Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Hajao Mijazaki nabízí cesty do fantazie

V českých kinech je nyní k vidění nejslavnější snínek proslulého režiséra

Cesta do fantazie
Cesta do fantazie

V českých kinech je nyní díky Projektu 100 k vidění Cesta do fantazie, oscarový snímek japonského režiséra a výtvarníka Hajaa Mijazakiho. Při této příležitosti přetiskujeme portrét autora. Původně vyšel v magazínu Belmondo v době, kdy se teprve mluvilo o jeho filmu Zvedá se vítr -  snímku s tématem létání, který je (aspoň prozatím) Mijazakiho tvůrčím testamentem.

Pro fanoušky animovaného filmu je muzeum studia Ghibli v tokijské čtvrti Mitaka něco jako poutní místo. Děti zaujme hned u vchodu velký chlupatý Totoro – bájný ochránce lesa ze stejnojmenného filmu. Stvoření podobné přerostlému křečkovi je v Japonsku milované stejně jako Medvídek Pú v anglosaském světě nebo u nás Krteček. A když malí návštěvníci zjistí, že uvnitř mohou nastoupit do Totorova kočičího plyšového autobusu, nadšení nezná mezí.

V kinosále se tu promítají krátké snímky, které nelze nikde jinde vidět, dospělí si mohou prohlédnout artefakty z dějin animovaného filmu a projít se kopií pracovny japonského režiséra a výtvarníka Hajaa Mijazakiho, který studio před dvaceti sedmi lety založil. Uprostřed hromad papírů se skicami se zrodily příběhy, které uvádějí v úžas diváky na celém světě. Tři autorovy filmy v čele s Cestou do fantazie figurují v první pětici japonského žebříčku nejnavštěvovanějších snímků všech dob. Mijazakiho sláva však dávno překročila hranice východní Asie.

Děti mezitím zmizí v bludišti chodbiček či průlezů a ukáže se, že tento kouzelný dům je stejný jako Mijazakiho filmy – baví velké i malé, které nijak nepodceňuje a důvěřuje jejich fantazii. Animované filmy jsou tradičně doménou dětských diváků, ale režisér a jeho studio od poloviny 80. let dokazuje, že hranice mezi oběma skupinami je umělá. „Myslím, že filmy natočené pro děti mohou bavit i dospělé. Naopak by to být nemohlo,“ upřesňuje tvůrce proslulý svou bezbřehou okouzlující fantazií. „V dětských příbězích je vždycky možnost začít znovu od nuly, prožít nový začátek. Ve filmech pro dospělé už osud tak snadno měnit nejde. Co se stalo, stalo se.“

Bohové přírody

Autorovy snímky jsou ukotvené v dětsky čistém vidění světa a v každém okamžiku se tu otevírají nekonečné možnosti, které už jako dospělí nejsme schopní vnímat. I Mijazaki sám je ostatně označován za dítě, které bezstarostně spojuje jeden nápad za druhým, ačkoli pocházejí z různých světů i kultur. A dělá to bez přestání i beze strachu, že nebudou držet při sobě.

Autor: Studio Ghibli
Autor: Studio Ghibli

V tom všem jsou jeho filmy vlastně podobné zkušenosti, kterou zažilo Japonsko, když s bezelstnou energií zamířilo od poválečných trosek k ekonomickému rozmachu 50. a 60. let. S urbanizací a prosperitou však Japonci podle Mijazakiho také něco zásadního ztratili – přímý kontakt s přírodou a přeneseně tak se sebou samými.

A právě o tom často vypráví. Když atomová bomba zničila Hirošimu a následně ukončila válku, byly Mijazakimu čtyři roky a přerod zaostalého zemědělského impéria v technologickou štiku sledoval na vlastní oči. Vystudoval ekonomii a politickou vědu a přes dávný sen stát se komiksovým autorem nakonec skončil u animovaného filmu. Ve studiu Toei se vypracoval do pozice hlavního animátora a debut na velkém plátně si odbyl s adaptací komediální mangy Lupin III: Hrad Cagliostro.

