Liz Truss se proškrtala k rezignaci. Konec (nejen) britské politiky

Aktualizace: Liz Truss rezignovala ve čtvrtek na funkci britské premiérky. Novinářům to oznámila po jednání s nejvyššími představiteli Konzervativní strany. V úřadu byla něco málo přes šest týdnů. V čele vlády zůstane, dokud konzervativci nezvolí svého nového vůdce či vůdkyni. „Vzhledem ke vzniklé situaci nemohu naplnit mandát, který mi svěřila Konzervativní strana,“ řekla s tím, že vnitrostranická volba nového vůdce strany a tedy zároveň premiéra bude dokončena příští týden. Rezignace je vyvrcholením vládní krize, kterou v posledních dnech prohloubily ekonomické reformní plány, především daňové škrty, od nichž byla Truss nakonec nucena postupně ustoupit. Navzdory tomu, že se za své chyby omluvila a vyměnila v čele resortu financí Kwasiho Kwartenga za Jeremyho Hunta, nepodařilo se jí uklidnit nevoli ve vlastní straně. Mezi jmény, které by mohly Truss nahradit, jsou Rishi Sunak a Penny Mourdant - její oponenti ve vnitrostranické volbě premiéra letos v létě. Ministr financí Hunt se podle britského deníku Daily Mirror o funkci ucházet nebude.

Odpůrci neoliberalismu, thatcherismu či našich pověstných rozevlátých kapitalistických „devadesátek“ se při pohledu na osud britské premiérky Liz Truss více či méně otevřeně radují. „Je vlastně tragikomické, ne-li přímo tragické sledovat, jak jsou kapitalističtí revolucionáři Liz Truss a Kwasi Kwarteng válcováni samotnými kapitalistickými mechanismy. Jsou nejspíš posledními thatcheristy a jejich pád přivodil přesně onen systém, o němž byli přesvědčeni, že věrně prosazují,“ píše například v eseji v deníku The New York Times kanadský historik Quinn Slobodan.

Pro připomenutí, (stále ještě) britská premiérka Liz Truss se pokusila nastartovat britskou ekonomiku svíranou rekordní inflací a energetickou krizí s pomocí masivních daňových škrtů, čímž spolu se svým ministrem financí Kwartengem vyvolali rozsáhlou paniku na finančních trzích. Situaci musela stabilizovat britská centrální banka, Kwarteng byl z funkce odvolán a na jeho místo nastoupil Jeremy Hunt, který prakticky celý ekonomický program své nadřízené zrušil, přidal k němu balík úsporných opatření a stal se de facto britským premiérem. Osud premiérky je nejasný, v její politické přežití nicméně věří skutečně málokdo.

O tom, nakolik si svůj pád zavinila Truss sama, se ještě povedou spory. Její prokapitalistický thatcherismus byl hodně nostalgický, motivovaný sněním konzervativní členské základny o zlatých časech zašlé slávy a jeho praktické provedení bylo nejspíš hodně povrchní. Truss nevysvětlila, jak se podaří 40miliardovou díru v rozpočtu vyrovnat, nepředstavila žádná úsporná opatření, dokonce ani nenechala svůj „minirozpočet“ prověřit nadstranickým úřadem, jak je v Británii zvykem. Všechno stálo na přímočaré víře v rozvázání rukou byznysu na straně nabídky - ale finanční trhy tuto víru zjevně nesdílely. Hunt teď přichází s opakem včetně dramatického utahování opasků. Britové, kteří měli slíbeno zastropování cen energií na dva roky, se teď na vládní pomoc mohou spolehnout pouze do jara, pak… nikdo neví.

Jinými slovy, jak píše třeba ekonomický nobelista Paul Krugman, britští konzervativci se teď ocitli v nezáviděníhodné situaci. Zdá se, že je ekonomická situace donutí máchat bičem a škrtat, kde to jen půjde. Zároveň nemají k dispozici prakticky žádný cukřík, kterým by situaci učinili pro národ stravitelnější, třeba alespoň v podobě daňových škrtů pro bohaté. Místo toho padají slova, že všechno je teprve začátek, že bude ještě hůř, a dokonce, že ani britské důchody, vždy upravované o výši inflace, to vlastně nemají jisté. Kdy a jak se z této situace Británie vyseká, je přitom úplně nejasné. Politické důsledky fiaska jsou pro konzervativce v každém případě katastrofální. Premiérka má podporu devíti procent obyvatel a labouristé vedou bratru o 30 procent (to není překlep). Jenže…

Jestliže thatcherismus právě schytal dramatický výprask, totéž lze říci o opozičním progresivismu. Jak upozorňuje v deníku Financial Times komentátor Janan Ganesh, „progresivní sny labouristů zemřely zároveň s libertariánskými sny toryů“. Protože jestli nejsou peníze na daňové škrty, kde by se vzaly na masivní podporu vybraných ekonomických odvětví, podporu zdravotnictví nebo školství - cokoliv ze slibů, kterými se labouristé (nebo obecněji levice) obvykle vyznačují. Sny levice obvykle končí během jejich vlády tak, že dojdou peníze, jenže teď už nejsou ani na začátku. „Moc je stále lepší než její absence, ale labouristé budou nenávidět každou minutu, kdy ji budou mít,“ píše Ganesh.

Vlastně se zdá, že Británie se s nadsázkou začíná podobat vysíleným zemím, jako je Argentina, kde už na vizích příliš nezáleží. Rozpočet je totiž natolik křehký, že ho v podstatě plně ovládá chování trhů a manévrovací prostor politiků je minimální. A jak již bylo řečeno, dluhy stoupají v tuto chvíli dramaticky všude na Západě.