Slibuji, že už nebudu mlčet. Cesta mluvčí Milionu chvilek ke coming outu na Václavském náměstí

Po odchodu Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla, nejvýraznějších tváří a zakladatelů Milionu chvilek pro demokracii, stála před spolkem otázka, co se s občanskou iniciativou stane - a jestli ji nové vedení dokáže stejně úspěšně dostat centra do veřejné pozornosti. Poslední říjnový den se ukázalo, že takové obavy byly liché. Milion chvilek uspořádal akci „proti strachu a nenávisti“, na kterou se dostavilo okolo padesáti tisíc lidí. Událost na Václavském náměstí byla svolána čtrnáct dní předem a hlavní cílem bylo předat naději, vzpomíná na začátku listopadu v pražské kavárně jedna z hlavních tváří akce a mluvčí spolku Hana Strašáková (24).

„Byla to reakce na to, že jsme na tom samém náměstí v předchozích týdnech a měsících viděli narůstat extrémistické nálady. Proto jsme chtěli dát prostor pasivní části společnosti, která nesouhlasí se způsobem protivládních protestů a které je ve výsledku víc, i když nebyla slyšet. A také jsme chtěli podpořit Ukrajinu,“ říká. I proto se v rámci projevů rozhodli minimalizovat politická sdělení, tedy nezaměřovat se na podporu či kritiku současného kabinetu Petra Fialy.

Počet účastníků všechny ve spolku - který se zrodil z protestů proti tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi - překvapil, zároveň prý sama cítila největší klid za celou dobu, co akce moderuje. „Bylo mnohem jednodušší a hezčí předávat naději a ukazovat, že smířlivý dialog je pro lidi důležitý, než reagovat na politické kauzy nebo tlačit na politiky, aby něco dělali,“ vysvětluje Strašáková s tím, že právě tohle – snaha o spojování společnosti a předávání pozitivních emocí – je podle jejího názoru esencí Milionu chvilek pro demokracii.

Pět minut

Poprvé se do aktivit spolku zapojila v roce 2018 ještě jako brněnská studentka pedagogiky a češtiny na filozofické fakultě. Tady spolu s dvěma kamarádkami uspořádala tehdejší tzv. výstražnou studentskou stávku „Vyjdi ven“ a později také první protest Milionu chvilek mimo Prahu. Prý náhodou: v „rámci prokrastinace“ našla výzvu na Facebooku, že spolek shání dobrovolníky, kteří by stávku uspořádali v různých městech po republice. „Vůbec jsem nevěděla, jak se to dělá. Volala jsem na uvedené číslo a tam mi řekli, že je potřeba zařídit zábory a podobné věci, o kterých jsem slyšela poprvé,“ směje se dnes. Organizaci nakonec zvládla i proto, že se spojila s jednou známou z Husy na Provázku, která měla zkušenost s pořádáním debat v prostorech divadla.

I následná cesta do čela spolku se pak udála vcelku přirozeně. Nějakou dobu působila jako dobrovolnice, během pandemie covid-19 dostala na starost koordinaci celorepublikových organizátorů odnoží spolku – a nakonec se v roce 2021 stala vedoucí komunikace a mluvčí Chvilek po odchodu Benjamina Rolla, ačkoliv dostala konkurenční nabídku od hejtmana Jihomoravského kraje Jana Grolicha z KDU-ČSL.

Demonstrace proti strachu a nenávisti měla pro ni ještě jeden rozměr. Kromě toho, že zvládla ukočírovat velký dav, přišla na pódiu s osobním oznámením. I když byla akce svolána dříve, než se staly vraždy dvou mladých lidí před bratislavským gay barem, do určité míry demonstrace otevírala téma nenávisti vůči LGBT+ lidem. „Vím, že strach může být paralyzují. A i když se jmenuji Strašáková, ne vždy mám pro strach uděláno. Přesto bych chtěla dnes poprvé a veřejně říct, že jsem také součástí LGBT+ komunity,“ pronesla v mezičase mezi ostatními řečníky a přítomní ji ocenili hlasitým potleskem.

„Říkám to dnes proto, že na mě stále více doléhají slova `ticho zabíjí`. To, co zabilo dva lidi v Bratislavě a další, byla jak slova, tak ticho. A já jsem mnohokrát mlčela,“ vysvětlovala naslouchajícímu davu, že mlčela, například když její okolí říkalo, že LGBT+ lidé nemohou mít stejná práva jako ostatní, nebo když její kamarádi mluvili o tom, jak je nechutné, když se za ruku drží dva kluci. „Ale slibuji, že už dál mlčet nebudu.“

Když pár dní po shromáždění na Václavském náměstí svoje rozhodnutí vysvětluje, říká, že vlastně do poslední chvíle nevěděla, jestli vystoupí. Její vystoupení bylo zařazeno na program „volně“ - kolegové ze spolku věděli, že se možná k něčemu chystá, ale ona si přitom nebyla jistá. Hlavní impuls pro to, aby začala nad „veřejným coming outem“ přemýšlet, představovala právě bratislavská tragédie. I když se bála, že by vystoupení mohlo akci ublížit nebo zbytečně strhlo pozornost jinam, nakonec ji podle jejích slov přesvědčila atmosféra, na kterou vzpomíná jako na pozitivní a velmi otevřenou.