Úspěch mu v roce 1984 otevřel dveře k autorské prvotině Naušika z Větrného údolí, v níž zpracoval příběh své vlastní komiksové ságy, kterou dokončil až po uvedení filmu. Po blíže neurčené katastrofě přežívají v nakažené a zmutované přírodě poslední zbytky lidí. Jejich nadějí je dívka Naušika, jež věří, že mezi člověkem a životním prostředím může znovu zavládnout smír. Úchvatné scenerie fantastického světa vykresleného do posledních detailů i pečlivá ruční kresba působily oproti běžné produkci japonského animačního průmyslu doslova jako zjevení.

Ruční práce

Tvorba japonských komiksů (manga) i animovaných filmů (anime) je produkčně mimořádně náročná a jejich obří průmysl je svázán přísnými požadavky rentability. Na cestě ke globální konkurenceschopnosti japonská studia v 70. letech snížila počty filmových políček za minutu a hojně recyklovala záběry; v posledních desítkách let navíc nadužívá počítačové animace.

Mijazaki, který strávil v podobných manufakturách několik let, se rozhodl jít proti proudu levné produkce a v roce 1985 založil vlastní studio Ghibli. Dodnes si zakládá na tom, že jeho animace jsou z velké míry ruční práce, do níž počítače nezasahují, což dodává snímků staromilsky vřelou atmosféru. „Jeho filmy jsou neobyčejně nádherné, ještě před režisérem a pohádkářem je Mijazaki především malíř,“ říká kritička Margaret Talbotová.

Můj soused Tototro
Můj soused Tototro

Prvním velkým hitem jeho studia byl v roce 1988 Můj soused Totoro, kterého režisér věnoval své matce. Ta byla v autorově mládí často nemocná – stejně jako matka dvou malých hrdinek, jež prožijí dobrodružství s lesním duchem, kterého dospělí nevidí. Následovaly další úspěšné projekty jako Doručovací služba slečny Kiki, roztomilá pohádka o odvážné třináctileté čarodějce, která se o sebe musí postarat v cizím městě. Do pozice světové hvězdy však Mijazakiho dostala až v roce 1997 Princezna Mononoke. V japonských tržbách porazila i tehdejší kasovní trhák Titanic, hlavně ji však společnost Miramax představila americkému publiku.

„Je to příběh o válce mezi lidstvem a divokými bohy,“ píše Mijazaki o své ekologické fantasy – a není těžké uhodnout, na čí straně režisér stojí. Film se odehrává ve 14. století, kdy Japonci přebývali uprostřed lesů obývaných mýtickými bytostmi, ale pod vlivem nových civilizačních návyků s nimi přestávali umět žít. Prolnutí mytologického světa s tím lidským je motivem i v Cestě do fantazie, za kterou Mijazaki obdržel v roce 2002 berlínského Zlatého medvěda jako vůbec první animovaný film v historii.

Ohromeni a inspirováni

O rok později triumfoval Mijazaki s Cestou do fantazie v animované kategorii i na Oscarech a bylo to pro něj velké zadostiučinění: Naušiku kdysi americký distributor necitlivě sestříhal, neboť se bál, že by drsná ekologická zápletka děti děsila. Do Hollywoodu si však Mijazaki pro nejslavnější filmové ocenění nepřiletěl, jako zapřísáhlý pacifista tak protestoval proti americké invazi do Iráku. Přesto ho Amerika uctívá. Známý citát praví, že když si v Pixaru – považovaném za komerčně nejúspěšnější studio současné animace – nevědí rady, podívají se na nějaký Mijazakiho film. „A vždy to pomůže. Vyjdeme ohromeni a inspirováni,“ prohlásil kreativní ředitel Pixaru John Lasseter.

