Je čas vyřešit rest, který se jmenuje Michael Rittstein. Jeho výstava Ve vlnách trvá jen do neděle a já o ní doteď nic nenapsal ze dvou důvodů. Po zavedení paranoidních policejních kontrol odmítám chodit na Pražský hrad a bezpečnostní rámy bohužel nesmyslně oddělují od civilizovaného zbytku Prahy i Jízdárnu, kde Rittstein vystavuje. A taky jsem myslel, že o sedmdesátileté ikoně české figurativní malby nemám co zajímavého říct, protože všechno podstatné vystavil už v roce 2007 na retrospektivě, kterou mu uspořádala NGP ve Veletržním paláci. Jenže pak jsem uviděl jeho vystoupení na pražské Pecha Kucha Night, kde vyprávěl, jak si pro tvorbu nových monumentálních obrazů prezentovaných v Jízdárně musel vypůjčit traktorovou stanici, čili jsem se rozhodl na Hrad vyrazit; kontroly, nekontroly.
Dobře jsem udělal. Zhovadilost policejního aktu sice okamžitě doložila slova nudícího se příslušníka, který turistovi přede mnou prohlížel termosku na kafe se slovy „Is it present for me?“, ale pak už přišla mnohem hodnotnější zábava. Ano, nebojme se toho termínu, Rittstein se malbou především baví - a baví jí i své diváky. Nahoře v prvním patře Jízdárny rozvěsil nejstarší obrazy včetně Rodiny po chřipce, jíž v roce 1976 vskočil do vod české grotesky, pro kterou není nic tak smutné, aby se tomu nedalo zasmát. Včetně normalizace, která talentovanému malíři přistřihla křídla na samém počátku kariéry.
Michael Rittstein je celoživotním erotomanem. Netuším tedy, zda v osobním životě, v tvorbě to každopádně dokládají stovky kreseb prezentovaných v mezipatře. Jádro expozice ale visí v přízemí. I to nabízí nepočítaně bizarních variant milostných vztahů, přičemž - a to je mi na autorovi sympatické – si rovnoměrně střílí z obou pohlaví i sám ze sebe, jak ostatně dokazuje autoerotický obraz Život začíná v šedesáti.
Na podobné příběhy svých expresivních hrdinů se však Rittstein v posledních letech přestává soustředit. Na plátnech se tak logicky dostalo do pozadí napětí mezi postavami, a s tím i autorův svérázný humor. Co ale zůstává, je schopnost pozorovat svět a nacházet v něm věci, které by mohly být přehlédnuty. Vidět je to na jeho třech gigantických plátnech složených dohromady z navazujících obrazů, kvůli nimž celá narozeninová výstava vznikla. Včetně plátna největšího s názvem Zalomená kukuřice.
Na obraz Rittstein přenesl scény, které si nakreslil do skicáku při putování Mexikem. Zametá se tu ulice, vaří jídlo, cestuje, slaví, hoduje, je tu i hlídkující policajt, o dost sympatičtější než ti, kteří se před Jízdárnou zahřívají poskakováním u zátarasů. Mohl by z toho být slušný obrazový guláš. Rittstein ale umí vizuální ingredience propojovat důmyslnou kořenící směsí v podobě zadního plánu, který dává celé malířské hostině nejen chuť, ale i smysl.
Úplně stejně postupoval Rittstein u dvou pláten inspirovaných cestami po Indii. Sběrači odpadu a Schody jsou složené z typických „turistických“ výjevů ohromujících návštěvníky posvátných míst druhé nejlidnatější země světa. Také v nich ovšem dokáže vytáhnout detaily, nad kterými lze před oběma obrazy dlouze přemýšlet – což je stejně osvěžující jako dřívější autorova ironie. A pokud člověk k obrazům přistoupí blíž, zjistí, s jakou rozkoší je Rittstein maloval: s každým tahem štětce se mazlil, jak kdyby šlo o předehru před finální výtvarnou souloží.
S Rittsteinem jsem se shodou okolností potkal ve čtvrtek v centru DOX na zahájení jiné erotické výstavy. Jejím autorem je Jiří David, který ji pojmenoval se vtipem sobě vlastním Jsem tady. Dobře ví, že o tom nemusí nikoho přesvědčovat - nepřehlédnutelnou postavou na scéně je po valnou část svého třiašedesátiletého života. Byl jsem zvědavý, co upeče s malířem Viktorem Pivovarovem, kterého si pozval jako kurátora. Neboť v pozvánce sliboval, že po letech zase vystaví své malby, čili techniku, s níž kdysi začínal a k níž se periodicky během eklektického přebíhání mezi formami vždycky po čase vrací.
Přiznávám, že takhle příjemně bych se od Jiřího Davida nechal překvapovat častěji. Jestliže většinou náměty ke své tvorbě hledá po Zemi, vesmíru a leckdy i za jeho hranicemi, tentokrát zůstal na své zahradě. Série jeho nových obrazů jsou vlastně klasické krajinomalby, ale jak to u něj bývá, žádné tradiční téma není překážkou, aby si ho nepřisvojil a předělal k obrazu svému. Pivovarov v katalogu správně píše, že je Jiří David příznivci i odpůrci shodně považován za narcise, který do každého kousíčku tvorby vkládá sám sebe. Dodává ale, že „na těchhle obrazech nevypadá jako Narcis, vypadá spíš jako Adam. Adam před vyhnáním z ráje“. Čímž míní trojici obrazů A chvěl se jak vánek z nebe, na nichž se autor zachytil, jak nahý – a docela vyděšeně – prochází rozkvetlou zahradou, zřejmě před ateliérem ve Zbraslavi. V sérii svou postavu zezadu nahlíží v různém stranovém převrácení a některé detaily těla maluje, jako by nevycházel z předlohy fotografického pozitivu, ale negativu.
