Možná je to fízl. Jak snadno šlo spadnout do procesu s Miladou Horákovou

Po popravě Milady Horákové, od níž v sobotu uplyne sedmdesát let, provedla komunistická justice víc než tři desítky návazných procesů, v nichž bylo odsouzeno 639 osob. Pro ilustraci, jak tehdy režim postupoval, přinášíme případ Josefy Hodačové. Text pochází z životopisné knihy Ivana Jirouse Magor a jeho doba. Hodačová byla sestrou Jirousovy matky.

Josefa Hodačová, švadlena z barrandovských filmových ateliérů žijící na pražském Smíchově, byla zatčena 12. května 1950. Zřejmě tušila, že něco takového může přijít, protože pro její blízkou kamarádku a kolegu z práce si přišla tajná policie už o několik týdnů dřív a Hodačová napřed vypovídala jako svědek.

Detaily, proč byla nakonec zatčena i ona sama, kafkovsky zjišťovala teprve při výsleších na StB. Od začátku to přitom vypadalo zle. Dozvěděla se, že měla předávat tajné informace ilegální politické skupině, která byla ve spojení se Západem, a zamýšlela svrhnout komunistický režim. Proto bylo obvinění klasifikováno jako vyzvědačství s hrozbou doživotního kriminálu, byť neměla o ilegální skupině ponětí a nevěděla, o jaké tajné informace mělo jít.

Při četbě soudní ho spisu je přitom z dnešního pohledu těžko uvěřitelné, jak snadno se Josefa Hodačová do tak velkých problémů dostala. Na začátku stálo její kamarádství se stejně starou Františkou Filipovou. Obě se poznaly už jako dívky v Humpolci a kamarádství jim vydrželo i po odchodu do Prahy, kam zamířily těsně po válce. Dohodly se, že budou v začátcích bydlet spolu. Zhruba dva měsíce před komunistickým převratem se Hodačová odstěhovala blíž své práci v barrandovských ateliérech, dál se ale pravidelně stýkaly.

Filipová byla zaměstnaná jako úřednice na bezpečnostním referátu národního výboru pro Prahu - Vinohrady. Měla na starosti běžnou správní agendu, například přijímání žádostí o lovecké lístky nebo ověřování beztrestnosti občanů. Nikdy nebyla poučena, že zachází se státním tajemstvím, zjevně ani s žádným do styku přicházet nemohla, a tak se kamarádce s lecčím ze své práce svěřovala. Nešlo ale o nic světoborného. Jednou třeba zmínila, že její šéf měl autonehodu a nechodí do práce. Jindy vyprávěla, jak se k nim do úřadu dostavil člověk, který se rozčiloval, že by měli jednoho z žadatelů o lovecký lístek jako „kapitalistu“ spíš poslat do kriminálu.

Filipová ani jednoho z těch mužů neznala, připadalo jí to ale jako pozoruhodný detail dramatické doby. Jindy zase stály obě mladé ženy na ulici, když Filipovou pozdravil mladý muž. Hodačová se zeptala, o koho jde, a Filipová prohodila, že o nějakého studenta, kterého pořád někde venku potkává. „Možná je to fízl,“ připojila. Pak se debata ubírala zase jiným směrem.

Je zajímavé, že tyto detaily, přestože padly při běžné konverzaci řadu měsíců předtím, zajímaly estébáky nejvíc. Dokonce z nich učinili středobod notně upraveného přiznání, které pak nutili obě ženy podepsat. A to tak vehementně, že Filipové v průběhu bití vyrazili dva zuby, a pak jí vyhrožovali, že pokud o tom bude někde mluvit, pošlou ji na hodně dlouho do blázince. „Když pak prohlašovali, že se dřív nedostanu ven než za dvacet let, byl mi můj osud lhostejný a všechno jsem podepsala, co si tam napsali,“ vzpomínala později Filipová.

