ÚSTR se o poznání nesvobody přičinil dost málo

Fungovalo to na všech školách, středních i základních. Jak poznáme nesvobodu, lež, manipulaci, zneužívání naší práce? Stačilo na letošních červnových debatách popsat osobní zážitek ze socialistického Československa a většina teenagerů pochopila. Že je rozdíl mezi prohrabáváním se internetovým informačním balastem a nemožností mít přístup ke svobodným médiím i informacím. Povinnost popsat, jak vypadalo to druhé v letech 1938 – 1989 dostal před deseti lety do vínku při svém vzniku Ústav pro studium totalitních režimů.

Měl podle zákona prozkoumat mechanismy represí a ataků, které proti svým občanům používala totalitní nacistická a především komunistická moc. Jakým způsobem a jakými fígly připravovala třeba vládnoucí komunistická strana a její politická policie StB občany své země o jejich svobodu a jak jim lhala, že jim naopak svobodu dává.  Komunisté v tom byli celkem úspěšní. I téměř 28 let po jejich pádu si podle různých průzkumů čtvrtina až třetina obyvatel Česka – obrazně řečeno – myslí, že ta doba byla vlastně trochu regulovanou procházkou za doprovodu písní Michala Davida.

Nebyla, desítky tisíc občanů byly v těch letech nespravedlivě vězněny. Lidem bylo odepřeno vzdělání, dokonce i většině z těch, kteří absolvovali vysoké školy – tedy ta podstatná část vzdělání, která se týká poznání spravedlnosti, vymahatelnosti práva nebo třeba občanské obrany proti aroganci moci. Většině lidí bylo odepřeno cestovat svobodným světem, číst, sledovat nebo poslouchat pravdivé informace. Tvořit bývávalo trestné. Tohle všechno měl a mohl dokumentovat ÚSTR. Nevznikl před deseti lety jako běžný historický ústav, měl především poslání roztřídit, identifikovat a zveřejnit dokumenty, které o tom vypovídaly.

Autor může jako pamětník celkem s čistým svědomím prohlásit, že doba komunismu začíná být jakž takž popsána. Ale ÚSTR má na tom jen velmi omezený podíl. Vnitřní půtky v ústavu, ataky politiků, kteří z různých důvodů nestáli o to popsat ty časy, a také naivní, nekompetentní nebo sabotérské akce lidí, kteří o ústavu rozhodovali - to všechno dostalo výkony a výsledky ÚSTR na okraj zájmu. V souvislosti s ústavem nedostávala veřejnost detailní ani objevné informace, jak tu kdysi vznikla a jak byla udržována nesvoboda, ale spíš o svárech, které se týkaly chodu ústavu, což pochopitelně začalo veřejnost brzy otravovat.

V posledních dvou třech letech zaregistrovali autor těchto řádků i pan Patizon docela zvýšený zájem o fakta, vzpomínky, informace o tom, jak to tehdy za komunismu opravdu bylo. Zájemce můžeme odkázat na řadu publikací (pár dokonce i z ÚSTR), které se minulostí zabývají. Navíc je tu neziskovka Post Bellum, která shromáždila tisíce výpovědí veteránů druhé světové války, protikomunistických odbojářů i obětí komunismu. Veřejnoprávní média se věnují době nesvobody podstatně zasvěceněji a pravidelněji než třeba na přelomu století. V tomto ohledu si není na co stěžovat.

Ale ÚSTR měl být pro všechny tyhle publikace jakýmsi servisem; tím, kdo uspořádá dokumenty, najde, co je zapomenuto, pomůže hledat viníky, bude o svých nálezech informovat. A tomuto úkolu se docela zpronevěřil. Měl pracovat tak, aby nás i do budoucna varoval před úskalími nesvobody z doby totality, aby nám pomohl poznat a odhalit zárodky autoritářského režimu. To dodnes ÚSTR sám říká i na svých webových stránkách.

Měl nám pomoci vyvarovat se chyb, abychom si tu dobu nezopakovali. Tím, jak se v posledních osmi letech choval, tím, jak se k němu chovali politici, a tím, jak jsme je k ústavu „nechali chovat“ my, jsme naopak riziko doby nesvobody přiblížili. Naštěstí znovuprobuzená zvědavost lidí a jejich potřeba sebezáchovy naopak pomáhá nesvobodu pochopit a učí se jí bránit. ÚSTR tak může být brzy zbytečný - a ne proto, že svou práci odvedl skvěle.