Vzdálené Dukovany. Jaderný tendr začal, ale jeho konec je v nedohlednu

Den po úspěšné cestě do Kyjeva vyjel Petr Fiala na další, už ne tak nebezpečnou, ale stále docela významnou výpravu. Z Dukovan oznámil dlouho odkládaný začátek tendru na stavbu nového jaderného bloku, který má v jeho verzi přinést energetickou spásu a zbavit zemi závislosti na ruských surovinách.

V novém válečném kontextu to zní jako jasný krok, přinejmenším v porovnání s dobou ještě před rokem. Tehdy byl favoritem strategického stamiliardového projektu ruský Rosatom a řada vlivných lidí v Česku ho považovala za dobrou volbu. To se po kauze Vrbětice změnilo, Dukovan už se jako případného pojítka s Kremlem není třeba bát.

Rusko spolu s Čínou bylo z tendru dopředu vyřazeno s důrazem na národní bezpečnost a tendr nyní oficiálně začíná bez nich. Fiala rovnou mluví o víře, že se podaří pokročit i s přípravou dalších bloků v Temelíně. Vše vypadá přehledně a jasně: nebezpeční hráči jsou vyřazeni, fosilní paliva je tak jako tak potřeba odpojit, ať už kvůli agresívnímu Rusku, tak už kvůli ochraně klimatu. Ale tak snadné to s energetickou obrodou nebude, minimálně ze tří důvodů.

 Čas, jistota a cena

Za prvé – spojovat energetické odpojení od Ruska se stavbou nové jaderné elektrárny je zavádějící kvůli tomu, že obě věci se zcela míjejí v čase. „Pokud půjde vše podle plánu, výstavba se rozběhne v roce 2029 a nový blok se začne spouštět v roce 2036,“ oznámil z Dukovan český premiér v souladu s oficiálními plány, které jsou na stole už od Sobotkovy vlády. I kdyby tedy plánovaný harmonogram vyšel, což je vzhledem ke zkušenostem ze stavby jiných elektráren po Evropě krajně nepravděpodobné, pohybujeme se ve zcela jiném časoprostoru, než se – doufejme – odehrávají rozhodnutí směřující k odstřižení od ruského plynu a ropy.

Pro snazší orientaci na časové ose není třeba chodit daleko. Vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, tedy člověk, který má vyhodnocování těchto záležitostí v popisu práce, vyzval vládu a zbytek Evropské unie hned první den války k tomu, abychom kohoutky z Ruska uzavřeli z naší strany hned. Za rázný odklon od ruských surovin tak, aby útočící režim přišel o hlavní přísun eur a dolarů, horují i nejnovější hlavní Fialovi evropští spojenci v Polsku, podobně mluví od začátku válčení i čeští vládní činitelé.

Poslední dohoda EU není zase tak radikální, ale pořád počítá s útlumem ruských dodávek plynu do Evropy na třetinu do příštího roku. Je dobře, že Fialova vláda se k těmto záměrům hlásí, ovšem Dukovany jí v tom nijak nepomohou. Nehledě na fakt, že pokryjí jen desetinu zdejší spotřeby, tedy nic zásadního. Fosilní zdroje bude potřeba nahradit jiným způsobem a mnohem dřív.

Za druhé – i když v dukovanském projektu odpadla už loni ruská hrozba, jiné výhrady zůstávají. Hlavně ty, že jde o zbytečně drahou a rizikovou akci. Jádro budí dojem stabilního a výkonného zdroje, ale projekty ze Slovenska, Finska, Francie, Maďarska nebo i Spojených států varují, že nově slibované elektrárny ve skutečnosti žádnou opravdovou jistotou nejsou. Stavby se často hodně komplikují. V lepším případě se  zpožďují a prodražují, v horším se táhnou donekonečna nebo se kvůli změně okolností – a k nim může u dvacet let trvající akce dojít snadno – rovnou ruší.

Nikdo z tří uchazečů z USA, Francie a Jižní Koreje zatím nemá v Evropě fungující projekt takového typu, jaký Česku nabízí. Nikdo nemůže zaručit, že elektrárna bude stát v požadovaném termínu a za slíbené peníze. Pokud se to nestane, už tak nahnutá ekonomika celého projektu, za který kvůli finančnímu riziku musí ručit stát, bude vycházet ještě hůř. Snadno se může stát, že někdy za dvacet let budou Fialovy nástupci stříhat pásku u elektrárny, v které bude utopeno zbytečně moc peněz a která bude vyrábět elektřinu zbytečně draze.

Co si umíme představit

Po zkušenostech z letošní zimy je fér uznat, že energetika umí nepříjemně překvapit a že v dnešní situaci jsou zdejší dvě jaderné elektrárny dobrou pojistkou. Je ale třeba si také narovinu říct, že s rozjezdem dalšího bloku hodně riskujeme a nejde o jedinou spásnou cestu, jak koneckonců ukazují příklady zemí, které se bez jádra umějí obejít.

Jak už bylo řečeno, závislost na dovážených fosilních palivech bude tak jako tak nutné omezit dřív. Nad energetickou politikou bychom se proto měli v kontextu nové doby znovu hluboce zamyslet, a ne se tvářit, že vše vyřeší jeden projekt narýsovaný kdysi v minulosti. Vážnost situace vyžaduje opustit stará dogmata a dát volnost fantazii.

Tedy uvažovat i o takových věcech, zda není rozumnější věnovat dukovanské stamiliardy na opravdu funkční a přesvědčivou podporu domácnostem, obcím a podnikům, aby si v co největší míře začaly vyrábět energii samy. Nebo o investicích do lepšího propojení se spřízněnými přímořskými státy, abychom mohli jednoho dne odebírat víc proudu z mořských větrníků. V energetice, stejně jako v obraně, bude muset Evropa tak jako tak mnohem víc kooperovat.

A pokud jde o jádro, nikdy by se nemělo zapomínat ani na třetí výhradu: že při všem respektu k vědeckému pokroku je štěpení atomu něčím, k čemu je třeba mít velký respekt. Připomněla nám to koneckonců osoba nejpovolanější, dlouholetá šéfka zdejšího jaderného dohledu Dana Drábová, když při ruském útoku na jednu z ukrajinských atomových elektráren prohlásila, že si nikdy nic takového neuměla představit. Jinými slovy – ani největší znalci nevědí, co se stane příště, takže lze-li elektřinu vyrábět i jinak, rozhodně by bylo dobré tyto alternativy nejdřív pořádně prověřit.

Naštěstí samo vypsání tendru ještě nikoho k ničemu definitivně nezavazuje a na finální rozhodnutí, zda stavět, nebo ne, ještě bude pár let čas.