„Milá Naďo, pořád si s tím nevím rady. Má to svou literární hodnotu, protože je to bez frází, bez ozdob, na minimální ploše. Jistěže to nemůže konkurovat Vašim grafikám, ale jako jejich doprovod byste to mohla tisknout docela dobře. Ale je to přece jen zatraceně osobní – a dokonce netýká se to jenom Vás, nýbrž také Karla. Vaše grafiky – některé – jsou dělány z téže životní situace, jenže dosahují oné objektivizace, kde to, co by jinak bylo zpovědí či výkřikem, se mění v něco docela jiného, v umění.“ Tato slova napsal teoretik Jindřich Chalupecký v sedmdesátých letech výtvarníci a básnířce Nadě Plíškové. Krátce předtím jí uspořádal coby kurátor Galerie Václava Špály výstavu, na které mohli návštěvníci z jí vytvořené obří lžíce pozřít sedm litrů jí uvařené gulášové polévky. I přes Chalupeckého „otcovské“ rady je dnes Plíšková právem považovaná za jednu z prvních umělkyň, která se ve svém díle soustavně, cíleně a velmi osobně věnovala genderu. Výborně to nyní připomíná výstava Já, Naděžda Plíšková, kterou pro Muzeum Kampa připravila Marianna Placáková.
Oním Karlem z Chalupeckého dopisu nebyl nikdo jiný než Plíškové životní partner, sochař Karel Nepraš. Zažili si svoje. „Jsme spolu 22 roků. Celý jeden život. Udřený, upatlaný, ušetřený, uhádaný, ubohý. Říká se o nás VELKÁ LÁSKA. Tedy říkalo,“ stojí v jednom z jejích, strojem psaných zápisů, který Placáková vybrala do expozice. Manželé společně tvořili neodmyslitelnou součást neformálního sdružení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, které se zabývalo zejména pitím piva a z toho vycházejícími happeningy. Plíšková do debat přispívala svým neotřelým, na svou dobu výjimečným postojem ke konzumu. V době, kdy podle statistik trávily československé ženy průměrně pět hodin prací v domácnosti (nejvíc jim zabralo vaření), Plíšková otevřeně říkala, že jí takový život nevyhovuje a že je to nerovnoprávné ponižování. Ovšem říkala to s humorem sobě vlastním, jako na koláži, kde nakreslila praktický model servírování přírodní vepřové kotlety. A své postavení v dominantně pánské stolní společnosti pak výstižně zobrazila na kresbě 10 pánů a 1 dáma z roku 1971: zachytila se jako sklenice na malé pivo obklopená samými půllitry.
Osud jí pro tvorbu nenadělil příliš času. Po narození dcery v roce 1975 nastala první tvůrčí pauza, druhá, mnohem delší a bolestnější přišla o sedm let později po úraze, kdy autorka ochrnula na celé tělo. Míň kreslila, víc psala: „Jak se dělá manželství/ vezme se dvacet čtyři roků/ koupí se kuchařka/ naučí se vařit/ naučí se chápat/ naučí se odpouštět/ a hlavně:/ naučí se čekat/ čekat na všechno:/ na byt/ na muže/ na peníze/ na uhlí/ na instalatéra/ na I. rozvodové stání.“ Manželovi věnovala geniální návrh pomníku v podobě dvou půllitrů, z nichž jeden po vzoru náhrobních holoubků bezmocně leží vedle svého stále vzpřímeného druha. Plíšková umřela v roce 1999, Nepraš o tři roky později.
Plíšková je legenda, jíž se bohužel výstavy moc nepořádají. O deset let starší Vladimír Boudník je jiný příklad. Velkou výstavu měl naposledy před dvěma lety v Muzeu hl. města Prahy, kde byly k vidění i matrice, ze kterých „něžný barbar“ tisknul své nenapodobitelné grafiky. Až do konce víkendu je jich ještě mnohem víc k vidění v Moravské galerii v Brně na výstavě s lakonickým názvem Boudník. Přiznávám, že patřím k Boudníkovým až nábožným uctívačům, čili mě trochu polil příjemný studený pot, když jsem nyní mohl vidět poprvé na vlastní oči předlohy, z nichž na konci čtyřicátých let tisknul své explosionalistické manifesty vyzývající (marně) veřejnost k celosvětovému míru.
