Digitalizace proměnila nejen to, jak, kde a kdy hudbu posloucháme. Proměnila i hudbu samu. Fascinující interaktivní materiál připravili Nate Sloan a Charlie Harding pro The New York Times a názorně v něm ukazují, jak se v průběhu uplynulých šedesáti let změnily popové hity v závislosti na způsobech poslechu. Zkrácení stopáže, méně refrénů nebo vůbec žádné refrény, na jejichž místo nastupují tzv. hooky nebo dropy.
„Od šedesátých let vládla populární hudbě převážně forma, která je byznysu i naším uším známá jako sloka-refrén: sloka nastolí náladu, předrefrén vybuduje napětí a refrén přinese vyvrcholení. Pak to kolečko začne nanovo: sloka, předrefrén, refrén. Je to zábavná, byť lehce předvídatelná horská dráha, na níž se vozíme už celá desetiletí,“ píší autoři s tím, že podle srovnávacího výzkumu, který provedl hudební teoretik Jay Summach, na konci šedesátých let této formy využívalo 42 procent hitů, ovšem na konci osmdesátých let už to byl dvojnásobek.
Prudká změna ale nastala v uplynulé dekádě, kdy se písně mimo rozhlasový éter proměnily v pětivteřinové memy, patnáctivteřinové soundtracky k videím na TikToku, půlminutové reklamy, případně dvouapůlminutové klubové bangery. Pohled na strukturu nedávných hitů od Billie Eilish, Dua Lipy, Travise Scotta, Taylor Swift nebo Bad Bunnyho ukazuje, že refrénů tu je pomálu, namísto nich nastupuje to, čemu se říká právě „hook“ – tedy krátký, opakující se a zapamatovatelný úsek, který zaháčkuje a chytí posluchače. Není to exploze jako refrén u Whitney Houston nebo Mariah Carey, ale spíš riff, hudební fráze nebo několik slov.
Emily Warren, autorka hitů pro Duu Lipu, vysvětluje, že „dříve byl pop přímý, obrovský a s velkými refrény“. Změna, která přišla, má však kořeny v jiné společenské funkci písně: „Samo slovo refrén (chorus) naznačuje kolektivní sborový zpěv, kdežto hook je navržený tak, aby se zavrtal do posluchačova ucha a nutil ho pouštět si ji znovu a znovu – což je metoda, která slouží ekonomice streamování.“ Ta funguje i podle pravidel toho, že pokud se posluchač píseň přeskočí dříve než v prvních třiceti sekundách, nedostane umělec zaplaceno za přehrání. Všichni se tedy snaží nenudit a vynést všechny trumfy hned na úvod.
O hudbě, jež zní napříč Proustovým Hledáním ztraceného času, píše v aktuálním čísle The New Yorkeru kritik Alex Ross. Všímá si hned dvou aktuálních nahrávek, jež skládají poctu koncertu, který Proust uspořádal v červenci roku 1907 a němž promíchal repertoár z doby baroka, klasicismu i romantismu. Zazněli tu namátkou Fauré, Beethoven, Schumann, Chopin nebo Wagner - a jak Ross konstatuje, tato akce „ilustruje dokonalý vkus jednoho z hudbě nejvíc nakloněných spisovatelů literární historie“.
Ross hovoří o albu Music form Proust's Salons cellisty Stevena Isserlise a klavíristky Connie Shah a také o desce Proust, le Concert Retrouvé, kde hrají mladí francouzští muzikanti, houslista Théotime Langlois a klavírista Tanguy de Williencourt.
První jmenování nahráli díla Proustových současníků, kteří se pohybovali v podobných společenských kruzích, druhá dvojice vytvořila takřka kompletní repliku repertoáru, který zazněl onen červencový večer v pařížském Ritzu. Hrají tedy podle playlistu, který dal později vzniknout Hledání ztraceného času.
Ross poznamenává: „Proust byl nejen pozorným posluchačem, ale také bedlivým pozorovatelem ostatních posluchačů. Jeho postavy se odhalovaly za zvuků hudby.“ Ke konci pak Ross dodává, že Proust měl i svoji sentimentální stránku, a proto sepsal svoji obhajobu „špatné hudby“ - která hraje důležitou a vitální roli v rámci společenského přediva. Nezáleží totiž ani tak na její vnitřní kvalitě jako na emocionální resonanci, kterou nabývá s tím, jak „tančí časem“.
Roku 1800 byl v Paříži vydán dekret, který ženám zakazoval nošení kalhot na veřejnosti. Spisovatelka George Sand se tomu rozkazu ve své době vzepřela tím, že si oblékla mužské oblečení a volně se procházela ulicemi. A jakmile se oblékla do svého šedého vlněného oděvu a bot, cítila se na chodnících bezpečně. „Létala jsem z jednoho konce Paříže na druhý. Připadalo mi, že bych mohla podniknout cestu kolem světa… Nikdo mě neznal, nikdo si mě neprohlížel, nikdo si nemyslel, že je se mnou něco špatně. Byla jsem atom rozpuštěný v davu,“ popisovala své zážitky z městských toulek ve svých pamětech.
Tímto výjevem začíná text A Brief History of Women Street Photographers od Melissy Breyer uveřejněný na serveru Lithub. Ten zároveň pochází z aktuální fotografické publikace Women Street Photographers, která je věnovaná solitérkám fotografické branže, jimž se podařilo postavit na hlavu některé zažité genderové role. A to nejen pokud jde o povolání fotografa, ale vůbec co se týká způsobu, jímž se žena pohybuje ve veřejném prostoru. A byť George Sand nebyla fotografka, ale spisovatelka, ona volnost a neviditelnost, kterou jí ve své době zajistilo mužské oblečení, je společná i pozdějším ženám vyrážejícím do ulic s fotoaparátem.
Breyer připomíná třeba příběh ne tak slavné Američanky Alice Austen, která v roce 1876 – když jí bylo deset – dostala od svého strýce fotoaparát a během následujících padesáti let pořídila přes sedm tisíc snímků. Nadšená cyklistka projížděla okolí s těžkým nákladem vybavení a hledala náměty pro své fotografie: „Fotografovala cokoli a kohokoli, kdo byl jen trochu zajímavý: od smetánky Staten Islandu přes zametače ulic, prodavače podvazků, pošťáky a policisty až po obchodníky s rybami, čističe bot nebo dívky z dolního Manhattanu.“ A to, co dělala, předznamenalo disciplínu „street photography“ ještě před vynálezem malých přenosných přístrojů.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
