Horolezec budující vztah nabízí víc napětí než horolezec bez lana

Dokumentární filmy o horolezcích jsou sice vděčné, ale mezi skalními fanoušky dokumentárního žánru nemají nejlepší pověst. Když se na festivalu promítají filmy o horolezcích, často zaplní kina a nezřídka vyhrají diváckou cenu. Jsou líbivé, ale nepříliš originální a navzájem si hodně podobné: lezec si na začátku uloží nějaký cíl, který je zdánlivě nesplnitelný. Přátelé ho od riskantního podniku odrazují, hrdina se přesto začne připravovat, a když přijde jeho čas, podá životní výkon a dosáhne triumfu. Pak následují už jen titulky a hudba.

Ještě jinak řečeno, dokumenty o horolezcích a jiných sportovcích jsou z pohledu milovníka non-fiction žánru frustrující v tom, že svými emocemi a napětím přitahují široké masy, čímž odvádějí pozornost od důležitějších témat a mnohem lepších filmů. To byl třeba případ filmu Dawn Wall, který pojednává o tom, jak horolezec Tommy Caldwell se svým kolegou zdolá extrémně náročný výstup v masivu El Capitan v Yosemitském národním parku. Když před dvěma lety běžel na amsterodamském festivalu IDFA, což je největší přehlídka dokumentů na světě, byl o něj obrovský zájem. Na festivalu se přitom promítaly mnohem hlubší filmy - třeba Hledač min, jehož hlavním hrdinou je muž odstraňující výbušniny na území Islámského státu.

Člověk má v takovou chvíli pocit jisté nespravedlnosti – stejný, jaký se dostavil při letošním udílení Oscarů, kdy si sošku za nejlepší dokument odnesl film Free Solo zachycující výkon horolezce Alexe Honnolda, který zmíněný americký masiv El Capitan vylezl jako vůbec první člověk bez jištění. Ačkoli v nominacích byly unikátní filmy jako O otcích a synech nebo Nerovná jízda, které originálně a zároveň intimně pojednávají o výchově radikálních islamistů, respektive o domácím násilí v chudém americkém městě, zvítězil konvenčně natočený horolezecký film z produkce National Geographic, který kombinuje typické záběry mluvících hlav a efektní lezeckou akci nasnímanou drony a týmem horolezců na lanech.

Porucha a diagnóza

Když si proto autor těchto řádků film Free Solo pustil, přistupoval k němu s velkou skepsí. Výsledek je však příjemným překvapením, protože režisérskou dvojici Jimmyho China a Elisabeth Cai Vasarhelyi potkalo hned dvojité štěstí. Dokázali být nejen u toho, když první člověk bez lana vylezl hladkou, kilometr vysokou žulovou stěnu. To bezesporu slibuje napětí a dechberoucí záběry. Jenže se stalo ještě něco dalšího: hlavní postava se během přípravy na životní výkon zamilovala, což do filmu vnáší nečekaný konflikt.

A ten je o to větší, že Alex Honnold je na začátku vylíčen jako samotář: žije ve své dodávce, s níž jezdí po amerických národních parcích, a žije pouze lezením. Nejraději bez lana, což je disciplína, která – minimálně v jeho případě – nejspíš znamená určitou neurologickou poruchu nebo absenci pudu sebezáchovy, případně obojí. Sebemenší škobrtnutí totiž znamená smrt. Tuhle diagnózu ostatně potvrzují lékaři, kteří skenují Honnoldův mozek – je jiný, vůbec nereaguje na podněty, které běžné smrtelníky vzrušují. Má zkrátka práh stresu jinde a k rozrušení potřebuje podstatně větší stimuly.

V průběhu filmu se dozvídáme, že Honnoldovo hazardování se životem má patrně kořeny v dětství, kdy ho otec ponižoval a matka měla extrémně vysoké nároky. Její oblíbená motta byla „skoro se nepočítá“ a „docela dobrý nestačí“ - slovo miluji se u Honnoldů doma neříkalo a objímat jiné lidi se Alex podle svých slov naučil až v dospělosti. Výsledkem je vycepovaný atlet, který dokáže vylézt výš než ostatní, na druhé straně emočně odměřený člověk, který visí nad propastí, aby aspoň něco cítil. A který hazarduje s životem, protože si sám sebe neváží.

Když přijde řeč na intimní vztahy, dozvídáme se, že Alex se vážným vztahům se vyhýbá, protože by mu bránily v lezení, které je na prvním místě. V tu chvíli ale začne chodit s dívkou Sanni, která je do jisté míry Alexovým opakem: za cíl života považuje usadit se a být „happy“, ne posouvat hranice lidských schopností. A s touto milou a vřelou osobou Alex naváže vážný vztah, možná první v životě – a to právě ve chvíli, kdy má podniknout něco tak „asociálního“, jako je zdolání hladké stěny bez lana.

Vydrží spolu?

Soustředěný Honnold po většinu filmu trénuje, což přibližují efektní záběry, ale mnohem větší napětí je sledovat záblesky civilního života, kdy se charismatický, ale chladný mladík učí budovat vztah. Jak trefně říká Honnoldův přítel Caldewell, horolezec a hrdina zmíněného dokumentu Dawn Wall: kdo chce lézt bez lana, potřebuje mít něco jako mentální brnění, které ho chrání před vším, co by ho mohlo rozptylovat. A vážný vztah či láska je přesně tím, co tohle brnění přirozeně narušuje.

Sledovat konflikt protikladných povah je napínavé už proto, že na rozdíl od Honnoldova lezeckého triumfu z roku 2017 nevíme, jak sbližování dopadne. Vydrží spolu? A budou šťastní? Jistě, kromě vztahové roviny dokument pořád nabízí porci lezecké akce, kterou stojí za to vidět v kině na velkém plátně. Honnold se v dokonale nasnímaných záběrech tiskne k hladké kolmé stěně, jeho pádu do hlubin brání často jen bříško jednoho prstu na ruce zaklesnuté do drobné nerovnosti, a na pozadí souboje člověka se skálou se pak rozprostírá úchvatný Yosemitský národní park.

Sílu těchhle záběrů podtrhuje i vědomí, že kameramani a režisér jsou také horolezci a Honnoldovi blízcí přátelé. Všichni členové štábu intenzivně prožívají, že pokud Alex spadne, budou si do konce života vyčítat, že k tomu svojí přítomností mohli přispět. A tyhle úzkosti nakonec fungují coby další součástí oné vztahové roviny, která sice místy může působit trochu jako reality show z horolezeckého prostředí, ale nakonec je na dokumentu tím nejzajímavějším. Dělá z něj totiž něco víc než další efektní horolezecký film.