Svoboda umělce, svoboda publika

„Nevhodně jsem volil rýmy a slova,“ řekl písničkář Marek Ztracený v pondělním rozhovoru pro DVTV nad svou skladbou Stává se to i v lepších rodinách. Ona píseň popisuje noční návrat opilého muže k partnerce, na níž si pak vynucuje sex, i když ona to odmítá. Natočil ji před šesti lety pro album Pády a její text začal znovu během víkendu kolovat na Twitteru s tím, že čerstvému vítězi Slavíka a hudebníkovi, který vyprodává haly, úplně neslouží ke cti, že legitimizuje rape culture. „Gratuluju ke Slavíku, ale není to moc funny, s Konsent rádi vysvětlíme proč,“ napsala na zmíněné sociální síti Johanna Nejedlová ze spolku, který se zasazuje o šíření osvěty o sexuálním násilí, přičemž nebyla s podobnými připomínkami sama.

A pak se stalo něco, co v rámci české popové scény ještě nemá precedens. Místo bagatelizování věci a vymlouvání se Marek Ztracený na základě mnoha reakcí na sítích rozhodl, že skladbu stáhne z YouTube a zamezí jejímu šíření. „Jsem natolik empatický, že si dovedu představit, že někomu, kdo zažil znásilnění, to může způsobit nepříjemné pocity. Chci mít nějakou sebereflexi. Vnímám, že to vypadá špatně. Člověk, kterého poslouchají statisíce, by na to měl reagovat.“ dodal uvážlivě v DVTV.

Tuzemská scéna rozhodně nemá nouzi o skladby, které k ženám přistupují bez respektu a vidí je jen jako sexuální objekty. Pro příklady není potřeba chodit daleko, našly by se v rané tvorbě kapel Lucie i Kabát; nehledě na to, jak sexistický je současný rap. Ona kritizovaná píseň není zase tak výrazná výjimka. Ztraceného případ je ale pozoruhodný v něčem jiném. V ochotě vést dialog s publikem a zamyslet se nad tím, že různí lidé mohou různě poslouchat jednu věc - a co je pro jednoho nadsázka, může druhému připomínat třeba vážné trauma.

Debaty spojené s „cancel culture“ bývají vždy zaostřené na samostatná kulturní díla a poněkud opomíjejí prostou skutečnost, že třeba populární hudba se stává populární nikoli sama o sobě, ale vždy ve vztahu k publiku. Písně musí být přijaty veřejností, jinak by pop ani neexistoval. Zkušenost s tím má každý hudebník, který hraje pro davy. Písně dává do repertoáru podle toho, jestli jim lidé tleskají nebo na ně tančí. Když ne, nemá důvod je držet na repertoáru, což je dozajista i zkušenost Ztraceného z desítek a stovek koncertů.

Kulturní pohyb posledních sezón ze všeho nejvíc ukazuje právě změnu rovnováhy mezi umělcem a jeho publikem, která je prozatím dost nezvyklá a komplikovaná, ale může nakonec prospět všem (což ukazuje i Ztraceného dialog se zástupkyní spolku Konsent). Nikde jinde než mezi muzikantem a publikem totiž populární hudba neexistuje.

Pokud si hudebník může nahrávat skladby, jaké chce, může nyní i publikum využít svých kanálů k reakci. Svobodou vyjádření je zde ta umělecká i ta, která se projevuje na sociálních sítích v kritických komentářích žen, jež by se dřív k umělci tak snadno nedostaly. Publikum má dnes mnohem víc možností než jen poslouchat, nebo neposlouchat, tleskat, tančit, nebo třeba bučet. Může docela srozumitelně - souhlasně i nesouhlasně - dát najevo, jak ty písně doopravdy slyší a vnímá. Pak už je jen na interpretovi, jestli tyto pocity a reakce chce dál svým hraním vyvolávat.