Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kontext

Tváří v tvář strašlivé ztrátě se psaní stalo pro Virginii Woolf zdrojem potěšení

Výběr textů ze světových médií

Virginia Woolf
Virginia Woolf

Pouhých pár hodin poté, co byla svědkem toho, jak její šestadvacetiletý bratr skonal, sedla Virginia Stephen ke stolu a napsala dopis své nejlepší přítelkyni. V tomto dopisu z 20. listopadu není ani slovo o bratrově smrti, ani jeho jméno nezmiňuje. Virginii bylo tehdy 24 let, za šest let se vdala a její jméno se změnilo na Virginia Woolf a tři roky na to napsala první knihu.

Zvláštní avšak výmluvnou a transformační epizodu ze života slavné spisovatelky popisuje literární vědec Kamran Javadizadeh v textu How Virginia Woolf Kept Her Brother Alive in Letters pro The New Yorker. Virginia a její tři sourozenci se tehdy vrátili z cesty po Turecku a Řecku, která skončila tragedií. Thoby Stephen se nakazil břišním tyfem a zemřel. Onen zmíněný dopis byl adresován Violet Dickinson, která Stephenovy doprovázela na cestách a onemocněla též.

To, že se Virginia nezmínila o bratrově smrti by ještě nebylo tak zvláštní jako skutečnost, že o dva dny později už své přítelkyni píše, že: „Thobymu se už daří v rámci možností dobře. Nemáme strach.“ Ve stejném duchu v devatenácti dalších dopisech po dobu následujících osmadvaceti dnů bude svou přítelkyni udržovat v klamu, že Thoby stále žije, postupně se uzdravuje, kreslí si v posteli a flirtuje s ošetřovatelkami.

O tom, že Thoby zemřel se Violet Dickinson dozví až za měsíc z krátké poznámky v novinách. Virginia ji zahrne omluvami s přesvědčením, že jí lhát musela, jelikož brala ohled na její zdravotní stav. Současně tak činila pro sebe. Tím, že proměnila bratra ve „fikci“, tak ho udržela při životě.

„V jistém smyslu její lži neměly šanci na úspěch,“ píše Javadizadeh, který se v textu věnuje obecnému tématu a povaze korespondenčního vztahu. „Thoby byl mrtvý a Violet se měla brzy dozvědět pravdu. Ale tím, že jí poskytly dočasnou úlevu od skutečnosti, jíž bude muset čelit, poukazovaly její lži – ve své trapnosti, podivnosti i skandálnosti – na zdroj úlevy, který se ukáže trvanlivější než lži samotné. Psaní se pro ni stane způsobem života. Dokonce i tváří v tvář strašlivé ztrátě, může být psaní zdrojem potěšení.“

S prvním čistě sólovým albem za posledních deset let se na scénu vrací Jarvis Cocker. Zpěvák, jehož kapela Pulp v půli devadesátých let zacloumala s hitparádami a díky desce Different Class začal být právem považován za nejlepšího textaře generace britpopu, vydává v půli července novinku Beyond the Pale.

Při té příležitosti poskytl několik rozhovorů, mimo jiné i pro The New York Times, kde paradoxně konstatuje, že na textech v populární hudbě zas až tak nesejde. A to i přestože on sám nyní pracuje na knize The Book Is a Song, která o slovech a jejich důležitosti v písni pojednává. „Jeden příklad je Louie Louie. V šedesátých letech si lidé mysleli, že má obscénní text, ale ten důvod proč se tu FBI pustilo do vyšetřování bylo, že ty slova nešlo slyšet. Na tom, ale nezáleželo, protože nálada toho songu byla vzrušující,“ popisuje Cocker a pokračuje v duchu své obvyklé nadsázky. „První kontakt s písní nastává prostřednictvím zvuku nebo melodie. To pochopí každý, kdo zpívá karaoke. Na obrazovce se objeví slova a ty si říkáš: Cože? Tohle je text? Člověk zná refrén a dva verše ze sloky a zbytek má v mlze. Takže si nemyslím, že by na textech nějak záleželo.“

V další části rozhovoru šestapadesátiletý zpěvák popisuje dlouhý rozjezd kariéry Pulp, kdy už i on sám přestal doufat v to, že někdy prorazí. Vrací se také k incidentu, kdy v roce 1996 vyběhl během ceremoniálu Brit Awards na pódium a nakopl tam tehdy vystupujícího Michaela Jacksona. Nesnesl, do jaké figury spasitele se tehdy stylizoval. Šlo událost, která mu tehdy obrátila život vzhůru nohama a dostalo se mu publicity jako nikdy dřív. Hrozilo mu tehdy i stíhání, ale na tom, že k němu nedošlo měl překvapivě zásluhu David Bowie. I kvůli tomuto pozdvižení kolem Jacksona Cocker přiznává, že se rozhodl nekoukat se na šokující dokument Leaving Neverland.

Od Seleny Gomez a její desky Rare po Grimes a její Miss Anthropocene vzhled a účel obalů alb je v dnešní době určený především k tomu, aby podnítil kreativitu mezi fanoušky. Konstatuje to článek od Emmy Madden na serveru Entertainment Weekly s všeříkajícím názvem Vstoupili jsme do nové éry kýčovitých obalů alb.

Autorka si bere na pomoc tradovaný meme „Graphic design is my passion“, aby ukázala, proč tolik současných alb sází na starý primitivní design, který upomíná estetiku internetu nultých let s kterou, jako by pracoval někdo, kdo je absolutně bez vkusu. Posměch si vysloužili poslední desky Vampire Weekend i Lany Del Rey, o jejíž vizuál se postarala její sestra.

Madden tím však nekončí a jde více pod povrch, kde je evidentní, že se dnes na internetu vše musí vejít do malého „čtverečku“, kterým může být jak rozhraní Instagramu tak třeba miniaturní obrázek obalu na Spotify. Tím, že se vše zmenšuje a pracuje se s nižším rozlišením, jsou autoři designu nuceni k výraznějším gestům, současně se snaží zachovat to, aby design vytvářel intimní vztah mezi fanouškem a umělcem tak, jak to dříve dělal vinyl nebo kazeta.

„Říkejte si, že to je ošklivé, říkejte si, že to je kýč,“ připouští Madden, důležitá kvalita ale je, že mnoho ze současného designu vypadá tak, že ho mohl vytvořit fanoušek, nebo ho přinejmenším může následně modifikovat. Za slovo ji bere i fotografka Valheria Rocha, jejíž obal pro album Lover od Taylor Swift měl přesně takový virální účinek. Na místo zpěvačky na obalu s růžovými oblaky se totiž umísťovali sami fanoušci i jiné celebrity jako třeba Ellen DeGeneres. „Lidé pochopili, že si velmi snadno mohou vytvořit svou verzi Lovera a tím se, myslím, cítili být o něco blíž k Taylor,“ říká v textu Rocha.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].