Cannes: Almodóvar už není na pokraji nervového zhroucení

Novinka španělského režiséra je nečekaným překvapením festivalové soutěže

19. 5. 2019

Je v tom jistá ironie. Pedro Almodóvar je institucí španělské kinematografie. Tedy přesným opakem toho, co bylo na filmech, které ho proslavily, nejvíc vzrušující. Almodóvar coby součást madridské punkové a undergroundové scény na instituce programově útočil – na ty státní z opresivního Frankova režimu i na ty filmové. Jeho zbraněmi byla provokace, camp, žánrová přepjatost či „nepřijatelní“ hrdinové z okraje společnosti od transvestitů po gay islámské teroristy.

Energie a radostný exces se však z jeho filmů postupně vytratily, jak se Almodóvar stával součástí „slušného mainstreamu“. Snímky z posledních let Julietta a Rozkoš v oblacích působily jako díla ztraceného tvůrce. Filmy Vše o mé matce nebo Špatná výchova zase jako povinná docházka na „velkého mistra“. Není se co divit, že jeho nejnovější snímek Bolest a sláva soutěžící nyní v Cannes o Zlatou palmu vyvolával spíš obavy než očekávání. Téma vzpomínání slavného režiséra na vlastní život mohlo skončit nesnesitelnou zahleděností do sebe sama a pompézním rozjímáním nad životem umělce a smyslem umění. Namísto toho je však Almodóvar překvapením soutěže. Jeho nečekaně emočně tlumený, intimní, až křehký film je jeho nejlepším dílem za dlouhou dobu.

Kamera krátce ohmatává ve velkých modrých obrazcích vodní plochu bazénu. Noří se pod hladinu a pomalu najíždí na tělo muže. Přejede po detailu dlouhé jizvy táhnoucí se od břicha přes hrudník. Křehkosti těla bude záhy věnována psychedelicky animovaná sekvence. Hlas vypravěče – hlavního hrdiny, kterým je slavný španělský režisér Salvador Mallo, jenž kvůli bolesti nemůže točit – vypočítává všechny fyzické i psychické nemoci rozpadající se tělesné schránky. Od bzučení v uších, přes bolesti kloubů, výrůstky na obratlích a problémy se žaludkem až po migrény a samozřejmě deprese. Snímek však nemapuje jen jizvy fyzické. Pojednává i o těch emočních, které za sebou zanechal odchod matky nebo neschopnost zachránit milovaného člověka. A které se pravděpodobně nikdy nezahojí.

https://www.youtube.com/watch?v=F9dq66KO9eQ

Bolest a sláva (českou premiéru bude mít už 23. května) není naplno přiznaný autobiografický film. A řada pasáží je romantičtější fikce. Přesto je zřejmé, že Salvador Mallo je v mnoha ohledech Almodóvar. Režisér tak logicky verzi sebe sama svěřil Antoniu Banderasovi – herci, jehož kariéru pomohl nastartovat před třiceti lety s filmy Labyrint vášně a Zákon touhy.

Třicet let starý film ostatně roztáčí i zápletku Bolesti a slávy. Madridská filmotéka jeden snímek Salvadora Mallo uzná za „klasiku“ a zorganizuje promítání zrestaurované verze. Pro režiséra je to záminka, jak se zkusit udobřit se svou hvězdou, s níž se před premiérou rozhádal, a oněch třicet let spolu nepromluvili. Důvodem bylo nejen příliš silové pojetí postavy, ale i závislost herce na heroinu. Co může zpočátku působit jako karatelské moralizování, ukáže postupně osobnější a řezavější kořeny. Stejně jako to, že režisér si naordinuje kouření heroinu coby léčbu tělesných bolestí.

Úzký vztah mezi Almodóvarem a Banderasem je leitmotivem rozhovorů, které k filmu - ať už spolu nebo každý zvlášť - poskytli. Mluví o letitém přátelství, o blízkosti, o intuitivním napojení. A co by mohlo být PR, zde evidentně platí. Banderas zná postavu, kterou hraje, včetně jejích tajemství a bolestí. Jeho civilníma výkonem zbaveným hvězdnosti prostupuje empatie. Nehraje takzvaně Almodóvara, přestože režisér jeho postavu vybavil svým rozcuchaným účesem; nesnaží se jej napodobit, ale zprostředkovat jeho zranitelnost.

Dřívější Almodóvarova divokost je tu minulostí. Stejně jako vyhroceně konzervativní španělská společnost, vůči níž se vymezoval, i jeho vibrující milovaný Madrid 80. let, bez nějž nemohl žít, ale který dávno nechal za sebou. Jeho život se posunul. V jedné scéně Banderasova postava s výrazem únavy odloží knihu o alternativní kultuře, kterou mu kdosi poslal. Čas vydestiloval to, co je důležité. Nikoliv rebelování, ale třeba osudový vztah, který sice trval jen tři roky, ale de facto nikdy neskončil.

Ve vzpomínkových flashbacích se tak film nevrací do divokého Madridu; tam se obrazně přenese prostřednictvím povídky nazvané Závislost, původně zamýšlené jako soukromá zpověď, která se pohybem osudu promění ve veřejné představení. ke své matce. Vrací se k matce. Do dětství, v němž nechybí první setkání s filmem i první, doslova závratný pocit přitažlivosti mužského těla. I do posledních společných let, kdy se pečovatelské role syna a matky obrátily.

Svůj pověstný humanismus, s nímž točil léta o nymfomankách, transvestitech, homosexuálech a incestu, namířil Almodóvar na sebe. Postava režiséra se sice objevuje v řadě jeho filmů, ale tady poprvé autenticky, bez výrazného odstupu a rukopisného melodramatického vypětí. Jeden typický exces si sice Almodóvar drží - film je doslova utopen v sytých barvách. I ty jsou však pečlivě nasměrované k harmonii.

Bolest a sláva není „tak trochu bulvární“ nahlížení do soukromí velkého režiséra, ani felliniovský traktát o úskalích tvorby a nástrahách autorství. Je to zklidněné, emotivně osobní vyznání poskládané z fragmentů vzpomínek, které se zaseknou v paměti a dělají z nás to, co jsme.