Jihlavská kavárna: Jak se normální autista nedovolal Zemanovi

I jihlavská kavárna se v těchto vyhrocených dnech pochopitelně fašizuje. Třeba senátor za ODS Miloš Vystrčil před chvílí před kinem Dukla prohlásil, že svoboda není Čína a že svoboda není Rusko. Řekl to před sochou Tomáše Garrigua Masaryka, která je replikou díla Jaroslava Šlezingera. To bylo v Jihlavě odhaleno 12. září 1948, čili půl roku po bolševickém převratu. Šlezinger si měl následně po procesu kvůli svým aktivitám v Lidové straně odsedět pětadvacet let v kriminále, leč komunisti byli ve své nenávisti natolik důslední, že ho ve vězení nechali zemřít na rakovinu už v roce 1955 – potom, co ho donutili těžit bez ochranných prostředků uran. Bylo mu teprve 44.

Masarykova socha v Jihlavě svého autora přežila jen do té doby, než ji v roce 1961 strhli a rozbili. Ano, v oněch zlatých šedesátých letech, kdy tu podle některých hlasů měla být větší demokracie než dnes. Na své místo se Masaryk vrátil až před pěti lety. Replika je kvůli chybějícím penězům zmenšená – takže senátor Vystrčil se během projevu vedle českého velikána poněkud nepatřičně vystrkoval.

Ale pojďme k filmovému festivalu. Vystrčila s Masarykem jsem potkal na cestě z projekce Primárek od Roberta Drewa. Snímek z roku 1960 zaznamenává souboj demokratických kandidátů Huberta Humphreyho a Johna Fitzgeralda Kennedyho o prezidentskou nominaci. Nejen Jiří Ovčáček by byl patrně překvapen, že se to v Americe docela nedávno obešlo bez papalášských móresů; žádné majáčky na audinách, žádná ochranka, žádná asistence policie proti křiklounům na ulicích. Humphrey i Kennedy měli k dispozici obyčejná auta s transparenty na kapotách. A taky své manželky. Ze zdokumentovaných ohlasů publika na mítincích je jasně patrné, která manželka to kterému kandidátovi nakonec vyhrála.

Vítěz středečního programu byl jasný, ale k němu až za chvíli. Za zmínku totiž stojí i krátký film Spotřeba od Richarda Seymoura. Líčí všední den čínského dělníka, kterému zrovna do dílny přistála zakázka na vánoční ozdoby pro západní trh. Dělník v komentáři říká, že je na svou práci pyšný, že mu dělá radost, když vidí v obchodě nějaký výrobek, který mu prošel rukama a že to s budoucností Číny vidí optimisticky. Což podkresluje záběr na gigantickou loď, která s kontejnery plnými ozdob míří do Evropy. No, máme se na co těšit, nejen o Vánocích.

Tím vítězem jsem myslel Miroslava Janka a jeho Normální autistický film. Mimořádně citlivě se mu daří ukázat svět lidí, kteří z našeho úhlu pohledu možná občas působí trochu legračně a jindy trochu nebezpečně. Chlapci a dívky trpící autismem nicméně před kamerou nedefilují coby exotický materiál pro voyeury, ale jako obyčejní lidé, kteří jsou prostě jen něčím výjimeční. Ať už touží pracovat v demoliční četě, virtuózně hrají na piáno nebo mají tendenci skočit pod vlak.

„Vzájemně jsme si postižení, já a společnost,“ říká ve filmu jedna dívka, zatímco jeden z chlapců se marně snaží dovolat prezidentovi. Škoda, že to Zeman nezvedl, určitě by spolu měli o čem mluvit, třeba o vánočních ozdobách. Kolega Petr Třešňák o tomhle stále tabuizovaném tématu před časem v Respektu publikoval nepřekonatelný text Děti úplňku. Ten nás na rozdíl od Jankova filmu zavádí i do naprosto hraničních situací, navíc z přímé autorovy zkušenosti. Janek se očividně snažil na autismu spíš najít pozitiva. Význam jeho snímku to nesnižuje, jen to podtrhuje Petrovu odvahu.

Odvážné je dlouhodobě také americké duo The Yes Men. Mike Bonanno do Jihlavy osobně přijel uvést dosavadní produkci aktivistické dvojce a já díky tomu po čase znovu zhlédl film Yesmeni opravují svět. Zajímavé je, jak se doba za těch sedm let od premiéry změnila. Falšovat svou identitu, posílat hoaxy, mást korporace i společnost tiskovými zprávami je v čase sociálních sítí mnohem snazší, než když se Yesmenům podařilo komplikovaně procpat do BBC s tvrzením, že Dow Chemicals po dvaceti letech konečně odškodní oběti bhópálské katastrofy.

Nevýhodou je, že možná právě kvůli téhle snadnosti dnes málokterý aktivistický průnik vyvolá kýžený poprask - a své o tom vědí i Yesmeni. Bonanno po projekci prozradil, že dříve filmy točili místo dovolených, takže to brali jako takový ekoturismus. Dnes už se jim díky nabyté slávě daří líp shánět peníze, takže se aktivitám mohou věnovat i jindy než po práci. Ale je to čím dál těžší. „Někdy je navíc lepší peníze nemít. Protože pak moc přemýšlíte, co s nimi uděláte, a všechno se moc vleče.“ Blížící se volby v Americe vidí Bonanno optimisticky, protože při tomhle výběru podle něj snad každý prostě musí volit Hillary Clinton. K Pražskému hradu neřekl nic.

Své k němu na koncertě kapely Midi Lidi sice řekl Petr Marek, ale to zde v zájmu objektivity uvádět nebudeme. Aby to bylo Prima. Tak ohlédnutí za druhým festivalovým dnem raději zakončeme Markovou krásnou tezí, že vůbec nejkrásnější na světě je „ještě krásnější než krásnější vzduch“.