Josefu Hodačovou u výslechu nebili, sprostě jí ale nadávali a vyhrožovali. I v jejím případě sepsal vyšetřující estébák protokol sám podle vlastních instrukcí a nechal jí ho pouze podepsat. „Neměla jsem proti tomu obrany,“ svěřila se později Hodačová. (Citace Hodačové a Filipové pocházejí z roku 1966, kdy byl celý případ soudem přezkoumán a někteří z obviněných včetně Hodačové a Filipové byli rehabilitováni.)

StB nebyla vševědoucí, aby slyšela, co si dvě kamarádky povídají na svých schůzkách. Obě ženy dostala do moci bolševických vyšetřovatelů nenápadná, smolná věc: Josefa Hodačová vyprávěla o svých rozhovorech s Františkou Filipovou kolegovi z práce v barrandovských ateliérech Miroslavu Klapkovi, kterého znala už z časů před komunistickým převratem jako řadová členka národně sociální strany. I mezi nimi to byla běžná debata, která nenesla žádné důležité závěry a za jiných okolností by byla překryta dalšími přátelskými rozhovory. Jenže v Československu právě zuřil stalinismus. Klapka byl v březnu 1950 zatčen a StB jej začala vyšetřovat v procesu vedeném proti členům národně sociální strany. Šlo o paralelní případ k procesu s Miladou Horákovou a jejími stranickými kolegy.

Horáková byla zatčena 27. září 1949 a spolu s dalšími dvanácti členy národně sociální strany vyšetřována za údajné spiknutí proti státu. Na proces dohlíželi Stalinovi specialisté na politické čistky, kteří pomohli sestrojit vymyšlený obraz ilegální organizace, jež usilovala o státní převrat.

V březnu 1950, kdy Horáková stále čekala na soud, rozjela komunistická justice další proces se stejným scénářem, na němž se snažila demonstrovat šíři údajného spiknutí. Tentokrát učinili vůdce „záškodnické“ skupiny ze Zdeňka Slavíka, osmadvacetiletého bývalého tajemníka mladoboleslavské pobočky národně sociální strany. Slavík se nechtěl smířit s únorem 1948 a pomáhal organizovat schůzky po bytech, kde se se svými kolegy snažil udržet v té době už rozpuštěnou a zakázanou stranu alespoň v nějaké aktivitě.

Zdeněk Slavík, Ladislav Šimůnek, Karel Konvalinka a jejich další kolegové usilovali o to, udržet v zájmu o politiku hlavně mladé národní socialisty a připravit je na brzký pád komunistického režimu, v který nějaký čas věřili. Bolševická justice je zatkla a vytvořila z nich ilegální skupinu usilující o převrat. Krátce po odsouzení lidí kolem Horákové je také postavila před soud.

Jak ukazuje příklad Hodačové a Filipové, byl i tento proces stejně vykonstruovaný a vedený s podobnou cynickou tvrdostí. Zřejmě během výslechů, při nichž se používalo bití a další trýznění, padla zmínka o debatách obou kamarádek. StB se toho chytla a obě ženy v rámci odhalování široké sítě „spiklenců“ skončily ve vyšetřovacích celách. Estébáci pak došli k závěru, že Filipová prozradila totožnost „pracovníka bezpečnosti“ a také chystané zatčení jednoho z občanů Vinohrad. Přinutili obě ženy podepsat, že se Hodačová předem dohodla s Klapkou, že bude na Filipové vyzvídat tajné informace a předávat je ilegální organizaci, napojené na exilové vedení národně sociální strany.

Všechno to byl výmysl. Jak už bylo řečeno, Josefa Hodačová byla před převratem řadová členka národně sociální strany, později už ale žádnou činnost nevyvíjela a nikoho z lidí, s nimiž se Klapka scházel, neznala. Údajné napojení na exil však oběma ženám vyneslo obvinění z vyzvědačství.

Celkem bylo v jejich procesu v létě 1950 odsouzeno třicet jedna lidí, padlo šest dvaceti- a víceletých trestů, z toho dva doživotní. Josefa Hodačová dostala deset let těžkého žaláře, její životní kamarádka Františka Filipová šest let. Údajné hlavy spiknutí Slavík a Šimůnek dostaly doživotí, Konvalinka pětadvacet let, další odsouzení dvacet, patnáct nebo deset let.