na Staromáku se to snad zvládne i bez vás. Důvodů je tu ještě spousta, proberme si letmo ty čtvrteční.

Snímek Dagmar Smržové Miluj mě, jestli to dokážeš nemá moc povedený plakát. Trojice zdravotně postižených mužů na něm lačně zírá na dívku v černých tangách, která má tak vyretušované nohy, že určitě vypadá hůř než ve skutečnosti. Film přitom žádnou retuší není. Režisérka v něm zachytila sexuální život lidí, pro které je snaha dostat holku do postele ještě větší problém než dostat se do vozů veřejné dopravy.

Jedno z největších společenských tabu je tu líčeno beze strachu a s humorem, který ostatně prokázal i jeden z protagonistů Tomáš hned po projekci. „Moje největší obava byla, aby ve filmu nebyl vidět můj penis,“ prohlásil se smíchem. Smržová ho doplnila informací, že se rozhodně nemá za co stydět - a ta krátká inkriminovaná situace během sprchování jí prostě přišla natolik důležitá, že ji ve filmu ponechala.

Pro mě osobně je tenhle film zatímním vrcholem jihlavské přehlídky. Už dlouho nepamatuju, že bych se u něčeho tak usmíval v situacích, kdy se mám usmívat, a tak zamýšlel, když se mám zamýšlet. Dost často to u mě bohužel - a nejen u dokumentů - funguje přesně opačně. Když na závěr Smržová prozradila, že měla na natáčení deset dní, nevěřil jsem jí to ani já, ani zbytek publika. Opravdu klobouk dolů. I před prostitutkou Radkou, která prý nakonec jednoho z protagonistů dostala do mnohem lepší nálady, než se ve filmu zdá.

To Andrea Culková měla na svou Exekuci mnohem víc času. Banální chyba s uvedením adresy trvalého bydliště ji kvůli nezaplacení vodného uvedla i s rodinou do exekuce a do světa, na který překvapeně zírala nejen ona, ale i sál narvaného Domu kultury a odborů. „Naše profese nevzkvétá,“ prohlásil v úvodu filmu jeden z exekutorů na jejich celorepublikovém sjezdu, když si před ministrem Pelikánem ztěžoval, jak to mají chudáci vymahači v životě těžké. Navíc když je teď Pelikán přesvědčuje, že exekuce se nedají brát jako běžné podnikání, kdy jde vymahačům o co nejvyšší zisk: „Vy nemáte na lidech v nouzi vydělávat, ale přimět je k zaplacení dluhu s tím, že si k němu přičtete ADEKVÁTNÍ odměnu.“

Právě ta adekvátnost je tématem filmu a někdy z toho mrazí. Pán, který kvůli nezaplacené půjčce na televizi přišel o chatu i dům. Rodina, která platí na všechny strany a ví, že platit bude až do konce života rodičů a patrně i dětí. Holka, jejíž pokuta pět korun z dětské jízdy na černo se vyšplhala na osm tisíc – exekutorům se vyplatilo čekat, až dívka dospěje, a pak ji tahat k soudu. Culková nakonec dluh zaplatila díky půjčce od kamarádky. A já si kladl jedinou neodbytnou otázku: fakt mělo pro režisérku v takhle nouzové situaci smysl jezdit s kamerou kvůli pár větám odborníků do Osla a Berlína, když měla žlutými nálepkami označený celý byt?

Už teď se těším na seriál Provedu: přijímač. Šestidílná docusoap v České televizi ukáže cestu šesti rekrutů za prací v české profesionální armádě – a Markéta Ekrt Válková s Benem Tučkem z ní v Jihlavě promítli ukázky. Doteď jsem netušil, jak může být povel „Vlevo v bok!“ pro někoho náročný, zvlášť když je vzápětí zkombinován s mnohem složitějším úkolem „Čelem vzad!“ Nepůsobilo to však zesměšňujícím dojmem, o to ani autorům – jak mi pak Ben potvrdil – nešlo. Komické chování adeptů je během tříměsíčního drilu ve vyškovských lesích způsobeno enormním stresem a únavou, která dokáže z přijímače vyřadit i psychicky a fyzicky odolné jedince. Natož ty méně zdatné. No, prostě jsem zvědavý, až bude seriál hotový.

Seriózní přístup autorů pak dost kontrastoval s debutující Adélou Komrzý, která v Jihlavě promítla svůj příspěvek do projektu Český žurnál pojmenovaný Výchova k válce. Autorce se omlouvám, třeba se to během dalších minut někam posunulo, ale dal jsem jen čtvrthodinu, a pak se raději odebral k půlnočnímu spánku.

Během těch patnácti minut jsem se dozvěděl, že válka je špatná, že dětem se militarismus dnes na školách cpe do hlav úplně stejnými prostředky, jako se to dělalo za komunismu, že v Americe se těší na válku úplně stejně jako v Rusku, že důvěra v NATO je úplně stejná blbost jako důvěra v Sovětský svaz. A že to vůbec všechno je úplná idiocie; kdyby se zrušily tanky, uniformy a roztavily zbraně, byl by klid. Kinosál ryčel nadšením, tak jsem mu to snad svým odchodem nepokazil.