Amanda Palmer: Uzavřela jsem s fanoušky letité manželství

Málokdo na současné hudební scéně je tak schopný a úspěšný jako Amanda Palmer, pokud jde o sepětí s věrnou fanouškovskou základnou. Už jako polovina punkového dua Dresden Dolls neúnavně dávala na blog deníkové záznamy ze svého života, a sociální sítě jen umocnily. Stala se rekordmankou crowdfundingového serveru Kickstarter, když jako první hudebník získala na chystané album přes milion dolarů. Dnes si podobně úspěšně vede na platformě Patreon, kde fanoušci umělcům přispívají ne na konkrétní nahrávku, ale de facto na existenci, která jim umožní tvořit.

Novinkové album There Will Be No Intermission, které Amanda Palmer živě představí v Praze 26. září v Divadle Hybernii, vzniklo právě za této podpory a naprostá nezávislost přivedla písničkářku k naprosté upřímnosti. V její bohaté diskografii není album, které by bylo osobnější. Dotýká se všeho, co život přinesl i mohl přinést. Jsou tu písně o umírajících přátelích, písně o obavách z toho, jestli vlastně může být dobrou matkou, i radostná píseň věnovaná ženě, která se rozhodla jít na interrupci. Přes všechnu tíhu to však není temná nahrávka - Amanda Palmer má vůli se se vším poprat a brát věci spíš s nadhledem, než se jim poddat. To má ostatně být i poselství aktuálního turné, na němž se se její autorský recitál občas protáhne i na čtyři hodiny.

Album There Will Be No Intermission je to nejosobnější, jaké jste kdy natočila. Zpíváte na něm de facto pouze o životě a událostech vám blízkých. Na druhou stranu je to ale také album, kdy některé písně vznikly na základě chatování s fanoušky, z naslouchání jejich dojmům a impulzům. Měla skutečnost, že jste mohla ty písně vlastně přímo prodiskutovat se svým publikem, vliv na to, že jste se odvážila říci více? Být třeba upřímnější, než když jste skládala písně konvenčním způsobem a izolovaně ještě s kapelou Dresden Dolls, která měla klasickou nahrávací smlouvu?

Přesně tak to je. Čím více jsme se vzdálila systému vydavatelských firem a čím lépe se mi podařilo vybudovat vlastní byznys v rámci komunity svých fanoušků, tím víc jistoty jsem získala. Moje psaní se stalo kurážnější a já sama šťastnější. Popravdě jsem si hodně užívala skutečnost, že už nemusím procházet filtrem, do něhož vás vydavatelství nutí, kde máte co do činění s lidmi v kanceláři, šéfy, lidmi z marketingového oddělení. Lidé tu mají názory na všechno: na to, jak je skladba dlouhá, na to, o čem se v ní zpívá. A i když od těch lidí máte třeba maximální podporu, tak skutečnost, že vám písně někdo musí schválit, vás samozřejmě mění jako umělce. A to obzvlášť, když jste žena, která mluví o intimních a citlivých tématech, jako je potrat nebo znásilnění, a musíte tvorbu představit v kanceláři, která je plná mužů, kteří rozhodují. To, že jsem se osamostatnila, mě osvobodilo mnohem víc, než jsem si předem mohla představit.

A pokud jde o tu míru upřímnosti a chuti se otevřít? Ovlivnila to účast fanoušků?

No ovšem. Vysvětluji to obvykle jako dlouhodobý vztah. Spousta mého publika je se mnou už 15 nebo 20 let. Moc dobře mě znají, chrání mě. Věří mi, tak jako já věřím jim. Je to letité manželství, které jsem se svými posluchači uzavřela. Tato důvěra se dá vybudovat pouze v průběhu let. Nová kapela, která odehraje deset koncertů, na něco takového nemůže spoléhat. Já už se ale za ty roky můžu spolehnout, že se ke mně fanoušci budou chovat s citem a ohleduplně - a já k nim budu zase maximálně upřímná. Dá se to přirovnat i k zahradě, o kterou se léta staráte, zkoušíte, co poroste. Něco se ujme, zapustí kořeny a roste do výšky, něco pojde.

