Jeden den hrát ďábla a druhý barbínu je to nejlepší, co se mi mohlo stát

„Přemýšlím o tom, kdy to bylo naposled a jaký to byl pocit,“ říká Tereza Dočkalová o svém posledním představení v Divadle pod Palmovkou předtím, než přišlo zavření kvůli epidemii. Na rozdíl od jiných divadel nepřesunuli jeviště na sociální sítě - herci z Palmovky mají jistou výplatu, i proto se rozhodli přenechat tento způsob kolegům, kteří jsou na prodeji lístků existenčně závislí. Nechtějí jim dělat konkurenci. Držitelka dvou cen Thálie a moderátorka satirického pořadu Branky, body, koko*i, se tak věnuje natáčení nového podcastu Divadla pod Palmovkou Tropiko Palm Beach – a občas se dlouze dívá z okna.

Co současná situace znamená pro fungování vašeho divadla?

Ještě nějakou dobu těsně potom, co byl vyhlášen nouzový stav, jsme byli odhodlaní dál zkoušet. Pandemie nás zastihla na začátku příprav Ostrovského Výnosného Místa s maďarským režisérem Vilmosem Vajdaiem. On sám tehdy v Česku uvízl, protože kdyby se vrátil do Maďarska, tak už by ho nejspíš nepustili zpět. Takže jsme se rozhodli, že zkusíme ve zrychleném módu nazkoušet za čtrnáct dní celou inscenaci, aby pak Vilmos mohl odjet do Maďarska za rodinou. Nakonec se to ukázalo jako hloupost, všechno se zastavilo - a dělat že ne bylo jen popírání reality. Každý se vnitřně zabrzdil a najednou bylo nepřirozené chodit vyvíjet nějakou uměleckou aktivitu.

Jak to tedy teď vypadá v divadle?

Naše garderobiérky šijou roušky a technikáři je pak rozváží do nemocnic. My jsme společně s Jakubem Albrechtem a Tomášem Dianiškou začali dělat podcast Tropiko Palm Beach s podtitulem „špinavé hygge z Palmovky“. Hostů se vyptáváme, co je dělá šťastnými, jaké jsou jejich ideály, jestli si koušou nehty. Zatím si pořád příšerně skáčeme do řeči a dělá nám i problém mluvit normálně česky, ale naštěstí si zveme skvělé hosty, a ti nás vždycky zachrání.

Ale oproti normálu se vám asi dost zvolnilo pracovní tempo. Jaký je to pocit?

Je pravda, že režim se mi zvolnil hodně, ale zatím jsem se nedostala do fáze nicnedělání. Namlouvala jsem v březnu dvě audioknihy a pracujeme na zmíněném podcastu, takže se pořád něco děje. Ale přicházejí i dny, kdy mám pocit, že jsem v důchodu. Ke spokojenosti mi stačí dvě činnosti denně, dlouho se dívám z okna, hodně jím, všechno dělám pomalu. A zatím ještě nevím, co si o tom celém myslet, častokrát jsem spokojená a jindy mě to zase děsí. Člověk musí vycházet z toho co je. Divadlo mě naučilo zkoumat, co se děje kolem mě, dívat se na věci zvenčí, pozorovat je a hodnotit, což je dobrá cesta, aby se člověk nepomátl.

Stýská se vám po hraní před lidmi?

Zatím ne, spíše přemýšlím, kdy to bylo naposled, co jsem hrála a co to bylo za stav. Ale takhle je to pokaždé, i když jsou jen prázdniny. To si vždycky říkám, jestli ještě umím hrát. Je to jako snažit se zapamatovat si sen.

Neuvažovali jste o tom, že byste podobně jako jiné scény představení přenesli lidem domů prostřednictvím streamů?

My si sice dovedeme představit, že budeme hrát i před prázdným sálem, ale že to neděláme, má opodstatnění. Naše divadlo je placené jako příspěvková organizace a normálně nám chodí plat. Zatímco spousta jiných subjektů je na kase existenčně závislá - proto by bylo dobré jim nechat volný digitální prostor. My bychom to měli spíše jako kratochvíli a zbytečně bychom dělali konkurenci lidem, kteří to skutečně potřebují.

Takže se neobáváte, že by vás důsledky epidemie mohly ekonomicky položit?

Zatím jsme v pohodě, ale pokud by situace měla trvat nějakou apokalypticky dlouhou dobu, je jasné, že nejsme tak důležití jako pošťák nebo neurochirurg. Nechci vyslovovat žádné prognózy, ale zatím ze všech stran slýchávám, že se s největší pravděpodobností začne hrát až v září.

