Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Dnešek je svátkem plynutí času. Nechávám se proto vzbudit až funěním staršího dítěte. Náš prvňáček den vždy zahajujeme jednou stránkou z čítanky. Dnes písmeno Ř. O tom, jak se potůček mění se v bystřinu, v řeku a jak pak teče do moře. Budí se i druhé dítě. Snídáme, malí si hrají, já chystám oběd. Pak je zanechávám doma s tatínkem a vyrážím.

Setkáváme se před kostelem. Tváře, které jsem neviděla několik dnů, měsíců, let i desetiletí. Černé kabáty, květiny. Sem tam na klopě skautská lilie. Před jedenáctou vcházíme do kostela. Úleva, vešli jsme se. Všichni. Rakev před oltářem.

Muž v rakvi založil v našem městě před pětačtyřiceti lety turistický oddíl. Na začátku pár kluků, pak se oddíl rozdělil se na dva, na tři, na čtyři. Po revoluci na zelené košile přibyly šátky a skautské lilie, ale jinak se moc nezměnilo. Zůstaly cesty, ohně, hvězdy, přátelství, lásky, výzvy, vítězství i prohry.

Nikdo už dnes nedokáže přesně spočítat, kolik lidí oddílem prošlo. Jednou týdně chodili na schůzky, dvakrát za měsíc na výpravy. V létě jezdili na tři týdny na tábor, který si sami postavili. Sami si tam vařili, v noci hlídali. Víc než tisícovka lidí, v průběhu téměř poloviny století.

Muž v rakvi měl do Rikitana daleko. Kouřil, nosil černé kožené sako a když jsme ho hodně štvali, křičel na nás. A přesto. Je neuvěřitelné, jak podstatně a zásadně může jeden člověk ovlivnit a změnit tolik životů.

Čtení z listu svatého Jana: „ A smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“

Ke svatému přijímání jde jen několik lidí. Muž v rakvi byl hluboce věřící. Někdy v prvních letech fungování oddílu bylo jemu, bývalému členu náčelnictva Junáka z roku 1968, sděleno stanovisko StB – necháme tě dělat turistický oddíl, ale jen když nepovedeš mládež k víře. Do revoluce se před námi o Bohu nezmínil. A po revoluci? Vírou žil a nechal na nás, jak si to přebereme. Kdo jsme, abychom dnes soudili.

V kostele jsou nás dvě, možná tři stovky. Spojil nás tak či onak oddíl. Lidé rozdílného věku, povolání, vyznání, vzdělání i politických názorů. Lékaři, právníci, prodavačky, vědci, učitelé, podnikatelé, politici, studenti, servírky, ajťáci, úřednice, nádražáci. Jeden z nás chybí proto, že ho na pohřeb nepustili z vězení. Je tu bývalý primátor krajského města, je tu Míla Nevrlý, autor Knihy o Jizerských horách, a je tu i nejbohatší Čech. A pak – všichni společně, celé toto vskutku nesourodé společenství – zpíváme na rozloučenou oddílovou hymnu. Jsou v ní indiáni, bledé tváře, černí koně, Manitou, svoboda, naděje a víra, že všechno dobře dopadne. Tečou nám slzy. Těžko, přetěžko uchopitelná a popsatelná chvíle. Běhá mi mráz po zádech.

Turistický nebo skautský oddíl není továrna na Mirky Dušíny. Je to snad ale cesta, která lidem dá možnost být o něco lepší, než kdyby šli jinudy. Snad. Věřím tomu. Muž v rakvi nás po ní provázel.

Chvíle ticha. Vynášíme rakev, zpíváme Večerku. Svatý mír kráčí z hor. Odpočiň každý, kdos Boží tvor.

Zbytek odpoledne trávíme tak, jak se po pohřbu má. Společně, vzpomínkami nad vyprazdňujícími se se talíři a sklenicemi.

Doma stihnu ještě pomuchlat a uspat oba čumáčky. A pak usedám, abych domyslela trasu příští oddílové výpravy a poslala pozvánky rodičům vlčat a světlušek. Kolo se otáčí. A potoky splývají v bystřiny, bystřiny v řeky, řeky se vlévají do moře. Venku sněží.

Děkujeme Ti za všechno, co jsi pro nás udělal, Charlie. Bez Tebe bychom se neznali. Bez Tebe bychom byli jiní než jsme. Amen.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].