A zejména pak pozdější matrice k aktivním a strukturálním grafikám, jimiž si vybudoval renomé už za svého, vlastní rukou příliš brzo ukončeného života. Rovněž připomenutí jeho vlivu na brněnskou scénu v šedesátých letech je od kurátorů Ondřeje Chrobáka a Petra Ingerleho chvályhodné. Nerozumím ale tomu, proč s architektem Tomášem Svobodou na výstavě tak doslovně zdůrazňují Boudníkovu původní profesi dílenského rýsovače v ČKD Vysočany: na industriální notu se tu hraje tak, že matrice s výslednými tisky leží ve vitrínách obehnaných ochranným pletivem, přičemž na ně seshora svítí zářivky tak mocně, až na unikátní díla není pořádně vidět.
Ale od legend k aktuálním nadějím. Jednou z nich je malíř Jakub Tomáš, který se v sedmatřiceti dočkal samostatné výstavy v Galerii Václava Špály. Jmenuje se Stromolezec, kurátoroval ji Radek Wohlmuth, který o autorovi píše: „Jeho malba neulpívá v eklektických citacích, protože prakticky všechno, co se na jeho obrazech odehrává, vychází z osobní zkušenosti, dobového kontextu a autentických témat. I to může být bezpochyby jeden z důvodů, proč navzdory zdánlivé ,barevné rozšafnosti´ většině jeho prací dominuje naopak pocit úzkosti a strachu.“ Tohle hledání a rozplétání zlověstných témat mám na jeho plátnech hodně rád. Může za to i jeho pozoruhodná technika, kdy si ony spletité scény nejprve staví v ateliéru jako trojrozměrné modely z lepenky a papíru, a pak je teprve přemalovává na velkoformátové obrazy. Jak jsem koukal, jeden z nejlepších, předloňské Zátiší s hlavou, už má ve své sbírce Robert Runták, což se mu dá závidět. Výborné jsou ale také Tomášovy plastiky. Respektive spíš reliéfy, jimiž procházejí hadičky s tekoucí barevnou vodou, která dává poněkud psychedelickým výjevům intimní domáckou atmosféru. V mém pohledu je to něco jako lidová malba na skle pro 21. století.
Klasické malbě se věnuje Petr Gruber. Třicetiletý absolvent ateliérů Zdeňka Berana a Jiřího Sopka na AVU má momentálně v Galerii Vyšehrad výstavu s názvem Odraz stanoviště a návštěvníka okamžitě napadne, že je Gruber jedním z mála mladých malířů, kteří se věnují krajině. „Zájem o prázdná lesní zákoutí, o vylidněné chatové oblasti a horské boudy v čase po sezóně, o zazimovaná letní sídla a naopak o odpočívající letní sjezdařské areály, prozrazují Gruberovu fascinaci tzv. odloženým či převrstveným časem, překrytím sezónního provozu časem odpočinku, ,bezčasím´, které odkazuje k minulým aktivitám,“ píše kurátor výstavy Petr Vaňous.
Mě okamžitě zaujaly Gruberovy tlumené barvy. Všechno v nich vypadá spíš než opuštěně právě naopak zabydleně, je otázkou čím. Pojmenovávat to „stíny minulosti“ zní asi škrobeně, ale líp to nedovedu. Tuhle podivnou atmosféru, kdy jako by zrovna ze scény zmizelo něco, co tam ještě před chviličkou bylo, umí Gruber zachytit i na svých figurálních obrazech. Velmi se mi líbí třeba jeho plátno se symbolickým názvem Místo. Odvrátila se od nás ta dívka, nebo se naopak každým okamžikem podívá naším směrem? Kdo si počká, ten se dočká…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