Co pro vás znamená, když lidé nechtějí vrátit peníze za vstupenky?

Nenechat si peníze vrátit je krásné gesto. Je to jedno z těch, které teď jedinec může udělat. Snažit se trochu podpořit místa, která má rád. Aby je i po skončení pandemie našel otevřené.

Vašim členům se povedlo získat Ceny divadelní kritiky. Jakubovi Albrechtovi za nejlepší herecký výkon a Tomášovi Dianiškovi za inscenaci Transky, body, vteřiny. Bylo to pro divadlo povzbudivé?

Rozhodně jsme za to moc rádi. Kuba Albrecht kvůli roli v Bezrukém Frantíkovi opravdu dřel, po nocích se učil nalévat nohama čaj do šálků, reprodukovat Picassa. Tomáš říkal, že když přišel z Banské Bystrice do Prahy na DAMU, stejnou cenu vyhrál jeho učitel Jan Nebeský. Tehdy ani nepomýšlel na to, že by ji mohl získat. A když se to konečně stalo, dozvěděl se to doma na gauči z YouTube. Takže si moc nemohl užít svůj večer na vavřínech.

Na základní škole jste pomáhala spoluzakládat dramatický kroužek a napsala pro něj první hru. Pamatujete si, o čem byla?

Pamatuju. Jmenovala se Smally a byla to taková alegorie na Smolíčka Pacholíčka. Odehrávala se v Bronxu, jezinky byli dealeři, kteří hledali zaběhnuté děti, a z těch dělali masokostní moučku a ředili jí drogy. Jelen se zlatými parohy byl bezdomovec jménem Golden steak a měl výsadní právo vybírat jako první kontejnery za mekáčem. Děj sám už byl hodně telenovelní, ale jak mě tohle napadlo, už nevím.

Na základní školu to zní docela alternativně. Kdo vám pomáhal?

Učitel Miroslav Přívětivý. Učil v jiné třídě angličtinu, a my, němčináři, jsme si taky přáli být blízko člověka, z jehož hodin se ozýval smích a zpěv. Takže jsme mu pak jednou s kámoškama přišly oznámit, že povede náš nově vznikající dramatický kroužek. Napsala jsem Smallyho a začali jsme zkoušet. S odstupem si myslím, že nás vedl opravdu dobře. Snažil se nás přimět přemýšlet o světě a na základě toho dělat etudy. Tak jsme jako třináctileté děti ztvárňovali dobro a zlo - a snažili se pochopit, že život není černobílý.

Jak se zpětně díváte na herectví svého mladšího já?

Vnitřně si o hraní myslím v podstatě to samé, co v patnácti. Jen už mám ve dvaatřiceti trochu lepší dovednosti, tak to je asi lépe vidět. Ale touha po vyjádření se, přinášení témat, aby člověk jen neříkal repliky zprava doleva, ale rozuměl jim vnitřně, je pořád stejná. Později jsem začala chodit i do dramaťáku v Novém Jičíně, takže jsem po příchodu na konzervatoř rok nemusela nic dělat a objevila jsem divadelní bary.

Dospěla jste rychleji?

Myslím, že jsem zvlčela trochu dříve, než jsem měla, v něčem je to skvělé, ale zároveň to hrubě nedoporučuju. Vím, že jsem několikrát měla na konzervatoři pocit, že to není dobře a později mi to bude chybět. Mrzí mě třeba, že jsem vzdělávací systém opustila jazykově absolutně amputovaná, a pak už to nikdy pořádně nedohnala, protože v českém činoherním světe skoro nepřicházíme do styku s jinými národnostmi.

Na Palmovce ale zkoušíte i se zahraničními režiséry…

Ano, a je to jako živá voda. Přijde mi škoda, že tady umělečtí šéfové takové spolupráce navazují jen sporadicky, protože Evropa je divadelně silně propojená a my jsme nějak mimo. Sice se u nás koná spoust festivalů zahraničního divadla, ale podle mě je důležité mít u nás mezi režiséry i evropská jména. Herci by pak měli šanci pochopit, že to, co po nich vyžadují čeští režiséři jde vysvětlit i lépe.

Často o sobě mluvíte jako o talentovaném dítku štěstěny, kterému se samy otevíraly dveře. Ale v jednatřiceti už máte na kontě dvě Thálie, není to tedy spíše než talentem dílem tvrdé dřiny?

Jsou to spojené nádoby, talent je důležitý a říká se, že se vždycky prosadí. Já jsem měla štěstí v tom, že se můj talent rychle dostal do rukou lidí, kteří mi ho pomohli rozvíjet. Je důležité mít talent, ale nesmí se přeceňovat, vlastně je to jenom jiné slovo pro vlohu. Nedá se o tom ale moc mluvit, kdyby se to dalo popsat, tak se to dá naučit. 

