Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Komentáře, Politika

Mírotvorce Trump? Není to nereálná vyhlídka

Americký plán pro Svatou zemi jde na ruku Izraeli, ale Palestinci i tak mají o čem přemýšlet

Donald Trump a Benjamin Netanyahu • Autor: REUTERS
Donald Trump a Benjamin Netanyahu • Autor: REUTERS

Pro mnohé lidi, kteří posledních téměř třicet let s napětím sledují snahy dojednat mír ve Svaté zemi, muselo být vystoupení Donalda Trumpa a jeho představení nového mírového plánu na uspořádání vztahů mezi Izraelem a Palestinou svým způsobem trýznivou podívanou. Velmi vážné téma kontrastovalo nejen s Trumpovým bronzem ze solária, ale hlavně s pohotovým přeskočením do vlastní předvolební kampaně.  Šéf Bílého domu se naparoval a mluvil o nejlepší a nejpropracovanější dohodě, jaká kdy byla sepsána. O dohodě, na které pracovali nejlepší odborníci. Vedle něj stojící izraelský premiér Benjamin Netanjahu naskočil na Trumpovu vlnu a přirovnal ho významem k Harrymu Trumanovi, který jako první státník kdysi uznal existenci nového židovského státu. A nejen to, Netanjahu nazval Trumpa “největším přítelem, jakého kdy Izrael v Bílém domě měl”. Jaký rozdíl oproti odtažitým vztahům, které měl izraelský premiér s nedůvěřivým Barackem Obamou…

A ještě jedna věc byla při slavnosti v Bílém domě příliš očividná na to, aby si jí kdokoliv z přihlížejících nemohl nevšimnout. Všichni Trumpovi prezidentští předchůdci od začátku devadesátých let měli vlastní mírové plány. A všichni na jejich představení přivedli nejen izraelské, ale i palestinské politické vůdce. Bill Clinton se fotil s Jicchakem Rabinem a Jásirem Arafatem. George Bush s Arielem Šaronem a Mahmudem Abbásem nebo později s Abbásem a Ehudem Olmertem. Obama svedl dohromady Abbáse a Netanjahua. Teď stál v Bílém domě po boku amerického prezidenta jen izraelský premiér a řečnil o tom, jakou “skvělou budoucnost” Trumpův plán pro Palestince znamená.

Problém je, že izraelský premiér není tou kompetentní osobou, která by tohle měla posuzovat, a lze jistě pochybovat, že to sám Netanjahu neví. Stejně tak coby starý politický praktik ví, že k nějaké dohodě je stále ještě daleko. Na druhou stranu Trumpovi předchůdci sice předpisově jednali rovnocenně s oběma stranami konfliktu, všichni se na sebe v rámci možností usmívali a třásli si rukama, ale pak hezké plány do jednoho zkrachovaly. Proč by tedy zrovna Trump nemohl mít úspěch?

Zapomeňte na rok 1967

Je nepochybné, že plán jde v důležitých směrech na ruku Izraelcům. Slibuje jim kontrolu nad údolím řeky Jordán, tedy důležitou silnicí podél hranic s Jordánskem, která umožňuje Izraeli kontrolovat dovoz zbraní a pohyb osob směrem na palestinská území. Dohoda také zaručuje Izraeli kontrolu nad těmi částmi východního Jeruzaléma, které přiléhají ke Starému městu a okolním čtvrtím. To je velmi důležité, protože po zkušenostech s Pásmem Gazy nelze vyloučit, že i Západní břeh časem ovládnou radikálové a začnou ze skrytu ostřelovat židovské čtvrti. Východní Jeruzalém by se sice podle Trumpa měl stát i hlavním městem nového palestinského státu, ovšem není jasné, v jakých obrysech, a zda nepůjde spíš o vesnice ležící na východním okraji města (už delší čas se mluví o Abú Dís).

Izrael si také udrží existenci problémových a kritizovaných velkých osad nebo shluku osad na Západním břehu a přístupu k nim, kdy například Ariel je poměrně velkým městem s dvaceti tisíci obyvateli a leží asi třicet kilometrů uvnitř palestinských území. Nedojde ani na splnění další tradiční podmínky Palestinců - návrat uprchlíků do jejich domovů. Návrat do Jaffy, Haify a dalších izraelských měst není vůbec reálný. Uprchlíci by se mohli vrátit do míst na Západním břehu, i tam jsou ovšem majetkové či mocenské poměry zpřeházené a spíš budou moci získat právo návratu a odškodnění.

