Jak se máte? Klára Vlasáková

„Většinu času jsem trávila tak, že jsem psala vleže s počítačem na břiše - to teď nejde, tak jsem u práce začala sedět,” říká Klára Vlasáková, spisovatelka, publicistka a dramaturgyně ČT Déčko. V šatech, kterým říká těhotné, prochází bytem a ukazuje kouty, kde píše nejčastěji - pracovna, jídelní stůl, psací stůl v obýváku. Za svůj dystopický debut Praskliny je nominovaná na Cenu Jiřího Ortena, ale připravovaný román bude prý o dost jiný.

Nechci o tom mluvit: Momentálně jsem na mateřské, mám tak trochu mánii, že musím všechno stihnout do porodu. Mám rozpracovanou druhou knížku, píšu povídky - pro rozhlas i časopisy, s Radiem Wave chystáme dokonce hororový seriál s názvem První výročí. O svém druhém románu nechci moc mluvit - ne že by to bylo tajné, není to ani spisovatelská manýra, dokud to ale není hotové, nemám nad tím nadhled, pořád se v tom hrabu a nejsem schopná říct nic moc konkrétního. To ale časem přijde. Na rozdíl od Prasklin to tentokrát bude inspirováno příběhy lidí z generace mých rodičů, se kterými jsem vedla několik rozhovorů o tom, jak hodnotí svoji generaci a především polistopadový vývoj.

Mazlit se s obálkou: Z obálky Spiritistek mám velkou radost, je opravdu hezká. Prostě taková knížka, se kterou se chceš pomazlit - což dlouho nešlo, jak byla zavřená knihkupectví. Experimentální kresba Juliány Chomové nemusí sednout každému, ale rozhodně je rozpoznatelná. Komiks jsme dokončily na sklonku loňského roku - je o dvou ženách po čtyřicítce, kamarádkách, z nichž jedna náhodou dostane zázračnou schopnost léčit druhé dotykem, ale nestojí o ni.

Radost ze čtení: Nemám ráda degradaci detektivek nebo hororů na žánrovou literaturu. Vymyslet příběh tak, aby držel pohromadě, není jen tak. Když jsem ve čtrnácti četla Řbitov zviřátek od Stephena Kinga, byl to snad nejhrůznější čtenářský zážitek; bála jsem se pak úplně všeho. Číst jsem začala docela brzo: pamatuju si, jak jsem jako dítě objevila radost ze čtení s baterkou v noci pod peřinou. Milovala jsem Astrid Lindgren. Ronja, dcera loupežníka - nebo Bratři Lví srdce, to je asi moje nejoblíbenější kniha z dětství. Hlavní hrdina zemře asi na stránce deset, bráchové se dostanou do posmrtného světa, kde je tyran, proti kterému musí bojovat. Myslím, že do dětské literatury patří i těžká témata - ten přístup, že je všechno hezké a v pohodě a pak se v patnácti nebo osmnácti najednou dozvíš, v čem skutečně žiješ, mi připadá divný. Samozřejmě záleží na formě, ale na tématech, jako je třeba smrt, samo o sobě nic není.

Nemá smysl se trápit: Nedovedu si představit, že bych rok nepsala. Od té doby, co jsem s tím začala, se to snad nestalo. Je to zvláštní nutkání - mnohdy cítím potřebu shrnout myšlenky na papír. Během uplynulého roku jsem toho rozepsala hodně, někdy mi to ale připadalo debilní a utnula jsem to. Docela často texty opouštím. Nemám s tím problém. Je osvobozující, že o tom rozhoduju sama - nemusím v tom pokračovat, ani se nikomu zpovídat - jen sobě. Nemá smysl se tím trápit.

Překvapivý twist: Čtu svoje spolunominanty z Ceny Jiřího Ortena - básnickou sbírku Betonová pláž Šimona Leitgeba a knížku V hlavě Gábiny Pokorné - to jsou zápisky holky, co má schizofrenii. Většinou si nechávám doporučit, co přečíst. Třeba povídky Teda Chianga. Film Příchozí je založený na jedné z nich. Klasická sci-fi, zároveň má vždycky překvapivý twist nebo nápad, se kterým se běžně nesetkáš. Nějakému chlapovi po preparátu na léčbu zranění hlavy začne prudce narůstat IQ. Sleduješ ten nekonečný růst a říkáš si, kam až to může vést? Nebudu spoilovat, doporučuju si to najít.

„Jsem ráda, že příběhy k druhé knize jsem si nemusela cucat z prstu - na textu je to potom často znát.”