Repertoár pod Palmovkou má poměrně velké žánrové rozpětí. Hrála jste Ibsenovu Noru, ďábla ve Faustovi, Doru v Žítkovských bohyních. Byly pro vás takové přechody emocionálně vyčerpávající?

Jediná role, se kterou mám emocionálně problém, je Dora, může za to ta příšerná neutěšenost jejího života, absence jakékoliv naděje, a to je likvidační pro duši. Jinak si všechny ostatní užívám a nemám pocit, že by mě to vnitřně ničilo nebo mi dělalo problém z těch rolí vystoupit. Zrovna Žítkovské bohyně jsou nicméně napojené na neobnovitelné zdroje mojí energie a po každé repríze jí je vždycky o kus méně. Je to prostě folklórní schíza. Ale pestrost mi vyhovuje, mám pocit, že nemusím řešit nic ve stylu, že mi táhne na třicet, brzo už přestanu hrát „naivky“ a přehraju se do maminek a z maminek do babiček; to je podle mě děsná pruda.

Hrát maminky a babičky je pruda?

Ne to ne, já miluju hraní maminek. Třeba ve hře Bezruký Frantík hraju maminku, kterou úplně miluju. Ztělesňuje esenci péče. Chtěla jsem tím říct, že takové rozpětí je to nejlepší, co se mi mohlo stát. Jeden den si zahrát ďábla a druhý den barbínu, která vlastní čtyřicet párů bot.

Vaše herecká kariéra se může zdát v českém prostředí výjimečná. Nehrajete v nekonečných seriálech, zatím máte na kontě jen jednu reklamní kampaň pro mobilního operátora. Občas ale asi hercům nezbývá nic jiného, aby se dokázali uživit …

Prozatím takové dilema řešit nemusím. Reklama mi vydělala tolik, co jedna sezona pod Palmovkou. Takže si zatím můžu dovolit s klidem odmítnout věci, které nechci. Nemám žádný finanční cíl a hypotéka mě děsí. Úplně ale rozumím tomu, proč to někdo dělá, a nikoho za to neodsuzuju.

Měli by být herci veřejně angažovaní? Vás prý mrzelo, když jste třeba kvůli představení nemohla na demonstraci…

To je citlivé téma. Nikdy jsem to nemyslela tak, že jako herec chci být vidět. Chtěla jsem se více angažovat jako občan. Myslím si, že máme jako herci hlas, který je školený a umí dané věci dobře podat, a tak má mnohdy větší sílu než hlas odborníka. Pak je ale hrozně nebezpečné, když takový hlas začne ve veřejném prostoru sám přemýšlet a nikdo mu neřekne, že to není dobré nebo chytré a už v něj má důvěru hromada lidí.

Narážíte na někoho konkrétního?

To ne, spíše vycházím ze své zkušenosti. Ale nejsem jediná, kdo by si na to měl dát pozor.

Díky moderování pořadu Branky, body, koko*i jste se do jisté míry stala tváří českého feminismu. Na diváky, kteří netuší, že za pořadem stojí tým scénáristek, to přitom může působit tak, že obsah vymýšlíte vy.

Taky jsem se díky tomu ze začátku dostávala do trapných situací na viditelných místech, kupříkladu v DVTV nebo v Show Jana Krause. Cítila jsem odpovědnost, která mě ve finále paralyzovala. Měla jsem hrozný strach, že mě někdo na něčem nachytá a potopím tak celý pořad. Tehdy nebyl dobrý nápad jít do toho po hlavě. Je to tak, že svůj hlas ráda propůjčím dobré věci, ať už by to byl boj proti náckům nebo lidem, kteří nechtějí dát práci matkám samoživitelkám. Ale nikdy si o sobě nebudu myslet, že jsem víc než ten hlas.

Myslíte si, že kdyby BBK nebyly tak cynické a vtipné, byly by pro diváka hůře stravitelné?

To nevím. Já břitký a cynický humor miluju. Nekorektně znamená bleskově a rovnou na solar a nevidím na tom nic špatného. Bavila jsem se o tom se slečnou, která se feminismem dlouhodobě zabývá: říkala, že to téma tady předtím všichni brali hrozně vážně a bylo těžké se o něm s někým rozumně pobavit, protože byl člověk okamžitě odsouzený k hysterii. Takže když přišel náš pořad, bylo fajn zjistit, že si z feminismu můžeme dělat i p*del. Myslím, že pokud bychom podobný pořad dělali v Americe, byli bychom stejně úspěšní jako v Čechách.