Oko podvědomě zachytilo něco, co na ulici v Tel Avivu nepatří. Muž v kimonu á la gejša. Svátek Purim letos připadl na konec března, takže Izraelci hromadně navlékají kostýmy a vyrážejí ven být ještě hlučnější než obvykle. Purim si užívají lidé bez ohledu na věk, ale nadšení z celé taškařice je nejvýraznější u teenagerů, kterých jsou plné ulice. Možná se tím podvědomě zbavují strachu z jiného kostýmu, který budou muset v osmnácti letech dívky obléknout na dva a chlapci téměř na tři roky.
Nejveselejším svátkem v roce si Židé připomínají událost ze starozákonní knihy Ester, kdy jim v perské říši krále Achašveroše hrozila záhuba. Králův vezír Haman nenáviděl Židy a přemlouval panovníka, aby je ve svých zemích nechal pobít. Jednou z tradic tohoto svátku je Purim spiel, dramatizace celého příběhu v synagoze nebo divadle. Parodické verze drsného vyprávění si získaly ve středověku oblibu mezi aškenázskými Židy a představují tak základ dramatu v hebrejské kultuře. Na Purim spiel v provedení souboru Yung Yidish mě pozval můj jugoslávský kamarád Emir. „V jakém to bude jazyce?“ ptám se. „No v jidiš,“ odpovídá mi. „Emire, ale já neumím jidiš,“ upozorňuji ho. „To nevadí, stačí, když se naladíš na tu vlnu,“ ujišťuje mě.
V podvečer proto sedám na linku směr centrální autobusové nádraží. Brutalistní stavba, která je druhým největším autobusovým terminálem na světě, sklízí kritiku pro svoji ošklivost i nepřehlednost. Okolní čtvrť Neve Ša´anan nepatří k vyhledávaným lokalitám k bydlení, v zástavbě žijí převážně chudší přistěhovalci z afrických zemí. Celé sousedství patří k těm méně upraveným, kolem popelnic tu pobíhají hejna potkanů, mezi kterými se líně procházejí vypasené kočky.
Před představením skočíme s Emirem do skvělé somálské pizzerie – odměna za to, že jsem se nenechal odradit prvním dojmem z celé čtvrti. „Dneska odsoudili Karadžiče na doživotí,“ říká mi mezi řečí kamarád, se kterým v 90. letech rodiče utekli před válečným běsněním z Bosny do Rakouska. Židé nejsou jediným národem, který potkal svého Hamana.
Snažíme se najít vchod do betonového monstra, což se jeví jako nadlidský úkol. Vevnitř to není o moc lepší, ve spleti chodeb a podlaží se ztrácí i Emir, který tu je už poněkolikáté. Nádražní budova se hemží životem. Tržiště v přízemí, počítačové kurzy pro přistěhovalce v prvním patře, nízkoprahová klinika v dalším. Procházíme skupinkou asi dvaceti dětí, které pod vedením lektora breakují na betonové podlaze a smějí se svým tanečním kreacím. Opodál mladík balí stánek s keramikou. Začínám chápat poetiku celého místa. Není to budova, je to ekosystém.
Naštěstí i my jsme v něm našli svou niku. Yung Yidish je malé alternativní divadlo, v hledišti je nás kolem čtyřiceti. Kolem nás jsou stěny postavené z knih psaných v jidiš. Vedle sedící dáma se se mnou dává do řeči a zmiňuje, že před pár měsíci byla v Praze a byla nadšená. Izraelci jsou posedlí cestováním a senioři zvlášť. Mendy, hvězda večera, rozjíždí svou one man show. Předvádí židovskou schopnost dělat si legraci sám ze sebe. „Protože to je židovský příběh, bude to příběh o smutku, o našem těžkém osudu a o tom, proč jsme tak narušení,“ říká a publikum se směje.
Mendy střídavě vypráví příběh o zlověstném plánu vezíra Hamana v jidiš, hebrejštině, angličtině a němčině. Pokaždé, když se v příběhu ozve jméno padoucha Hamana, publikum musí bučet a dělat hluk pomocí řehtaček, taková je tradice. Součástí Mandyho moderní verze jsou i vtipy pracující s vlnou #MeeToo a genderovou identitou, to když se v cimrmanovském stylu promění přímo před diváky v královnu Ester. Nechybí ani narážky na jiného padoucha se jménem začínajícím na H, který na vezírovy úmysly navázal o více než dva tisíce let později ve snaze učinit Evropu judenrein – očištěnou od Židů.
Naštěstí pro židovský národ se do celé věci vložila královna Ester, která byla Židovka a pomocí ženských zbraní krále přesvědčila, aby se zastal jejího lidu. Král nechal Hamana popravit a příběh končí krutou starozákonní pointou, při které se kyvadlo moci zhoupne na druhou stranu. Mordechaj, bratranec královny Ester, se stává královým poradcem a Židé pobijí své nepřátele. „Jaká je podle tebe pointa toho svátku?“ ptám se o den později na purimové párty izraelské kolegyně. „Zase nás nevyvraždili, tak se pojďme pořádně najíst a napít,“ odpovídá. A mně připadá, že to dává smysl. Radost z toho, že jsme na světě. Takže si navzájem popřejem veselý Purim – Purim sameach – a dáme se do jídla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
