Hannibal Lecter připravil cestu bravurním sériovým vrahům

Drobná dívka v teplácích umazaných od hlíny běží pustým lesem. Kamera ji sleduje jako dravec kořist. Plíživě a zpovzdálí. Pak se přibližuje a dýchá jí na krk. V konvencích filmového thrilleru jí zbývá několik minut života, než skoná rukou maskovaného maniaka.

Nic takového se ale nestane. Z dívky s jemnou tváří se vyklube trénující kadetka FBI Clarice Starling v podání Jodie Foster, která záhy dostane první misi. Má v mentálním souboji porazit geniálního doktora Hannibala Lectera, psychiatra se zálibou v pojídání svých bližních, a zastavit tak sérii vražd dívek, z jejichž kůže - jak se ukáže - si genderově vyšinutý Buffalo Bill šije šaty.

Tak začíná oscarový snímek Mlčení jehňátek Jonathana Demmeho, který zemřel ve věku 73 let v rodném New Yorku. Režiséra, který pomohl posunout horor znovu do mainstreamu a změnit pravidla toho, co je možné ukázat v hollywoodském velkofilmu.

Mlčení jehňátek je poctou slasherům - tedy snímkům obývajícím metaforický suterén americké kinematografie, v nichž řádění maskovaného maniaka přežije jen silná, schopná dívka. Ale zároveň je sofistikovanou hrou s jejich pravidly. Demme začínal v 70. letech v exploatační kinematografii, kdy vrcholila první vlna slasher filmů. Na začátku 90. let vsadil ve vlastní produkci na to, že mezi diváky bude rezonovat tradičně béčkový materiál, opatřený ovšem intelektuální vrstvou, novým typem silné hrdinky a zloduchem, „který musí být stejně impozantní jako hrdina“.

A rezonoval víc, než mohl tušit. Mlčení jehňátek podle novely Thomase Harrise bylo s Demmeho jménem nejvíce spojované za jeho života a bude i po jeho smrti. A to nejen pro fanoušky hororu, kteří mohli během oscarového večera v roce 1992 prožívat pocit satisfakce, kdy se přehlížený „nízký“ žánr vyhoupl do světla ramp na akci, která oceňuje „umělecké kvality“.

Po diváckém hitu a čtvrtém komerčně nejúspěšnějším filmu roku 1991 zůstala dvě dědictví. Jedno v podobě hororů nebo thrillerů se silnými hrdinkami a připravené půdy pro intelektuálně bravurní sériové vrahy (od filmu Sedm po seriálového Dextera). Demme dokázal funkčně spojit násilí a obscénnost na hraně – nebo přesněji znepokojivou představu znepokojivého násilí – s psychologií tří hlavních postav, z nichž každá je svým způsobem pokřivená. I agentka Claris Starling musí porazit své démony, ze kterých se jako upír živí doktor Lecter.

Bulvární americkou fascinaci sériovými vrahy – film šel do výroby rok poté, co Florida popravila Teda Bundyho – využili Demme a scenárista Ted Tally jako můstek, z něhož se odrazili do obráceného salta. A morbidní voyerismus divákům vrátili nejen jako intelektuální výzvu, ale i jako hadr nasáklý krví a spermatem, který přistane mladé agentce na tváři coby agresivní útok jednoho z vězňů, když míří k Hannibalovi. A to byl jen jeden z nepříjemných detailů, za nimiž následovaly znepokojující dialogy a klaustrofobické pocity hrůzy.

Druhým dědictvím je pak rozvětvený byznys kolem figury Hannibala Lectera - vraha, který se chlubil tím, že si „dal játra své oběti s fazolemi a příjemným chianti“. Po Mlčení jehňátek následovalo několik filmových pokračování a nedávno k nim přibyl i seriál prostě nazvaný Hannibal. Sám Demme se ale po Mlčení jehňátek vydal jiným směrem.

Možná už si nechtěl zopakovat v nějaké další podobě veřejné protesty, nařčení z homofobie a z toho, že ukazuje gaye a lidi s transgender identitou jako vrahy. A možná se chtěl jen držet svého pracovního pravidla, které mu přineslo kariéru trvající čtyři dekády: vybírat si scénáře, o nichž je přesvědčený, že je schopný je udělat dobře. V případě jeho dalšího filmu, dramatu Philadelphia, se nejspíš spojilo obojí. Téměř v jakémsi očišťujícím gestu vůči předchozím obviněním si vybral scénář o homosexuálním advokátovi, který je infikovaný virem HIV a je nespravedlivě vyhozen kvůli nemoci z práce. Tom Hanks pak získal za tuto roli prvního Oscara.

Demmeho filmografie patří k těm nejrozmanitějším v Hollywoodu. Není snadné jej spojit s jedním žánrem – snad kromě hudebních filmů, které představovaly výrazný pilíř jeho tvorby. Schopnost pohybovat se ve všech žánrech, stejně jako jistou míru pragmatičnosti a pokory, si nejspíš osvojil už v začátcích. K filmu se nedostal přes školu jako řada režisérů jeho generace, ale s pomocí gurua nezávislého filmu Rogera Cormana. Ten si jej najal jako režiséra a scenáristu nízkorozpočtových počinů, jako bylo akčně-erotické Olítej mě (1973) o lascivních úletech letušek nebo ještě o rok starší Caged Heat o vzpouře v ženské věznici.

Mezi respektované filmaře se vlámal až o šest let později snímkem Melvin a Howard, dramatem o majiteli benzínky, který tvrdil, že zdědil majetek filmového magnáta a vynálezce Howarda Hughese. Film získal několik Oscarů a Demme začal dostávat nabídky na spořádané, i když trochu zlobivé romance (Odpolední směna) a kriminální komedie (Něco divokého) s tehdejšími hvězdami Goldie Hawn či Melanie Griffith.

Kriskros mezi žánry s sebou ale nesl i riziko střídavé kvality. Briskní existenciální komedie Rachel se vdává pojednávající o dívce, která po deseti letech léčení ze závislosti dorazí na svatbu své sestry, má v sobě svěžest nezávislých filmů bez pozérství a tvůrčí nezralosti. Jeho předloňskou hudební komedii Nikdy není pozdě s Meryl Streep coby rockovou babičkou by naopak co do zábavnosti trumfly i béčkové filmy z jeho začátků.

https://www.youtube.com/watch?v=Nu7Jq_RgTYE

Kde ale Demme držel dlouhodobě vysokou úroveň, byly zmíněné hudební filmy. Počínaje inovativním záznamem koncertu rockové skupiny Talking Heads z roku 1984 Stop Making Sense a konče záznamem koncertu Justina Timberlakea a tanečně-hudební skupiny Tennessee Kids z roku 2015. U Stop Making Sense vytvořil spolu s frontmanem kapely, zpěvákem Davidem Byrnem, koncept, kdy kamera suše nezachycovala vystoupení, ale zdůrazňovala vztah a souhru mezi hudebníky coby jakési divadlo - s cílem dát divákovi zakusit pocit, že je spolu s muzikanty na podiu.

Demmemu se dařilo dostávat se blízko k hudebníkům a zachycovat skrze ně čistou hudební energii. „Řada filmařů to zkusila s koncertními filmy, ale jen málokdo se může rovnat Demmemu ve schopnosti zachytit radost hudebníků ze společné tvorby,“ napsal o něm po jeho smrti týdeník Rolling Stone a dodal: „Dohromady jsou jeho koncertní filmy kolektivními ódami – nejen na hudební tvorbu, ale i na život sám.”