„Dlouho jsem nečetl nic jen tak pro radost,” říká Matěj Samec, divadelní dramaturg Meetfactory a moderátor kontaktního pořadu Českého rozhlasu Volej, při pohledu na jednu z polic, která se pod tíhou knih každou chvíli musí začít prohýbat. Na stěnách jeho holešovického bytu visí plakáty různých představení berlínské scény Schaubühne nebo Judith Hermann, Samcovy oblíbené německé autorky, jejíž román Počátek veškeré lásky zdramatizoval. Loni převedl na jeviště i nejnovější román Michela Houellebecqa Serotonin - a úspěšnou inscenaci v reakci na zavření divadel s režisérkou Natálií Deákovou letos připravil jako podcast.
Chytrá karanténa: Momentálně pracuju na dvou hrách, které napsaly Tereza Semotamová a Petra Hůlová - čtu je a dělám v nich poznámky. Tereza psala o dětech teroristů, Petřina hra, kterou bych brzy rád zpracoval do audioverze, je dalším pokračováním Strážců občanského dobra. Taková srandovní taškařice; rodina, covid, současnost. Napadlo mě, že bych k tomu přizval jednoho režiséra- Čecha, který momentálně žije v zahraničí - asi je tam dost odříznutý a bez práce. Přijel by, zůstal tady v karanténě, koukal by na mě z okna, já bych pil kafe, koukal na něj, a připravovali bychom se po telefonu. Potom rychlé natáčení, odjel by zpátky a v další karanténě, tentokrát už doma, by se zabýval postprodukcí. To je docela chytré využití povinné izolace, ne?
Nemám náladu na komedie: Poslechovost audioseriálu Serotonin moc neřeším. Nevím přesně, jak a jestli je úspěšný. Pár lidí mi říkalo, že to nechtějí poslouchat - prý je to až moc depresivní. Jsou teď sami doma, nemají na to kapacitu. Říkám si, jestli to tak vážně funguje, že v těžkých časech máš náladu jen na komedie. Sám to tak nevnímám. Nedokážu se dívat na něco legračního; myšlenky od téhle situace mi odvede jenom opravdu smutný příběh. Vlastně se teď zvládám soustředit jen na složité věci.
Online fitko: Párkrát za týden cvičím přes Google Hangouts s Patricií Porákovou, která tančila ve Farmě v jeskyni a učila se tango v Argentině. Má taneční školu - organizovala i hodiny milongy, což teď samozřejmě nejde, tak se rozhodla rozjet online fitko. Úplně jsem tomu propadl. Workout skončí, zaklapnu počítač, pustím si ještě písničku, tančím a dělám, že zpívám. Připomíná mi to Welshovy Pohlavní životy siamských dvojčat, které jsme dělali v Meetfactory. Je tam přísná trenérka, která pořád řeší kalorie.
Prázdniny jako soutěž: Tři děti tady na obraze, to bylo nejspíš jen umělecké cvičení, když se někdo učil malovat. Na druhé straně je ale pradědeček - otec babičky, která v tomhle bytě žila přede mnou. Bojím se ho, ukazuje část naší rodiny, která je trochu děsivá - přísná a nekompromisní. Bílý ambiciózní muž s psíčkem, který chce, abys měl jedničky - nebo mě překvap něčím jiným, ale hlavně buď výjimečný. I léto s bratranci u babičky byla vždycky jakási soutěž. Byl jsem sice nejstarší, ale ve všem nejhorší: nejpomalejší, nehrál jsem tenis, na kolečkových bruslích jsem jezdil dost bídně. Když jsem se přestěhoval do Prahy, často jsem za babičkou chodil. Na konci jejího života jsme si k sobě našli cestu.
Zvuk nestárne: Nedávno jsem poslouchal Uražené a ponížené od Dostojevského. Je to rozhlasovka z osmdesátých let s Janem Hartlem. Vůbec nezestárla. Když se dívám na televizní záznamy z té doby, inscenace působí často tak staře! Kulisy i herectví. Mám dojem, že se zvukem je to jinak. Ještě se to ale musíme naučit pořádně poslouchat, protože takhle náročný kus chce něco i po nás - po posluchačích. Nejde u toho mýt nádobí jako u nějakého girl talku. Zážitek je trojrozměrný, fantazie pracuje, člověk musí být sám tak trochu aktivní.
„Izolace je sice nepříjemná, o to víc snů se mi ale zdá. Vysnil jsem si už tolik věcí, jen jejich představa mi do těla vyplavila nádherný koktejl serotoninu, dopaminu, endorfinu."
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
