S dobrovolníky roku

Na předávání cen Hestia jsem byla pozvaná jako fotografka. Před časem jsem hledala možnost dobrovolničení v Šumperku a zalíbily se mi aktivity Pět P, kdy dobrovolník pomáhá dítěti, které má problémy ve škole či v rodině.

Z Hestie se mi obratem ozvali, ovšem zjistili jsme, že mají koordinátora až v šedesát kilometrů vzdálené Olomouci. Prodiskutovali jsme možnost jednorázové aktivity z mé strany. Nakonec jsem byla pozvaná na každoroční slavnostní udílení cen Křesadlo nejaktivnějším dobrovolníkům jako fotografka, bez nároku na finanční odměnu, avšak bylo mi přislíbeno proplacení jízdného, které ze Šumperka není malé.

Ceremonie se konala 14. dubna 2015 v Rezidenci primátorky Hlavního města Prahy na Mariánském náměstí. V krásných, velkoryse, ale jednoduše řešených secesních prostorech, jsem se cítila příjemně. Většinu obecenstva tvořili ocenění, jejich kamarádi, rodinní příslušníci a zástupci výboru, který rozhoduje, kdo si Křesadlo odnese. Rozhodování jistě nebylo jednoduché. Hlavně závěrečná část, kdy se museli členové výboru rozhodnout mezi deseti nominovanými se stejným počtem bodů. Cenu získali jen tři z nich.

Ve volném čase bloumám Prahou s foťákem na krku. Hned po výstupu zjišťuji, že jsem se ocitla v blízkosti sochy Nicolase Wintona s jeho „dětmi“ a kufrem, které jsem si napoprvé spletla se skutečnými cestujícími. Zachránce 669 židovských dětí nedávno oslavil 105. narozeniny ve velmi dobré kondici.

Jako vždy zabrousím do Staronové synagogy, stojím pak na blízké křižovatce a pozoruji mumraj turistů z celého světa. Blíží se tradiční židovská ortodoxní rodinka v typickém oblečení s několika dětmi jako schůdečky. Později potkám celou rozvětvenou rodinu včetně babičky na segwayích s černými helmami na hlavách.

Zastavím se v košer jídelně pražské Židovské obce na, dnes ne příliš podařený, oběd – kynuté knedlíky plněné jablky, napravuje to však brokolicová polévka. Obědvám se svou kamarádkou zpěvačkou a klavíristkou Katerynou Kolcovou-Tlustou původem z Kyjeva, její kamarádkou a manželem. Vypráví nám o své nedávné cestě do Varšavy, kde měla za úkol provést rozhovor s několika polskými hudebníky. 

Později ještě doplním kalorie ve výborné samoobslužné jídelně na Havelském trhu, kde si obvykle dávám bramborové knedlíky se špenátem, jsem totiž vegetarián.

Cestou na Havelák potkám fotografa Jana Šibíka s dámou, oba fotografují mobilem. Vzpomenu si na úžasný fotografický workshop s ním, který jsem právě před rokem dostala k narozeninám, a který se významně podepsal na zlepšení mých fotografických schopností. Netušila jsem, co mě čeká a doufala, že den strávený ve společnosti slavného fotografa mi dodá patřičnou váhu. Byly právě Velikonoce, Praha plná lidí, a tak nebyl problém fotit a fotit, vesměs velmi zajímavé situace a lidi pod vedením Jana Šibíka, který nám radil co fotit, jak fotit, jak vybrat správný záběr.

Na závěr workshopu každý účastník vybral cca 15 svých nejlepších fotek, a ty pan fotograf hodnotil. Myslím, že mnozí si opravili mínění o své genialitě, ale někteří se určitě posunuli ve fotografování dál, stejně jako já. 

Na předávání se bohužel nedostavila paní primátorka Krnáčová. Dalším předávajícím byl již 15 let Hestii věrný herec Tomáš Töpfer, také Jiří Tošner a Olga Sozanská, která celou slavnost krásně moderovala.

Při focení vzniká často spousta zajímavých situací. Zaujal mě Tomáš Müller ze spolku Helppes, který s mikrofonem v ruce přiznal, že stojí poprvé před tolika lidmi. Poté spustil řeč o své práci canisterapeuta, které se, samozřejmě se svým psem, věnuje již 3 roky hlavně v dětském centru Thomayerovy nemocnice v Praze. Nebyl k zastavení. Do mikrofonu také zaštěkal pozdrav všem zúčastněným jeho pes.

Dalším zajímavým oceněným byl šedovlasý pán, který dobrovolničí v rámci Českého červeného kříže (dříve i Československého) již neuvěřitelných 69 let. Na začátku jeho dobrovolnické kariéry byla předsedkyní ČČK Alice Masaryková. Vzpomněla jsem si na aktivní pratetu, tetu mého otce, jejíž legitimaci ČČK z roku 1935 dodnes schovávám jako vzácnou rodinnou památku. Prateta se později vdala do Maďarska, takže svoji dobrovolnickou činnost ukončila, ale využila později poznatky, které tam získala. Jednou vyprávěla, jak nutila své spoluvězeňkyně v Osvětimi, aby si stejně jako ona myly vlasy v ledové vodě kvůli vším, které v tamních podmínkách přenášely smrtelný tyfus.

Dvojkřesadlo obdržely nerozlučné kamarádky Zuzana Hametová a Petra Marešová. Obě v rámci organizace Surya dobrovolničí již 3 roky pro Sluneční školu v Kargzaku v indických Himalájích. Zajišťují zde výuku, výběr a koordinaci práce místních učitelů, zásobování, první pomoc a zdravotní výchovu, ale také údržbu. Jejich úkolem je také navázání spolupráce školy s místními obyvateli a klášterem.

Celý program provázely svým zpěvem dámy z vokálního sboru Cantarina a na závěr se všichni ocenění vyfotili.