Hanbatá společnost a počitadlo pornoobrázků

Taky se ta výstava mohla jmenovat Celkem jednu sovu sám pan Knap má, sůvo sundejme klec. Nebo Zeman nemá kámen na mez. Nicméně v humpolecké 8smičce vybrali palindrom Kuna nese nanuk, což zní nejen zapamatovatelněji, ale i tak nějak hebčeji. A o jazyk jde téhle výstavě s podtitulem „umění čtení umění“ především. Jak známo, na počátku bylo slovo - a na počátku vernisáže si ho minulý pátek vzal v Humpolci Zdeněk Rýzner. Podnikatel, zakladatel a majitel kulturního centra v rekonstruované továrně na sukno se ke svému mecenášství loni při otevření 8smičky nechtěl příliš hlásit, nicméně s každou další výstavou si v Humpolci očividně radostněji užívá zasloužený aplaus dorazivší kultury-milovné veřejnosti. A že jí minulý pátek bylo. Z Prahy přijely dva speciálně vypravené autobusy, z Brna jeden - a 8smičku najednou zaplnily tři stovky lidí.

Projekt Kuna nese nanuk připravila kurátorka Emma Hanzlíková, pro niž to byl nejspíš poslední počin před delší pauzou v podobě mateřské dovolené. V – pro 8smičku už tradičně – perfektním katalogu expozice nemohla vynechat Nezvalovu Abecedu. Básníkovo dílo vyšlo v typografii Karla Teigeho s fotografiemi Karla Paspy v roce 1926 a od té doby si bez jeho přítomnosti nelze představit žádnou přehlídku věnovanou podobám zdejší experimentální poezie a lettristickým tendencím. Hanzlíková o ní píše: „Tento slabikář avantgardy reprezentoval zhmotněné ideje poetismu ovlivňujícího všechny smysly, v nichž se pojila nová typografie s poezií a tancem, v němž Milča Mayerová rozvíjela metody výrazového tance Rudolfa von Labana. Zároveň jako by šlo o značně modernizovaný odkaz k figurálním iniciálám ze středověkých iluminovaných manuskriptů či znovuobjevení konceptu alfabety figuraty, který byl oblíbenou disciplínou renesančních architektů a malířů.“ Na vernisáži Abecedu naživo interpretovala současným tanečním jazykem Tereza Hradilková, která byla od paní Milči k nerozeznání.

https://respekt.mgwdata.net/2c084e/2019/02/3_1amej.mp4

Na výstavě jsou jinak k vidění zejména díla z šedesátých let minulého století a díla docela nedávná. Včetně Indexu A-B Jana Šerých, na kterém malíř před jedenácti lety zachytil počítadlo fotografií z jednoho českého pornoserveru v jednotlivých sexuálních kategoriích. Což u znalců tohoto prostředí muselo jednak vyvolat údiv, kam se od té doby s počty počítadla pohnula, a také to v nich nejspíš automaticky spustilo obrazové představy, jež se člověku jinak v galerii hlavou většinou nehoní. Vrátíme-li se ještě ke katalogu, jsou v něm otištěné i vzpomínky kurátora Zdeňka Felixe, který v roce 1966 s Jiřím Padrtou zorganizoval přelomovou lettristickou přehlídku Obraz a písmo v pražské Galerii Václava Špály. Z ní se nedochovala žádná obrazová dokumentace, ale podobu děl Adolfa Hoffmeistera, Běly a Jiřího Kolářových nebo Zdeňka Sklenáře známe díky fotkám z následující reprízy v Jihlavě. Z humpolecké „zóny pro umění“ je to do Oblastní galerie Vysočiny přesně 27,6 kilometru (když se to vezme přes Větrný Jeníkov), tak se pojďme podívat, co v ní Felixovi a Padrtovi nástupci aktuálně připravili.

Hned dvě vynikající výstavy. Kurátor Radek Wohlmuth do ní nechal svést díla pěti až kousavě ostrých autorů, které dohromady vystavuje pod názvem Society of Shame, čili Společnost hanby nebo též Hanbatá společnost. Poprvé jsem tu uviděl video sestřih z loňského projektu Epose 257, při kterém v létě strávil dobrovolně třiadvacet dní bez peněz na ulici. A mimo jiné mě zaujal detail, na kterém bylo vidět, jak jednoduše se dá lampa veřejného osvětlení proměnit v nabíječku elektronických zařízení. Každý z pětice autorů má v galerii samostatnou místnost a začíná se výtvarníkem jménem Timo. Fotografii jedné z jeho nehorázně trefných a vtipných intervencí ve veřejném prostoru reprodukujeme. S hodně osobní zprávou pak do Jihlavy dorazila Toy_Box. Její komiksové kresby kombinované s malbami upozorňují na týrání zvířat, globální oteplování, mezilidskou nenávist. Celou sérii důsledná anarchistka uzavírá srdcervoucí kresbou svého syna Jáchyma, kterou doprovodila napsaným vzkazem: „A my jsme ve chvílích naprostý naivity a lásky na tenhle rozpadající se svět přivedli úplně nevinný, nic netušící děti…“

Druhým pozoruhodným počinem v jihlavské Oblastní galerii je rovněž kolektivní projekt Výjevy ze života světice. „Při zadání hesla ,světice´ do vyhledávače se jako první reakce zobrazí automatizovaný dotaz: ,Měli jste na mysli slovo světec?´ Ne, neměli. Neměly. Na mysli jsme měly ženu schopnou zázraků a divů. Obdivovanou či naopak obávanou, protože je mnohdy těžké pojmenovat rozdíl mezi světicí a čarodějkou. Trochu okultní symboliky a zkazky o nevysvětlitelných záblescích vyšší moci zhmotněné v činu člověka,“ píše kurátorka Veronika Čechová na úvod výstavy trojice mladých ilustrátorek ve složení Tereza Bartůňková, Eva Jaroňová a Lucie Lučanská.

Osobně je mi nejbližší dílo prvně zmíněné. Vystudovaná scénografka ho využívá při audiovizuálních performancích, kterých jsem už několik viděl, ale tohle byla moje první galerijní zkušenost s jejími kresbami. Ve dvojici sabatovských kapliček, jež se autorkám společně podařilo vytvořit v přízemních zaklenutých místnostech galerie, její práce působí ještě zlověstněji než obvykle. Drobné kresby jsou v setmělém prostoru z boku nasvícené ostrými reflektory, což dodává obsahu bez nadsázky čarodějný nádech atakující kolektivní podvědomí. Jde o témata zejména partnerských vztahů, kdy muži ženy doslova probodávají očima, zatímco dívkám skrz oči prší vodopády květin a z rukou jim šlehají ohně z rozdrásaných ran.

Upřímně se ale nemohu zbavit dojmu, že jsou Výjevy ze života světice temné až příliš. Zbývajícím dvěma autorkám totiž onu černou magii úplně nevěřím, na jejich rukopisech je vidět, že leckde tlačí až moc na pilu, která zobrazovaným bytostem uřezává kdejaký úd jen ze zlomyslné radosti z kontrastu mezi křehkým stylem kresby a drastickým obsahem. Proto jsem hodně ocenil nástěnnou práci Lucie Lučanské s názvem Výjev. Autorka totiž do zjevení čerta před anonymní biblickou hrdinkou zakomponovala stávající osvětlení jihlavské galerie, které světici propůjčuje vskutku světlonošský výraz. A nejznámějším světlonošem je přece padlý anděl Lucifer, který o těžkosti pojmenování rozdílu mezi světicí a čarodějkou ví svoje…