Dost dobré pro Elvise i pro vás. Filmy, které nevyjdou z módy

Každou chvíli se v záplavě současných seriálů a filmů objeví nový „hit“ nebo „budoucí klasika“. Entusiasmus a pozitivní nálepky udržují při živote zábavní perpetuum mobile. Jak dané dílo nakonec obstojí, ukáže většinou až čas. Následující výběr filmů, jež jsou k vidění na Netflixu, už má tuhle prověrku za sebou.

Cizinec (The Stranger, Orson Welles, 1946) Cizince, který přišel do kin čtyři roky po jeho Skvělých Ambersonových, měl Welles údajně ze všech svých filmů rád vůbec nejmíň. To ale nemění nic na tom, že jde o vynikající noirovou krimi. Příběh o vyšetřovateli – proti typu obsazený Edward G. Robinson – na stopě bývalému nacistickému pohlavárovi usazenému pod falešnou identitou v ospalém americkém městečku Harper (hraje ho sám Welles) si zaslouží vystoupit ze stínu Občana Kanea nebo Doteku zla. Welles Cizince natočil, aby dokázal vedení studií, že není problematickým režisérem, který neumí dodržet termín, rozpočet ani délku filmu. Výsledkem byl jeho největší komerční úspěch vůbec. Zároveň Cizinec není uměleckým kompromisem. Choreografie stále se stupňujícího a stále nebezpečnějšího tance mezi kočkou a myší, které vymýšlejí své další kroky za pochodu, je precizní - stejně jako stupňování napětí prostřednictvím stylu plného noirových stínů a propracované psychologie. Vždy politický a angažovaný Welles byl navíc prvním režisérem, který v hollywoodském filmu ukázal dokumentární záběry holocaustu.

Zodiac (David Fincher, 2007) Je třináct let dost dlouhá doba na to, aby se film stal klasikou? Odpovědí je Zodiac a jednoznačné „ano“. Nejlepší film Davida Finchera vůbec zpracovává nejznámější a doposud nevyřešené případy sériových vražd v americké historii. Vrah s přezdívkou Zodiac zabíjel na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v severní Kalifornii. Zodiac je film-harmonie. Obrazově ekvivalent malířských pláten. Vyprávěčsky elegantní jako dvoušroubovice DNA, která původním vyšetřovatelům nepřinesla žádné informace. Fincher nakládá s žánrem procedurálního dramatu jako špičkový forenzní kriminalista: má všechno pod kontrolou a zároveň vidí víc než ostatní, aniž ztrácí ze zřetele, že natáčí žánrový film, který má vtáhnout a oslovit. Fincherův svět má dostředivou sílu. Není možné ho opustit, není možné se na něj přestat dívat. Senzační kriminální případ navíc mění na hypnotizující a destruktivní cestu do nitra obsesí na obou stranách, potažmo v kontemplaci nad (filmovou) maskulinitou. Zodiac je poctou kinematografii i stylu sedmdesátých let a svým způsobem posledním „klasickým“ hollywoodským filmem, než se produkce ke konci první dekády nového milénia definitivně přelomila do jiného typu filmů.

Narozen 4. července (Born on the Fourth of July, Oliver Stone, 1989) Jeden ze zlomových snímků o válce ve Vietnamu. V době, kdy se pustil do adaptace autobiografie vietnamského veterána Rona Kovice, měl za sebou Oliver Stone už oscarovou Četu, nekompromisní pohled na hrůzy války z rukou amerických vojáků. Narozen 4. července přenáší válku z vietnamské džungle zpátky do Ameriky, kde pokračovala v srdcích a myslích traumatizovaných nebo zmrzačených vojáků i v rozdělené americké společnosti. Stone sleduje přerod naivního, patriotského mladíka, který nadšeně narukuje, ve veterána na vozíku a rozčarovaného protiválečného aktivistu.  Tom Cruise je tu ve své nejlepší roli, která mu vynesla nominaci na Oscara. A jako v jiných Stoneových filmech je osobní výsostně politické. Stone dekonstruuje americký mýtus, ideály a vlastenectví v úvaze nad tím, co přesně znamená být Američanem. Za film získal dalšího Oscara.

Olověná vesta (Full Metal Jacket, Stanley Kubrick, 1980) Stanley Kubrick je braný jako režisér vážný a vážený. Jak také jinak u autora spirituální sci-fi 2001: Vesmírná Odysea, hrdinských Stezek slávy nebo morálního Spartaka. K tomu navrch zaumné Osvícení. Ale Kubrick má taky má černo-černý smysl pro humor a absurdní nadsázku, s níž je schopný komentovat společenskou a institucionální realitu. Barry Lyndon je maskovaná ironická komedie o amorálním společenském vzestupu. Mechanický pomeranč cynická symfonie na téma fašizující se společnosti. Olověná vesta brutálně komická vize války, traumatu a indoktrinace pokřivující identitu. V době uvedení snímek sice zastínila Četa Olivera Stonea, který se do džungle Vietnamu vydal o rok dřív, ale Olověná vesta zůstává jednou z nejsilnějších filmových obžalob nesmyslnosti a amorálnosti války i armády.

