Brexit: I hubená dohoda je pro Evropu lepší než žádná

V Bruselu začala dvoudenní vrcholná schůzka představitelů členských zemí EU, kromě pandemie se má projednávat hlavně brexit. Rozchod s Velkou Británií se blíží,  dohoda o vzájemných ekonomických vztazích není na dohled a před Evropany se tak rýsuje donedávna nepředstavitelná srážka. Právě odstartovaný summit je jednou z posledních možností, jak ji odvrátit.

„Přes často omílanou frázi, že ‚žádná dohoda je lepší než špatná‘, je pravda úplně jinde: téměř jakákoli smlouva o budoucích britsko-unijních obchodních vztazích je lepší než náhlý kolaps,“ píše zahraničně-politický editor serveru Politico.eu Paul Taylor. A přehledně seřazuje důvody, proč je tomu tak.

„Jít do srážky znamená přihodit na hromadu současných obrovských problémů  kolem koronaviru další komplikace – utloukání se cly a tarify, zmatek na hranicích a možná i ‚rybí válku‘ v Severním moři. To si žádná strana nemůže dovolit,“ píše Taylor. A stejně tak si nemůžeme dovolit vzájemnou zatrpklost, averzi, spirálu nacionalistického štvaní a odcizení mezi Británií a kontinentem, k čemuž nevyhnutelně dojde, pokud vyjednávání ztroskotá.

Britský premiér Boris Johnson si to může dovolit nejmíň ze všech, dokládá Taylor. Už teď je pod domácí palbou pro neschopnost zastavit šíření pandemie - a krach obchodní dohody s největším britským obchodním a exportním partnerem by mohl do zimní Británie přinést realitu prázdných regálů v supermarketech a přerušeného zásobování průmyslovým zbožím.

Brexit bez dohody představuje pro Londýn také zvýšení tlaku na rozpad Británie: skotská premiérka už dala jasně najevo, že pokud Angličané přinutí její zemi odejít z Unie nejen proti její vůli a zároveň tím nejničivějším možným způsobem, udělá všechno pro opakování referenda o skotské nezávislosti.

Nic z toho ale neznamená, že má Brusel v probíhajícím vyjednávání navrch a může jen čekat, až se Britové zaskočení důsledky ne-dohody pokorně vrátí s prosíkem o další jednání. Ti, kdo to v centrálách EU vidí takhle, podceňují toxickou dynamiku, kterou rozchod bez dohody spustí. Takový výsledek by totiž posílil pozici těch nejradikálnějších brexitářů v Johnsonově suitě a celé konzervativní partaji.

Premiér by se mohl zabalit do britské vlajky a s celou svou churchilliánskou bombastičností začít obviňovat ze zkázy Brusel a Paříž snažící se spoutávat cizími normami hrdou nezávislou Británii. Náladu bude dál rozdmýchávat brexitářský tisk a partajní jestřábové začnou volat po okamžitém zastavení domluvených britských plateb do evropské kasy (zhruba 41 miliard euro rozložených na několik desítek let), což povede k soudům a dalším dávkám vzájemné hořkosti.

S odpojením britského přístupu do evropských bezpečnostních databází by zanikla policejní a justiční spolupráce klíčová pro potírání terorismu, organizovaného zločinu a pašování lidí. Členské země EU, především ty na západním pobřeží jako Francie, Belgie a Holandsko, by rozchodem bez dohody utrpěly těžké hospodářské ztráty, Irská republika by byla zasažena obzvlášť tvrdě a kontinentální rybáři od Španělska po Dánsko by bez jakýchkoli dohodnutých kvót v britských vodách mohli jít hospodářsky ke dnu.

Hádka a spory přes kanál La Manche by zaměstnaly lídry EU a vzaly jim energii nutnou k práci na takových věcech, jako je boj s koronavirem, masovou nezaměstnaností a klimatickými změnami. Evropský hlas by byl v současném rozkymáceném světě míň slyšet, což by jistě bylo velkým povzbuzením pro síly představované současným Ruskem či Tureckem, aby se pokusily strhnout na sebe deště větší vliv.

Co se vyjednávání týče, je třeba říci jedno: strach, že Británie si pro sebe urve příliš mnoho výhod, je přehnaný. Evropští představitelé vycvičení v právně zajištěných jistotách zveličují risk, že se Británie změní na neregulované hnízdo nízkých ekologických, sociálních, potravinových a jiných standardů, kterými by mohla zničit evropské producenty. Takovému vývoji nic nenasvědčuje.

Největší stížnost hlavního evropského vyjednavače Michela Barniera prozatím je, že britská strana odmítá vyložit karty na stůl a udělat návrh budoucí společné úrovně regulací. A pravdou je, že i když premiér Johnson perfektně ví, co nechce, tedy být svázán bruselskými normami a pravomocemi evropského soudního dvora, nenaznačuje zatím vůbec, co do budoucna plánuje dělat jinak.

Nicméně skutečností je, jak píše Taylor, že obě strany jsou ji v podstatě docela blízko. A potřeba je, aby v zájmu pragmatické dohody trochu rozmlžily červené čáry, za které zatím odmítají ustoupit. Je jasné, že Unie si v každém případě musí zajistit právo omezit Britům přístup na svůj trh, pokud Londýn v budoucnu zásadně poruší dohodnuté společné principy konkurenčního boje a státní pomoci podnikatelům.

Ale i okleštěná a hubená obchodní dohoda, která neošetří všechno, dá oběma stranám prostor, na kterém za čas, až odezní hořkost rozvodových sporů, mohou dál stavět. Tohle rozhodně nebude „blízké a výjimečné partnerství“, které chtěla vyjednat Johnsonova předchůdkyně Theresa May v roce 2017, končí Taylor svůj příspěvek na Politico.eu Taylor. Ale bude to určitě lepší než nic.