Zatím to sype. Česká vláda ukazuje, proč jsme v EU

V poslední době se roztrhl pytel s vládním poukazováním na peněžní přínos členství EU. Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) přepočítala výhodnost setrvání v Unii s přesností na půl miliardy, poté odjel premiér Andrej Babiš (ANO) říct si o další peníze pro Česko předsedovi Evropské rady Charlesi Michelovi a před schůzkou řekl, že nehodlá dělat “žádné kompromisy”. Zdá se, že důvod, proč hnutí ANO ještě nezavelelo k czexitu, zazněl jasně: zatím to sype.

Je zcela v pořádku, pokud se v případě EU argumentuje ekonomicky, ostatně je to největší trh na světě. Měly by se však používat relevantní argumenty, ale právě ty ministryně Schillerová pominula. Na svém twitterovém účtu 28. ledna  napsala: “Za rok 2019 získala ČR z rozpočtu EU o 68,5 mld. Kč víc, než do něj odvedla. A za celou dobu členství jsme celkově v plusu 809,2 mld. Kč. Členství v EU se nám tak stále vyplácí!”

Pro otevřenou, exportně orientovanou českou ekonomiku existenčně závislou na obchodu se státy EU je klíčová stálá příslušnost k vnitřnímu trhu EU, tedy přístup ke společnému regulatornímu rámci, prostoru bez vnitřních hranic mezi státy s více než čtyřmi sty miliony spotřebitelů. Účetní operace mezi Prahou a Bruselem, která skončila českým plusem 68,5 miliardy korun, je ve srovnání s tím méně podstatná. Zdejší firmy a jednotlivci podle různých analýz každoročně “posbírají” na vnitřním trhu podstatně větší zisk okolo sedmi miliard eur, tedy 180 miliard korun.

Česko bohatne, s odchodem Velké Británie bude v evropské kase méně peněz, poklesne průměrné unijní HDP na hlavu, a je tak vysoce pravděpodobné, že se v přespříštím rozpočtovém období po roce 2027 země přehoupne z pozice čistého příjemce dotací do pozice čistého plátce do společné kasy. Optikou Aleny Schillerové, ale nejen její se pak členství v EU přestane “vyplácet”. A co potom? Jak vláda zdůvodní, proč bychom měli nadále zůstávat v EU?

Ani pro přímé dotace, které vyhlašuje za nejpodstatnější, přitom kabinet nedělá maximum. Česko mělo šanci získat ze současného unijního rozpočtu až 22 miliard eur na podporu chudších regionů; z toho příštího na roky 2021–2027 by to mělo být podle návrhu Evropské komise 18 miliard. Andreji Babišovi se to nelíbí a tvrdí, že na nový rozpočet, který schvalují lídři EU jednomyslně, kývne jen potud, pokud Česko dostane stejně jako dnes - “ani o korunu méně”, jak to pro HN anonymně definoval vládní zdroj.

I tady platí, že silná slova před začátkem přetahované o peníze jsou normální (summit lídrů EU k novému rozpočtu se koná 20. února). Kromě toho je však důležitý širší kontext a nad ním zůstává rozum stát. Český premiér by měl šanci bitvu o peníze vyhrát, kdyby měl v ruce nějaký “příběh” - který by západoevropští lídři následně obhájili u svých voličů, až by dostali dotaz, proč jejich daně míří na východ kontinentu.

Evropa se rozhodla investovat do boje s dopady klimatických změn, evropský green deal se stává novou post-brexitovou identitou EU a český premiér mohl ostatní přesvědčit, že potřebuje víc peněz pro české regiony, pokud by předložil plán, jak ze země udělat lídra zelené ekonomiky. Nic takového se ale neděje. Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že peníze z EU  chce “nalít do betonu” – tedy na stavbu silnic, dálnic a další infrastruktury. A nereaguje na námitky Bruselu, že na vystavění české dálniční sítě měla země dosavadní dotace a je jen její chybou, že toho (na rozdíl od Polska nebo Slovenska) dostatečně nevyužila. Zoufale neambiciózní je pak vládní plán snižování emisí.

Tento týden, krátce před první důležitou bitvou o budoucí peníze z unijního rozpočtu, pak česká vláda poslala k soudu Evropskou komisi kvůli pozastaveným (a později vyplaceným) dotacím pro Agrofert ve výši okolo šesti milionů korun. Koalice se tedy kvůli “drobným” pro premiérovu bývalou firmu rozhodla pro konflikt s institucí, která v rozpočtové hře stojí na straně Česka. Čistí plátci do unijního rozpočtu - Němci, Rakušani, Francouzi, Švédi – totiž navrhují pro všechny ještě méně peněz. Vyjednávat o novém rozpočtu EU přitom budou političtí lídři Unie, nikoli úředníci EK, kteří se mohou cítit dotčeně, že je Praha žene k soudu.

O celkovém českém přístupu, Babišových auditech, postavení Agrofertu v zemi i dalších věcech se v EU všeobecně ví. Svým nejnovějším krokem to vláda jasně stvrdila a definovala, co je její prioritou ve vztahu k Bruselu. Česká republika to není.