Zdá se mi, že toto vědomí svobody a z ní plynoucí jistoty se zrcadlí i ve struktuře písní. Na novém albu se sotva najdou klasické písňové formy, které mají tři a půl minuty. Skladby jsou dlouhé podle toho, kolik slok potřebujete. Vytváříte si místo pro to, co chcete říct. Refrény jsou oproti očekávání často mnohem jemnější a tišší než sloky, a tak by šlo pokračovat…

Nepsala jsem toto album, aby mělo komerční úspěch - chtěla jsem, aby to byl terapeutický úspěch. To se podařilo. Jsou to zcela jiné způsoby definování úspěšnosti. Nikdy jsem nechtěla být popová hvězda, nikdy jsme nechtěla být komerční umělec, přála jsem si být skutečný umělec, který se pokouší a snad i dokáže dotknout hloubky. Nikdy mi nešlo o to, abych se přizpůsobila hudebnímu trhu, ale aby bylo pravdivé. Dnes je mi jasné, že se ze mě nestane hvězda, ale zároveň už mám jistotu, že je tu dost posluchačů, kterým je naprosto ukradené, jestli ty písně mají tři nebo deset minut; posluchačů, kteří nečekají na chytlavý taneční refrén, ale zajímají se o pocity. Chtějí něco cítit. Proto je mi jedno, jak to vnímá zbytek světa; už vím, že moje písně fungují.

Turné k albu There Will Be No Intermission je výjimečné i tom, že jste na pódiu zcela sama a prokládáte písně mluveným slovem. Večer se tak leckdy natáhne i na čtyři hodiny mixu písní a vyprávění. Už to není punkový kabaret jako s Dresden Dolls. Vyplývá tohle divadelní recitálové podání přímo z povahy písní?

Některé ty písně skutečně lépe vyzní, když znáte příběh, který je obklopuje. Nikdy jsem nebyla na turné, které by pro mne bylo tak osobní, a přitom tak politické. Mnoho z těch písní pojednává o potratech, reprodukčních právech, feminismu, o změně klimatu, o roli umělce ve společnosti. A to jsou věci, které je potřeba říct přímo. Protože jsou velmi naléhavé s tím, jak zažíváme posun k pravicovému extremismu a rostoucí fašizující tendence. V tomhle rozpoložení rozhodně nechci vyskočit na pódium a produkovat zábavu, chtěla bych své publikum, svou komunitu, semknout, co to jde.

A to je druhý důvod téhle formy…

Ano, právě kombinace storytellingu a písní mi přišla jako ten nejvhodnější způsob. A to jsem to ani neplánovala předem. Potřeba vstát a něco říct se dostavila na prvních koncertech turné, a tak jsem tomu nebránila. Zároveň je to také velmi vyčerpávající. Panebože, dneska jsem tak unavená, že si potřebuju vydechnout. Plánuju, že se dnes večer nebudu pouštět do všech příběhů a vyprávění a budu hrát písně na přání z publika. To je právě úžasné na mém publiku: že to pochopí, přijme a dá na mě pozor.

To zní přímo ideálně. Ale už fakt, že se na ně spoléháte a na platformě Patreon máte neuvěřitelných 15 tisíc podporovatelů, může kromě pocitu zastání vzbuzovat i velký tlak, aby je člověk nezklamal.

Není to tlak, ani náhodou. Vnímám pouze podporu. Jediný tlak, který jsem kdy cítila – a ten tu byl od samotného počátku – vychází přímo ode mne. Tlak na to, že chci dobře sloužit svým fanouškům a své komunitě. A pak tu samozřejmě byla média a moje vydavatelství, jež svými nesmyslnými požadavky vytvářely umělý tlak. A vlastně ten jediný stál v cestě tomu, co jsem doopravdy chtěla dělat. Vždycky jsem cítila odpovědnost. S tím, že jsem opustila velký label, mi ale odpadlo únavné handrkování o to, co jak a kdy vydat.

Už v roce 2006 ještě v duu Dresden Dolls ve skladbě Modern Moonlight jste zpívala: „Bože, jak miluji komunikaci.“ – a to se tehdy týkalo jen bloggování a esemesek. Od té doby jste využívala mimořádně úspěšně veškeré další a další technologie, které vývoj přinesl. Všude vtahujete do hry publikum a neúnavně s ním komunikujete. Jste úspěšná na Twitteru, stala jste rekordmankou na crowdfundingovém portálu Kickstarter, v rámci Patreonu máte pravidelné chaty s fanoušky. Není toto neustálé napojení na ostatní vysilující?

