Cvičme v rytme s Morrisonem!

Ve Vraném nad Vltavou stojí nejen takzvaná Kellnerova vila, kterou tu zkraje devadesátých let postavil pro nejbohatšího Čecha architekt Josef Pleskot. Taky tu mají krásnou tiskárnu. Cyklofašistická stezka vás kolem Vltavy dovede vlastně až k vrátnici, takže areál nelze minout. Jak dosvědčuje nápis vytesaný do mnou neidentifikovatelné původní součástky stojící na dvoře tiskárny, závod tu byl založen v roce 1836, o dva roky později už se tu začalo tisknout v rámci rodinné firmy Bohumila Haase. Netisklo se tu přitom nic humpoláckého: vranská továrna patřila k nejjemnějším v Rakousko-Uhersku, takže z ní do Evropy putoval papír cigaretový, balící a z pražské filiálky i bankovkový. Ještě před patnácti lety tu vyráběli papír elektrotechnický, což sice nevím přesně, co znamená, nicméně zato vím přesně, co se stalo o pár měsíců později. Závod se zavřel, protože to bylo pro majitele jednodušší než investovat do modernizace, a než si to s ním stačili místní vyříkat, všechno spláchla povodeň. Vyrabovaný areál, jehož mobiliář majitel rozprodal do sběru, tak léta chátral.

Než sem loni dorazil Ivan Mečl. Majitel vydavatelství Divus se zrovna stěhoval z holešovického Orca, hledal nové prostory pro své nomádské aktivity a inzerát na tiskárně nabízející levný nájem ho zaujal. Mečl přitom není troškař: pronajal si rovnou celou hlavní budovu, v jejíž horní části si udělal kancelář, sklad a příležitostný bar. Areál pojmenoval Perla podle města z Kubinovy Země snivců, což je přesně Mečlův styl. Z Perly chce totiž postupně vybudovat nezávislé kulturní městečko. Má mít vlastní Národní galerii, Národní divadlo a nejspíš i národní měnu. Té oficiální české se nicméně zatím Mečlovi nedostává, takže zatím zůstává jen u toho snění.

No ale něco se tu už taky děje. Divadelní sdružení Kartel si tu v pátek a sobotu udělalo další premiéru. S Mečlem se potkalo už při předchozí štaci v Orcu, teď se tedy potkávají v Perle. Dramaticky-hudebně-pohybově-pantomimické-komediální-taneční-výrazové duo Jindřiška Křivánková-Jana Kozubková tu pod vedením režisérky Lucie Ferenzové předvedlo site-specific představení Expression Hurts. Nevím jak početné publikum, mě jejich výrazy nebolely, ba naopak, procházka stalkerovskou zónou v Perle byla díky jejich několika scénickým zastavením velmi sugestivním zážitkem. V září se sem s inscenací zase vrátí, tak si to můžete ověřit sami.

Já jsem si v neděli potřeboval ověřit, jak to momentálně zní kapele Midi lidi. Její koncert jsem sice viděl tři dny předtím v Uherském Hradišti, ale znáte to: Morava, ta vás přinutí některé věci zapomenout snad ještě dřív, než se stanou. Tak jsem si to teď zopakoval s jasnější hlavou. Na Nákladovém nádraží na Žižkově nehráli v neděli Midi lidi náhodou, společně s WWW tu totiž se svou produkcí následovali promítání filmu Televise bude!, ke kterému loni dělali hudbu. Snímek Jana Bušty o zahájení československého televizního vysílání jsem viděl už podruhé a opět jsem byl překvapen jeho švihlostí, jež ve mně vyvolávala ambivalentní pocity mezi odevzdanou sympatií a vzdorovitým odmítáním. Koneckonců Petr Marek s Buštou se pak na mě dívali dost podobně. Jako by věděli, že ČT neplatím poplatky.

A teď k Midi lidi. Musím přiznat, že jsem velkým fanouškem tohoto elektronického Ein Kessel Buntes tělesa. Jen díky Petrovi Markovi totiž vím, jak by zněli Joy Division, kdyby s nimi zpíval Jiří Korn, a jak by se po scéně pohyboval Jim Morrison, kdyby vyrostl na pořadu Cvičme v rytme. Jeden z unavených diváků odpočívající za květináčem sice později sám pro sebe – ale tak aby to slyšeli všichni okolo - situaci shrnul tak, že z Česka musí okamžitě odjet někam jinam, protože to tu nestojí za nic, s výjimkou tedy českého techna. Ale to byla jistě jen taková ošklivá opilecká slůvka.

Vernisážový stroj se nám v srpnu poněkud zadrhnul. Ale i tak se občas najde něco, na co se vyplatí zajít. Jako třeba ve čtvrtek do smíchovské MeetFactory, kde v galerii Kostka začaly vystavovat Lucie Mičíková se Zuzanou Žabkovou. Teda že by se vyplatilo zajít zrovna na tohle: kurátorka Chiara Vecchiarelli v doprovodném textu výstižně napsala, že „inverzní gesto úniku z logiky vlastnictví odhaluje prostor, kde náležet lze jen duchovně.“ Přiznávám, že líp bych to neřekl. Prostě tenhle Dům osvobozený od svých pater mi bohužel připomněl, že fenomén „rubish art“ se v tuzemském prostředí drží i ve chvíli, kdy již za našimi hranicemi přestal být dávno cool.

Jinak to ale byl v MeetFactory pěkný večer. Tradičně tu totiž v rámci vernisáže otevřeli rezidenční ateliéry, takže každý mohl nahlédnout, čím se ten který umělec právě zabývá. Nejvíc nadšený z toho byl čerstvý resident Alioune Diouf, který do Meetu dorazil teprve minulý týden ze Senegalu. Rodák z Dakaru dělá sochy, kresby i koberce. Každému to spokojeně vyprávěl směsicí angličtiny a francouzštiny. Což mi připomnělo, že už bych se měl taky někam vypravit, tam kde to voní všemi multikulti vůněmi, kam přesně to bude, to se velmi brzo dozvíte.