Důležité také je, že Trumpův plán už nevychází z poměrů před rokem 1967, tedy před šestidenní válkou, kdy Palestinci obývali výrazně větší část Západního břehu než dnes. Pak ale Arabové rozpoutali proti židovskému státu válku, prohráli ji a Izrael Západní břeh obsadil. Právě návrat před rok 1967 je jedním ze základních arabských požadavků pro všechna mírová jednání a všechna se k němu také nějak vztahovala. To ale zjevně končí, což zpovzdálí vypadá příjemně realisticky. Pro Izrael šlo o nepřijatelnou věc, protože kvůli své bezpečnosti potřebuje palestinská území zmenšit a okleštit, aby se v případě potřeby mohl bránit. Palestinci naopak získají koridor mezi Západním břehem a Pásmem Gazy a další (ovšem spíš pouštní) území jižně od Gazy.

Důvody k přijetí

Není tedy náhodou, že Netanjahu v Bílém domě Trumpa tolik chválil. Navržený plán skutečně vychází izraelské politice vstříc a Palestinci jej nyní téměř jistě odmítnou. To ale nemusí být podstatné. Otázkou je, co se stane během čtyř let, která Trump dává Palestincům jako lhůtu na zaujetí pozice.

Především neexistuje jen izraelsko-palestinský problém, ale také palestinsko-palestinský. Tamní komunita je po smrti Jásira Arafata výrazně rozdělena minimálně na dva tábory, které se nedokážou sjednotit na postoji k mírovým plánům a jednání s Izraelem nebo vůbec na jeho uznání. Nepominutelné také je, že palestinskému politickému lídrovi Mahmúdu Abbásovi je 84 let a dříve či později bude nutné vybrat nástupce. A jeho pohled může být pragmatičtější, zvlášť když je o čem přemýšlet.

Pásmo Gazy,  demonstrace po zveřejnění mírového plánu • Autor: REUTERS
Pásmo Gazy, demonstrace po zveřejnění mírového plánu • Autor: REUTERS

Ve hře je opět reálný vznik nezávislého palestinského státu, na který generace Palestinců toužebně čekají (a některé se ho nedočkaly). Izrael přitom nikdy nehýřil ochotou palestinský stát dovolit a momentálně ani nepřekypuje motivací. Díky zdi nebo plotu na hranicích se podařilo výrazně zvýšit bezpečnost uvnitř Izraele proti terorismu. Zkušenost s Pásmem Gazy, odkud se Izrael v roce 2005 jednostranně stáhl, navíc není dobrá. Ovládl je nejen teroristický Hamás, ale také ještě radikálnější skupiny - a ostřelování okolních izraelských měst se nedaří zastavit. Je možné, že se něco podobného bude opakovat ze Západního břehu. Pokud tedy dnes Izrael přes mnohá rizika souhlasí se vznikem palestinského státu a Palestinci jej odmítnou, může jít o poslední nabídku na dlouhou dobu.

Ve hře jsou navíc velké peníze. Trump mluví o investicích ve výši padesáti miliard dolarů, což může být pro poměrně malé území palestinského státu značná částka. Pokud by Palestinci navíc udrželi v chodu obchodní výměnu s Izraelem, může se zásadně zlepšit životní úroveň obyvatel Západního břehu, což dnes při srovnání s trpící Sýrií, chaotickým Libanonem a politicky stagnujícím Egyptem není v regionu nijak samozřejmá vyhlídka. Dalším argumentem pro přijetí plánu je postoj ostatních arabských států. Jejich vztah k Izraeli se mění, zlepšuje. Existuje znatelně vyšší snaha ekonomicky spolupracovat a Palestinci se ocitnou pod tlakem tuhle spolupráci nekomplikovat.

Jakkoliv tedy Trump působí jako tlučhuba, čas mluví v jeho prospěch. Nový mírový plán má určitou šanci. Nadále však platí, že je krajně obtížné cokoliv ve Svaté zemi předvídat.

Návrh podoby palestinského státu
Návrh podoby palestinského státu

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].