„Chci točit filmy, které dětem říkají, že by neměly propadat zoufalství a utíkat od problémů,“ říká sám Mijazaki. Své malé hrdiny – tedy častěji hrdinky – rád staví do situace, kdy se musejí přestat chovat jako děti a chopí se zodpovědnosti nad svým osudem. Sledovat desetiletou Čihiro z Cesty do fantazie, jak zachraňuje své rodiče z panoptika lázní pro přírodní bohy, může vskutku být pro malé diváky chvílemi dost děsivé. Ale přerod apatických teenagerů v sebevědomé bytosti je katarzí, jež má podle Mijazakiho inspirovat nastupující generace, které se až příliš snadno naučily žít ve světě blahobytu.

Nepochybně v tom najdeme vliv konfuciánství, kdy má mít každý člověk pevné místo ve společnosti, i japonského étosu tvrdé práce. Poselství Mijazakiho filmů často vychází i ze zen buddhismu. Jako když hlavní hrdinové Princezny Mononoke – princ Ašitaka a dívka San vychovaná vlky – dospějí k tomu, že dobro a zlo jsou relativní pojmy a že ve válce člověka s přírodou nikdy nebude vítězů, ale pouze poražených. Výsledkem však není rozplizle všeobjímající duchovno, ale silná vize o životě v harmonii a rovnováze sil, které mají svůj důvod k existenci.

V Mijazakiho tvorbě takřka nenajdeme tradiční schéma, kdy hrdina splní zadané úkoly nebo porazí zlo, čímž si svět podmaní a žije šťastně až do smrti. I na první pohled negativní postavy jako nemocná princezna Kušana z Naušiky mají logickou motivaci; a dětský divák tak namísto černobílého vidění poznává a přijímá rozmanitost a složitost světa – včetně jeho temných stránek. Mijazakiho filmy nezapřou inspiraci japonskou duchovní tradicí, ale jejich příběhy i poučení jsou přitom univerzální.

Zatopené Tokio

Podobně globální jsou Mijazakiho vizuální a umělecké zdroje. Kromě odkazů na japonskou historii si Mijazaki cení například ruské animátory, často se inspiruje i evropskou tradicí. Ostatně Kiki nebo Karmínové prase se odehrávají v jakési idealizované Evropě z dob, která opouštěla staré časy a mířila k moderní společnosti.

Zřejmě nejdál v tom zachází Zámek v oblacích o čaroději Howlovi a dívce Sophii proměněné ve stařenu, jenž byl natočený podle dětské knihy britské spisovatelky D. W. Jonesové. V nezvykle temném filmu z roku 2004 se střetává pohádkový svět s industriálním věkem páry, magie se tu potkává s válkami, stroji a uniformami. Vše se mění, prolíná a zahlcuje smysly diváků.

Zatím poslední Mijazakiho autorský film Ponyo z útesu nad mořem vypráví o přátelství kluka a malé rybky proměněné v člověka na pozadí živlů. A znovu se vrací do dětského světa. Loňský sedmdesátník se podílel i na dvou posledních snímcích svého studia: Arrietty (podle dětské románové série Pidilidi) a Na kopci z vlčích máků. Natočil je jeho syn Goro a právě jemu patrně hodlá předat studio, až jednou odejde do důchodu. Ještě předtím však Mijakazi senior slibuje minimálně film pro dospělé o konstruktérovi letounů z předválečného Japonska. Ostatně vzdušné stroje miluje už od dětství, kdy jeho otec šéfoval továrně vyrábějící součástky pro stíhačky Zero, a létací scéna nechybí snad v žádném z jeho filmů.

Publicista Tom Mes z internetového časopisu Midnight Eye o Mijazakiho filmech prohlašuje, že „mu vracejí naději a víru v to, že člověk je od přírody dobré stvoření“. Sám tvůrce nicméně tvrdí, že co se týče budoucnosti lidstva, je spíše pesimista. V jednom rozhovoru dokonce napůl žertem prohlásil, že se těší, až mrakodrapy Tokia spolkne oceán. V jeho filmech ale cynismus nemá místo. „Když točím film, nechci dětem svůj pesimismus vnucovat. Nemyslím si, že rodiče by měli za každou cenu vtloukat potomkům do hlavy svůj pohled na svět. Děti jsou schopné vytvořit si vlastní.“

https://www.youtube.com/watch?v=2QFBZgAZx7g

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].