Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře

Podle zákonů máme právo lhát a nechat se obelhávat

Lež není trestným činem, dezinformace jako právní pojem neexistuje

Buča těsně po odjezdu Rusů. Ukrajinská armáda nechala mrtvá těla na místě i proto, aby je zaznamenali novináři. • Autor: Profimedia
Buča těsně po odjezdu Rusů. Ukrajinská armáda nechala mrtvá těla na místě i proto, aby je zaznamenali novináři. • Autor: Profimedia

Ukrajina existovala původně jako miniaturní státeček, pak jí věnovali území carové, Lenin, Stalin a Chruščov… Je tedy nesmyslem tvrdit, že by Rusové něco nyní něco dobývali, protože jim to vždy v podstatě patřilo. Pro uprchlíky před válkou na Ukrajině je spousta sociálních bytů, zatímco „naši lidé“ musí bydlet v ubytovnách, kde se to hemží šváby. Válku na Ukrajině iniciovala CIA a USA je stát, který na ní vydělá a ještě více ovládne svět.

Pár stručně přetlumočených dezinformací, na které se dá narazit na sociálních sítích a různých webech. Drtivá většina z nich jsou lež nebo přinejmenším velmi zkreslená informace. Všechny mají velký počet sdílení - a debat o fenoménu, pro který se vžil název dezinformace, se na sociálních sítích účastní opravdu široké spektrum společnosti. Najdeme v nich i spoustu odkazů na fakta, ale většina konzumentů obdobných lží si dál vede svou: Ukrajina historicky neexistovala, ukrajinští uprchlíci se mají lépe než naši chudí, za agresi Ruska na Ukrajinu můžou USA.

Situace je vážná: dezinformacím v Česku věří třicet procent populace, lži se šíří po sítích mnohem rychleji a efektivněji než pravda, protože fakta je nutné vyhledávat a ověřovat, ale lež nasdílíme jedním kliknutím. Dezinformace ovlivňují volby, vztah občanů ke státu, jeho institucím i okolním zemím. Dezinformace mají moc zpochybnit cokoli trvalého, stálého, logického a dělají z konzumenta osobnost, která nevěří ničemu kromě svých aktuálních myšlenkových konstruktů. Ty se hodí ke zpochybnění a podpoře přesvědčení, že nevěřit ničemu je nejmoudřejší a nemá smysl se unavovat pátráním po faktických základech.

Dezinformace ohrožují bezpečnost země, která stojí na demokratických ústavních principech úcty k životu, rovnosti, svobodě a spravedlnosti, protože lži a manipulace si nelámou hlavu logickou strukturou této stavby. Co ohrožuje bezpečnost země a jejích občanů, mělo by tedy být postaveno pod dohled nějakého zákona, který by vymezil právní škodlivost tohoto fenoménu. Jenže dost těžko se zároveň mimo zákon staví svoboda slova.

Zleva ruský ministr obrany Šojgu, prezident Putin, náčelník generálního štábu Gerasimov • Autor: Profimedia
Zleva ruský ministr obrany Šojgu, prezident Putin, náčelník generálního štábu Gerasimov • Autor: Profimedia

Každý máme právo říkat a poslouchat cokoli, co považujeme za fakta nebo náš názor. Do chvíle, než narazíme na hranice zákona, který nám to zakazuje. V Česku zákon zakazuje úmyslně popírat genocidu, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, šířit rasismus či informace podporující zlovolné nacistické nebo komunistické režimy. Nemáme právo úmyslně šířit lži, které v mezích daných zákonem někomu prokazatelně ubližují.

Je to docela slušný obranný arsenál, který hrozbou trestu (třeba i vězení) drží na uzdě šíření ve své podstatě odporných lží – ale musí je říkat někdo konkrétní pod svým jménem a musí je šířit úmyslně. A teď se dostáváme k tomu, co trápí stát a mnoho občanů: můžeme tento arsenál použít jako zbraň na současné dezinformační metody? Na šíření lží skrze „alternativní“ média, řetězové maily nebo sociální sítě?

