Jak se máte? Karolína Fialová

„Digitál už není zas tak cool, v zahraničních médiích čím dál častěji vídám fotky z analogu,” říká fotografka a studentka žurnalistiky Karolína Fialová, která momentálně žije na pražském Ládví. Už od roku 2017 fotí pražské parties Cukr - a pokud by jí nálepka „holky, co fotí techno” zůstala, prý by se ani moc nezlobila.

Hodně se stydím: Na Cukr jsem začala chodit tři dny předem, abych u toho byla hned od samého začátku – abych viděla a vyfotila to, jak celá akce roste před očima. Nejradši fotím ve tmě, je to občas docela challenge zachytit lidi, jak tancujou. Taky se hodně stydím, občas mám pocit, že bych se lidí na akcích měla ptát, jestli si je můžu vyfotit. Ale stydím se i zeptat. Tu fotku nicméně chci, takže ji prostě většinou udělám. Zajímalo by mě, co si pak o nich myslí, když je třeba vidí online. Poslední dobou fotím lidi, co tam pracujou. Baví mě, jak se z absolutního bordelu vyloupne během dvou dní dotažená akce. Taky ke mně už mají důvěru - a to je znát i na fotkách.

Vidět něco dobrýho: K focení jsem se dostala až na vejšce. Přivedl mě k tomu docent Filip Láb, nejdřív k analogové fotografii, potom jsem na akce začala chodit s digitálem. Nejdřív jsem moc fotit neuměla – když se něco povedlo, byla to spíš náhoda. Filip dokázal vidět něco dobrýho v čemkoli, co jsme mu přinesli. To jsem si odnesla jako to nejdůležitější: že ve všem se dá najít něco skvělýho, i když to nevypadá fotogenicky nebo krásně. Nikdy o ničem neřek, že to je hrozný. Naučil nás vyvolávat ve fotokomoře a já zjistila, že mi to docela jde. Od té doby v tom pokračuju.

Vyrovnat se se sídlištěm: Před pár lety jsem odjela do Anglie na Erasmus, chvíli jsem tam pak ještě zůstala. Přijet zpátky do dětskýho pokojíku uprostřed lockdownu loni na podzim bylo drsný. Jsem ale ráda, že jsem se měla kam vrátit – zavolala jsem to rodičům dvě hodiny před odletem z Londýna. Jsem za to vděčná, ale s návratem samotným jsem se musela chvíli vyrovnávat. K tomu mi pomohla i fotoknížka Identita, kterou jsem vytvořila – k té bude ještě výstava ve škole. Vyrovnávala jsem se i se sídlištěm. Na Ládví jsem to neměla nikdy obzvlášť ráda. Fotila jsem ho v období, kdy jsem neměla žádné fotografické zakázky, všechno bylo zavřené. Připadalo mi, že to sídliště je tak ošklivý, že ho prostě musím něčím přebít. Tak jsem začala používat blesk, se kterým normálně nepracuju.

Nemusíme se přetvařovat: Sestru fotím asi nejčastěji a taky moc ráda. Nemusím se u ní strachovat, že ji otravuju. Jsme si tak blízké, že se před sebou nemusíme přetvařovat – můžeme zkoušet věci, na které bych si u nikoho jiného netroufla. Fotím ji pořád – ať už mi zbývají fotky navíc na filmu, nebo mám v hlavě nějaký nový nápad, který stojí za vyzkoušení. Párkrát jsem dělala i autoportréty, ale to mi moc nešlo. V Londýně to bylo jiné. Co se přihodilo, to jsem fotila. Módní přehlídky, architekturu, lidi v metru. To bych si tady netroufla, myslím, že bych dřív nebo později dostala vynadáno. Tam se mi to nikdy nestalo, ani když seděli naproti mně. Asi jsou na to víc zvyklí.

Fotím tak, jak se mi líbí: Baví mě, jak fotí Libuše Jarcovjaková. Dělá to vlastně úplně jinak než já – její snímky nemají žádný řád, já se pořád snažím mít to tak trochu perfektní, i když fotím party. Do budoucna bych se jí ráda trochu přiblížila v té bezstarostnosti. Ale třeba mám prostě ten perfekcionismus v sobě, rozhodně se do žádného stylu nenutím. Občas přemýšlím nad tím, jaký ten můj vlastně je. Nevím, fotím prostě tak, jak se mi líbí.

„Nechávám se překvapit, nakonec uvidím, co z toho vznikne.”