Volný den Ferrise Buellera (Ferris Bueller’s Day Off, John Hughes, 1986) Jen málo režisérů se stane synonymem pro žánr. John Hughes je jedním z nich. V 80. letech v podstatě sám stvořil moderní teenagerský film s filmy The Breakfast Club (1985) nebo Sixteen Candless (1984). Americká kinematografie adolescenty tradičně ukazovala jako delikventy, jako problém nebo součást generačního sporu. Hughes vzal naproti tomu vážně jejich emoce, problémy a svět, v němž je všechno znásobené desetkrát: intenzivní, osudové, vyhrocené, nejisté. V podstatě všechny pozdější teenagerské filmy se k Hughesovi a jeho empatické poetice odkazují.  Volný den Ferrise Buellera je jeho méně oslavovaný film, protože rozjitřenost střídá přímočařejší komedie v režii sebevědomého hlavního hrdiny, středoškolské legendy v chození za školu, které vždycky všechno díky jeho vynalézavosti projde. Ferris (přesně obsazený Matthew Broderick) se rozhodne užít si ještě jeden volný den před maturitou. Předstírá, že je nemocný, zapojí hypochondrického kamaráda a v červeném ferrari jeho otce vyráží s ním a svojí dívkou za dobrodružstvím do Chicaga. V patách mu je podezřívavý ředitel školy, který ho chce konečně nachytat. Snímek se rozjíždí jako „obyčejná komedie“, ale postupně v sobě hromadí obrovskou mladistvou energii, která se nedá zachytit a opakovat. Hughes si zároveň utahuje z yuppie kultury. Jak říká Ferris Bueller: „Život ubíhá pěkně rychle. Pokud se občas na chvíli nezastavíte a nerozhlédnete se kolem, může vám utéct.“

Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, Stanley Kubrick, 1971) Jedni považují Mechanický pomeranč za mistrovské dílo. Jiní za do „sebe-zahleděné cvičení talentovaného umělce, který se zaprodává pro perverzní projekt“ (Los Angeles Free Press). Jedno je ale u nejvíce kontroverzního filmu Stanleyho Kubricka jisté. Adaptace slavné dystopické novely Anthony Burgesse z roku 1962 je film, na který nejde zapomenout nejen kvůli násilným scénám, ale i Kubrickově perfekcionistické, intenzivní vizi vnitřní i vnější destrukce. Podobně jako nejde vymazat z mozkových synapsí vyšinutého hrdiny Alexe, vůdce party násilných mladíků, Beethovenovu devátou - aplikovanou jako součást psychologické „převýchovy“ pod dohledem totalitního státu. Uvedení Mechanického pomeranče v britských kinech na začátku sedmdesátých let vyvolalo vlnu kontroverze, která nakonec vedla ke  stažení z kin – údajně na přání samotného Kubricka, který chtěl zmírnit rozjitřené obviňování, že jeho film má na svědomí výbuchy skutečného násilí ve společnosti. Británii šokoval případ skupiny mladíků, kteří rok od premiéry znásilnili sedmnáctiletou dívku za zpěvu Zpívání v dešti – tedy doslova přehráli notoricky známou filmovou scénu (později se ale ukázalo, že násilníci film nikdy neviděli). Nad snímkem se tak vynořil duch letité debaty o vztahu mezi filmovým a skutečným násilím. Ta ale postupně odvanula; co zůstalo, je film otevírající otázky o svobodné vůli, morálce a extrémních politických systémech toužících po kontrole.

Monty Python a svatý grál (Monty Python and the Holy Grail, Terry Gilliam a Terry Jones, 1975) A teď něco úplně jiného. V pauze mezi natáčením třetí a čtvrté řady komediálních výstupů pro Monty Pythonův létající cirkus legendární britská skupina vymyslela a zrealizovala druhý celovečerní film Svatý grál. Snímek je v základě parodií na legendu o králi Artušovi a jeho rytíře kulatého stolu provedenou v typickém pythonovském stylu méně či více výstředních a absurdních skečů. Unikátní není jen styl, díky němuž se do popkultury prosadili rytíři, kteří říkají Ni, nebo Trojský kůň v podobě králíka,  ale i způsob financování. Do rozpočtu přispěly kapely Pink Floyd, Led Zeppelin a Genesis. O třicet let později Pythoni přepracovali film do muzikálu Spamelot. V roce 2016 zařadil časopis Empire Svatý grál na osmnáctou příčku stovky nejlepších britských filmů; Život Briana, nejslavnější celovečerní film skupiny, byl na druhém místě. Verdikt časopis uvodil následovně: „Elvis si objednal kopii téhle klasiky a pustil si ji pětkrát. Pokud je to dost dobré pro Krále, je to dost dobré i pro vás.“