Většinou bohužel ne. Dezinformační weby jsou často provozovány skrytými vlastníky. Nemůžeme soudně trestat anonyma, a už vůbec nemůžeme trestat anonymního autora anonymního webu, pokud ho nevypátráme - a u těch sofistikovanějších dezinformačních webů je to minimálně složité. Navíc policie může pátrat až po konkrétním pachateli konkrétního zločinu. A je trestným činem tvrdit třeba, že Ukrajina vlastně jako země neexistuje?

Je to ještě složitější. Není pochyb, že ruští vojáci i jejich velitelé až po diktátora Putina páchají na Ukrajině nepředstavitelná zvěrstva. Možná genocidu, určitě válečné zločiny, zločiny proti lidskosti. Znásilňují, vraždí, rabují, ničí životy lidem i jejich městům a obcím. Problém je, že tuzemský soud může posuzovat podporu, nebo naopak popírání válečného zločinu až v okamžiku, kdy má právně a důkazy potvrzeno, že jde o válečný zločin.

A pak je tu další právní problém. Sociální sítě a dezinformační weby jsou plné příspěvků, které odkazují na autorství někoho neexistujícího nebo na ruská propagandistická média. A sdílení těchto lží je trestným činem, jen když dotyčnému prokážeme, že je šířil úmyslně s vědomím, že je to lež, která popírá skutečné válečné zločiny.

Na to už máme precedenční rozsudek Nejvyššího soudu. Podle soudců pro dovození úmyslu šířit lež zkrátka nestačí „případná neochota obžalovaného nasbírat dostatečné kvantum informací k určitému tématu nebo jeho neschopnost je pečlivě a bez selektivního myšlení utřídit a analyzovat dříve, než ze sebe veřejně vychrlí tendenční, emotivní, hysterické a fakty nepodložené prohlášení na internetu“. Jinými slovy, většina dezinformátorů se může trestní odpovědnosti vyhnout poukazem na svou „blbost“.

To vše ale pořád nesnižuje nebezpečí lží o ruské agresi na Ukrajině v době, kdy agresor ohrožuje i Česko a dezinformace jsou jedním z jeho nástrojů, jak začít dobývat nějaké území. Česká vláda, bezpečnostní instituce i zasvěcení laici začali hledat cestu, jak tohle nebezpečí zastavit, aniž by byly ohroženy základní principy svobody slova. Jak vypnout nejnebezpečnější dezinformační kanály, aniž bychom ohrozili právo jejich – třeba i anonymních – provozovatelů šířit své názory, a hlavně, aby zákon nemohl být zneužit třeba politicky proti názorovému nepříteli?

Několik dezinformačních webů je v Česku „vypnuto“ provizorně, na základě doporučení bezpečnostních institucí, Bezpečnostní rady státu a názoru vládních právních expertů. Ale ta situace není dlouho udržitelná. Zároveň není prakticky možné připravit zákon na vypínání dezinformátorů, který by neodporoval ústavě. Vypadá to špatně – nemůžeme v podstatě zasáhnout proti proruským kolaborantům a jejich lhaní.

Možnosti tu ale jsou. Tajné služby, policie i investigativní novináři, občanské iniciativy a další se v prvních dvou případech musí - a v případě druhých dvou můžou - pustit do hledání konkrétních person, které pouští do světa lži, jež porušují zmíněné zákony o popírání, či naopak podpoře válečných zločinů, genocidy, rasismu a zločinů proti lidskosti.

Policie mnoha zemí už také opravdu intenzívně pátrá po válečných zločinech na Ukrajině. Nikoli jen proto, aby jednou usvědčily diktátora Putina a jeho klaku. Jedním z důvodů je mít co nejdříve informace podložené důkazy, které bude moci policie, žalobci a soudci ve svých zemích použít proti popíračům ruských zločinů a šiřitelům lží a dezinformací o válce.

Zjednodušeně, můžeme dnes trestat třeba popírače holocaustu, nebo naopak jeho propagátory jako nástroje k likvidaci nějaké rasy, protože holocaust je jasně a mezinárodně právně uznán jako zločin. Stát musí mít stejné právní nástroje v případě válečných zločinů v Rusku. Potom – aspoň v případě války na Ukrajině – přestane titulek tohoto článku platit. A cesta k vypnutí dezinformačních kanálů bude mnohem jednodušší.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].