Způsob, jakým tu otázku kladete, ukazuje, že se na to díváte z opačné strany. To je podobné, jako byste se někoho ženatého ptal, jestli není unavený z toho si pořád povídat s manželkou. Asi někdy je. Ale většinou ne. Proboha, já si tenhle vztah vybrala a žiju pro něj. A popravdě ten vztah ani není moc náročný. Kolikrát se mi stává, že víc mluvím já na ně než oni na mne - a říkají mi, ať si dám pauzu. A taky mi to samozřejmě připadá zdravější se s nimi normálně bavit, než se na ně koukat jako na zákazníky, které oslovím jen ve chvíli, kdy zase potřebuji peníze. Takhle by umělec vůbec neměl přemýšlet - a už vůbec by se takhle neměl vztahovat k lidem a ke světu.

Právě pro toto silné angažmá online jste zapojená i do aktivit Berkman Klein Center při Harvardově univerzitě, které se zabývá vlivem internetu na společnost. Čím přispíváte do výzkumu a debaty?

V kostce řečeno jsem jedna z party naprosto úžasných a vzdělaných lidí, jejichž cílem je proměnit internet a online komunikaci v co nejlidštější prostředí. Vůbec si nedokážete představit, jak hloupá si připadám v porovnání s vědci, kteří se v té skupině dominují. Jsou to nejrůznější akademici z Harvardu a MIT, kteří přesně znají historii internetu, jsou obeznámeni se všemi těmi temnými algoritmy, které používá Facebook, rozumí autorskému právu a jeho proměně v digitálním prostředí. A já jsem jenom umělec. Takže jsem tam většinu času jen seděla naprosto uchvácená tím, jak jsou vzdělaní. Na druhou stranu vím něco, co oni neznají. Mám milion followerů na Twitteru a vím, jaké to je žít online. Vyzkoušela jsem všechny možné platformy a všechny jsem chtěla použít ku prospěchu svému a své komunity - a je jedno, jestli to byl Twitter, MySpace, který se už poroučel, nebo Facebook, který toho zase hodně pokazil. Spotify, iTunes – se vším mám unikátní a dlouholetou zkušenost, kterou mohu nabídnout.

Vaše kniha, která mapuje zkušenosti s crowdfundingem, ale vlastně i období, kdy jste se živila jako pouliční umělkyně, se jmenuje The Art of Asking (volně přeloženo jako Umění požádat). To je vlastně pro nezávislost vašeho fungování klíčové. Schopnost, někdy možná drzost, říct si o věci, poprosit o podporu. Míváte momenty, kdy se bojíte říct si o věci?

Vždycky se bojím si o něco říct, ale taky to je ukazatel toho, že se blížíte k nějakému nápadu nebo myšlence. Před pár dny jsem hrála v Rakousku – škoda, že jste to nemohl vidět – a oblékla jsem si na sebe místní tradiční kroj. A měl jste vidět to zklamání v očích mých fanoušků, kteří v tom náhle spatřovali nechtěný nacionalistický symbol. Abych to napravila, tak jsem je okamžitě poprosila, jestli by nevytáhly fixy a nepomohli mi ten kroj popsat, pomalovat a jinak ho zneuctít. Mám ráda tyhle spontánní nápady a akce. Člověk nikdy neví, jak bude přijímáno to, co dělá. Jestli to vzbudí rozruch, jestli to třeba náhodou nebude i protizákonné. Ale už  dávno nejsem ve svých akcích tak bláznivá, už mám dítě, takže  by se mi nelíbilo skončit za mřížemi. Když se nicméně  dívám na to, v jakém stavu je svět, tak si myslím, že rozhodně není žádný důvod, abychom cítili spokojenost. Všichni budeme muset čelit tomu, jak hrozivým místem se svět stává. A musíme se tomu postavit i ve svých malých životech, malými kroky, malými vzpourami, jinak to nedopadne dobře.