Domluva s kamarádkou na společném ranním běhu se neruší, a tak vyrážím do Holešovic na místo setkání. Proběhneme okruh po cyklostezce podél vody kolem libeňského mostu a Stromovkou zpátky do města. Stálo to za to. Je mi příjemně. Sprcha. A na zkoušku do divadla. Hledáme. Zkoušíme. Ptáme se. Máme inspiraci. Zpíváme. Tančíme. Končíme. V podivném rozpoložení jdu na oběd ke kamarádovi skladateli s tím, že si poslechneme několik rozdělaných písní, které Bůh ví, jestli někdy dokončíme. Vše je v pohybu.
Otevřu Facebook: Váš přítel vás označil v novém příspěvku.
Pěší zóna místo aut. Na náplavce u Hořejšího nábřeží už nezaparkujete!
Čas se zastaví a zdá se mi to neuvěřitelné.
Vzpomínám, jak jsem se před rokem v lednu přestěhovala na Janáčkovo nábřeží. Jednoho večera si vařím čaj a přidávám citron a med s představou, že si ho vypiju v novém prostředí, ideálně venku na vzduchu a u řeky, která na mě od dětství má tak blahodárné účinky. Kráčím k vodě, ale v okamžiku, kdy dorazím na vysněné nábřeží, jsem zaskočená. Nejen že si nemohu sednout, rozhlížet se po vodě a rozjímat, ale k řece se skrze zaparkovaná auta ani nemohu dostat. Prodírám se mezi vozidly, čaj se vylévá, chladne a s ním i má nálada. Místo lavičky narazím na rozházené květináče, odpadky a plastové lahve. Pobouřeně si kladu otázku, jak je vůbec možné, že Praha má tak půvabné a lukrativní místo, pojmenované po tak významném skladateli, v tak otřesném stavu? Náplavka by přece mohla sloužit lidem. Má být prostorem pro společná setkávání. Kéž by s tím šlo něco udělat!
O několik dní později píšu projekt: Sousedění – Janáčkovo rozehrané nábřeží.
Pojďte i vy rekultivovat prostor Janáčkova nábřeží. Společně se budou sázet květiny, keře, poslouchat živá hudbu a sousedsky debatovat o veřejném prostoru.
Svou žádost o realizování této akce jsem odeslala radnímu pro kulturu. Zareagoval rychle a pozitivně. To byl pro mě doslova šok, protože jsem očekávala, že mi jeho sekretářka odpoví něco jako: „Bohužel pan radní je příliš zaneprázdněný.“ Po společném setkání jsme s rodinným občanským sdružením požádali o grant, díky němu jsme dostali finanční podporu na realizaci.
V den D, nebo spíš v den R (od slova rekultivace) jsme vysadili tak 150 sazenic a dorazilo kolem sta návštěvníků. Už ten večer mě ale rmoutila představa, že zítra bude zase všechno při starém. Půvabný prostor přeplněný automobily, mezi kterými nepatřičně stojí čerstvě osazené květináče. A přesně to se také stalo. Léto bylo navíc tak suché, že většina šeříků, kalin i třapatek seschla a zbyla jen vzpomínka, fotografie a facebooková událost.
Dnes ovšem přišla satisfakce a já s úžasem čtu, že se skutečně podařilo prosadit návrh otevření náplavky lidem.
Pomalu se stmívá a já jdu z Holešovic pěšky podél vody, učím se text a vnitřně se připravuji na další zkoušku. Stále mě však rozptyluje myšlenka, že i když to trvá, každý může své okolí ovlivňovat a podílet se na kultivaci místa, ve kterém žije. Chce se mi i věřit, že řidiči uznají, že Janáčkovo nábřeží je pro pěší chůzi jako dělané a pro parkování svých vozidel najdou místa jiná.
Autorka je herečka a zpěvačka.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