„Pět minut před vystoupením jsem zašla za rodiči, kteří stáli v zákulisí a nejprve jsem se rozbrečela. Oni se ptali, co se děje, tak jsem jim poprvé řekla, že patřím do LGBTQ+ komunity a že to za chvíli chci říct na pódiu,“ popisuje Strašáková. Věděla, že její rodiče i nejbližší okolí coming out bez problému přijmou, a nedělala to tedy primárně kvůli sobě; sama prý neměla nikdy potřebu se nikomu aktivně svěřovat, pokud se dotyčný nezeptal. „Ale doufala jsem, že moje vyjádření bude mít dopad na společenskou diskuzi, zvlášť když to řeknu před tak velkým publikem. Proč jsem to neříkala předtím, to je něco, co si v sobě musím srovnat, ale mám pocit, že jsem se nikdy necítila jako někdo, kdo musí dávat sdělení.“

Hodnotový hlas

Tenhle pocit a zároveň poznání, že lze měnit společenskou diskuzi, vychází z jejích vlastních zkušeností. Vyrůstala v katolické rodině a sama je věřící – a z tohoto prostředí stále vychází velká část jejích kamarádů, známých i pracovních příležitostí. „Já jsem v tom prostředí vyrostla, takže jeho ne příliš přívětivý přístup k LGBT+ tématům chápu, i když se s ním neztotožňuju. Pro část věřících je to cizí a nepochopitelná věc. Stávalo se mi, že když už na to přišla v mém okolí řeč a někdo to zjistil, najednou se změnila debata k lepšímu, už nikdo například neříkal, že gayové jsou zvláštní nebo neměli by mít stejná práva. Samozřejmě nevím, jestli jen přede mnou - ale spíše si myslím, že když někoho takového znáte, dáváte si už pozor, jak některé názory podáváte,“ dodává Strašáková.

Vždy vnímala, co někteří představitelé katolické církve říkají: „Je určitě těžší v tomto prostředí mluvit o své orientaci, když člověk slyší neustálé útoky na komunitu LGBT+.“ Nikdy ale nepřemýšlela, že opustí katolickou víru, kterou striktně odlišuje od církve jako politické instituce. Popisuje, že jí víra dala jasné životní postoje a také pocit, že člověk má být aktivní a snažit se zlepšovat věci. I proto už přes čtyři roky působí ve Chvilkách. „Vím, že na světě nejsem sama, ale existuje tu něco, co mě převyšuje a díky čemu je život v zásadě věčný. I proto jsem měla odvahu pouštět se do věcí, které se mi zdály těžké, protože nemáte co ztratit,“ směje se mluvčí Milionu chvilek.

Politické akce ale spolek každopádně neopouští. Brzy mají v plánu rozjet kampaň s názvem „Demokrat na Hrad“ směřovanou k tomu, aby se hlavou státu nestal extrémista a populista. Druhý termín pro ně splňuje i Andrej Babiš – ostatně demonstrace proti tehdejšímu trestně stíhanému premiérovi z června 2019, kterou Chvilky zorganizovaly, je největší politickou protestní akcí na území České republiky od listopadu 1989.

Stejně tak podle mluvčí Milion chvilek nemění orientaci, co se budoucích akcí týče. Postupný odchod Mikuláše Mináře a Benjamina Rolla měl nicméně jeden důsledek, se kterým se současní členové stále potýkají. „Fungujeme velmi organizovaně. Je skvělé, že už víme, že spolek odchod výrazných členů dokáže přestát a fungovat stejně dobře,“ říká Hana Strašáková. „Ale zároveň je těžké najít někoho, kdo může a chce symbolizovat ten hodnotový hlas spolku, aby se z nás nestal jen stroj na práci. Akce proti nenávisti a strachu byla důležitá i pro nás, protože jsme zase měli možnost se intenzivně pobavit o našich hodnotách a poslání.“

Možná i proto se po volbách Hana Strašáková chystá na několikaměsíční pauzu od aktivismu. „Je to vyčerpávající, chodí nám často ne úplně pěkné e-maily a navíc je to neustálý tlak, abyste na něco reagovali. Rozhodla jsem se, že bych chtěla být víc v klidu, srovnat si, co budu dělat dál a být v mentální pohodě,“ říká. „Ale aktivní občankou každopádně budu navždy - i bez Milionu chvilek,“ uzavírá.

Celá galerie