Tohle experimentování však nesklouzává k samoúčelnosti. Zvlášť dobře je to vidět na portrétech jeho ženy Zdeny: převracení pozitivu do negativu přidává jejím intimním portrétům erotizující tajemství, protože na nich přes nahotu portrétované zůstává něco podstatného skryté divákovým očím, byť zdánlivě vidí úplně všechno. Výjimečně tu nenajdeme snahu, aby jeho malby vypadaly co nejsoučasněji. Jsou to naopak obrazy vědomě a cíleně staromilské, v lesních průhledech a na studiích ševelící trávy se přitom jako malíř jeví vůbec nejlépe od osmdesátých let, kdy se malbě věnoval nejintenzivněji.
A co je možná vůbec nejdůležitější: díky tomu, že nenahání nový výraz, mohl si dovolit být v malbě (podle mě vůbec poprvé v životě) zamilovaný do své Zdeny tak intenzivně, jak jsme to zatím na jeho výstavách viděli pouze na fotografiích. Oddaně smyslný je zejména křehký obraz Tvé slunce na zádech nezapadá. Na návštěvu Rittsteinovy výstavy v Jízdárně Pražského hradu máte už jen víkend. David v DOXu vystavuje až do konce března, kdy v Holešovicích jeho malby přivítají jaro - které z nich nicméně vyřazuje i v tento nehostinný čas.
Těsně před příchodem jara skončí v Oblastní galerii Liberec výstava Spravedlnost bez bázně: Gallasové a Clam-Gallasové v Čechách, kterou připravila kurátorka Anna Habánová. Fotit se na ní nesmí, tak přikládám na ukázku reprodukce z doprovodné knížky, kterou Vladimírovi Treglovi vydal Národní památkový ústav, jenž letos Clam-Gallasům zasvětil hned několik akcí. Při procházce budovou někdejších Lázní Františka Josefa I., v nichž liberecká galerie sídlí, mě nejvíc zaujal příběh posledního Clam-Gallase, hraběte Františka (1854–1930). Ten jistě do bývalé wellnessové pýchy Liberce taky zašel. Ve městě se totiž narodil a byl nadšeným příznivcem všeho nového a moderního. Propagoval lyžování, tenis, golf a jako jeden z prvních šlechticů u nás vlastnil automobil. Kdo by chtěl pátrat po kořenech zlatých českých ručiček, měl by vědět, že hrabě navrhl důmyslné mechanické zařízení pro spouštění rakví do rodové hrobky v Hejnicích. Po velkých povodních v Jizerských horách se také stal členem Vodního družstva k regulování říčních toků a ke stavbě přehrad. Jako první dílo se jim v roce 1904 podařilo postavit vodní nádrž Harcov, jejíž elegantní kamenný oblouk najdeme jen pár set metrů od budovy galerie, jen o dva roky starší.
Většinu pozemků, které se snažil František Clam-Gallas zvelebovat, pochopitelně vlastnil. Celkem šlo o 31 690 hektarů (pro srovnání, Agrofert momentálně hospodaří na 145 000 hektarech, většinu si ale pronajímá), z toho 85 procent tvořily lesy. Vůči běžným smrtelníkům nebylo zrovna fér, že Clam-Gallasové nechali v lesích oplotit plochu více než 5 000 hektarů 42kilometrovou ohradou, v níž pro sebe chovali vysokou. Vně ohrady ale hrabě František podporoval turismus: ve fořtovně na Nové Louce nechal otevřít pohostinství s ubytovnou, podobné zařízení vybudoval v Liščí boudě na Kristiánově.
Sám byl členem Německého horského spolku pro Ještědské a Jizerské hory, v němž se staral o vytyčování značených cest, stavbu rozhleden i vydávání map a pohlednic. Filantropickou povahu měla tradice nechávat přes léto spolku k dispozici panský dům na Kristiánově, ze kterého se na tu dobu stávala dětská ozdravovna. Když vzniklo Československo, Františkovi Clam-Gallasovi bylo čtyřiašedesát. Nejdřív přišel o šlechtický titul, při pozemkové reformě pak o dvě třetiny pozemků. Včetně panského domu na Kristiánově. Ten v krizových zářijových dnech roku 1938 zabrala československá armáda a při následném ústupu po Mnichovu ho ze strategických důvodů podpálila.
To už byl bývalý hrabě po smrti. V roce 1930 ho skolila mrtvice a při pohřbu včele procesí nesli jeho rodový erb otočený vzhůru nohama (stejně tak je nyní instalován v liberecké expozici): František byl totiž posledním mužským členem rodu, kterému tak zazvonil umíráček. Jeho sedm dcer si během první republiky nemuselo na nové poměry příliš ztěžovat. I po pozemkové reformě jim zůstalo spousta rodového majetku, Gabriele Lemberk, Marii Grabštejn, Klotyldě Frýdlant a zbylé čtyři dcery si mezi sebe rozdělily lesy, polnosti, cihelny, důl a v neposlední řadě barokní pražský palác, který je dodnes po jejich rodu pojmenován. Jenže už mu dávno nepatří. V roce 1945 Benešovy dekrety Clam-Gallasům sebraly úplně všechno a Františkovy dcery vyhnaly do Rakouska. Tak nevím, jak je to s tou spravedlností a bázní z názvu výstavy…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
