Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Budík zazvoní ve 4.25. Zaklapnu ho v předstihu, stejně jsem nezavřela oči od tři čtvrtě na dvě. Snažím se vyplížit z místnosti způsobem, který každý rodič zná, spláchnout co nejtišeji, plácnout na sebe v polotmě trochu make-upu a složit do kufru poslední drobnosti. Kartáček na zuby. Slivovici! „Víc nechceš?“ ptá mě otec. „Tu svačinu sis vzala? Pribináček pro Bena?“ šeptá matka. V ponožkách naposled probíhám dům, kde jsem vyrostla, rychle se v duchu loučím s plyšovým medvědem, knížkami, co jsem tu nechala, protože už se nevešly do kufru, pohledem z okna do tmy s celou jižní Moravou. Vrátím se sem ještě? Plaším ty myšlenky činností, budím syna, oblečený je už od večera, jenom nasadit čepici, upoutat do sedačky, pusa od dědy, uslzená pusa od babi a rychle, letadlo nečeká.

Nejen že je čas letět. Hlavně je čas sebrat zodpovědnost a po sedmi týdnech začít být zase dospělá. Už to nepůjde být dítětem, lehnout si na gauč, počkat si na horký čaj, nechat si na sebe navléknout teplý svetr, odmlouvat a domlouvat, dělat si legraci z toho, jak rodiče netuší, co je MeToo, Netflix nebo hastag. Teď už musím být velká.

Je mi smutno z toho všeho. Ačkoliv je to vlastně fajn, tyhle brzké ranní odlety, co nedovolují zdlouhavá loučení a slzení, říkám si v autě, to už přemožená, s nudlí u nosu, v hlavě magnetofonovou pásku z vět „tady mě bolí, tohle už nefunguje, jak by mělo, už jsme staří, bůhví co bude, pojď ke mně, holčičko, kdo ví, jestli tady ještě budu, až se vrátíš.“ Slyšela jsem je za posledních šest let tolikrát, že už bych vůči nim měla být imunní. Ale kdepak, bolí to pořád stejně, ať člověk letí tisíc kilometrů nebo šest tisíc, vlastně víc, čím je starší, a teď ještě o kousek víc, protože zatím nemám letenku na příští návštěvu.

Mezitím zastavujeme v Mikulově, na benzince kupuju rakouskou dálniční známku, české noviny, chci si vzít taky Tatranky, ale pak to neudělám, kupovala bych si jen nostalgii. Pípne mi smska, manžel už se na nás moc těší, jde do práce, tak „travel safe“ a na viděnou v Ankaře, budete tady cobydup. Posílám nazpět srdíčko, vypínám mobil a českou SIM kartu měním za tureckou. Sakra! Zapomněla jsem PIN! Určitě to byla nějaká banální kombinace, vím to, schválně jsem si ji nepsala, že přece nejsem pitomá. A teď – po pouhých sedmi týdnech – nevím. Šátrám v kapsičce s tureckými penězi, jestli náhodou nemám nějakou poznámku tam. Tak nemám. Ale mám tu dvacetilirovku. Zdá se mi úplně cizí, nová, jiná než před dvěma měsíci, kdy jsem naopak s upřímným překvapením a zájmem obracela v ruce českou dvoustovku.

To už jsme u odbavovací přepážky. Blahořečím Turkish Airlines, dva kufry, 32 kilo, na palubě snídaně, neplastové příbory a silné kafe, co do sebe kopnu za minutu, než syna napadne si srknout. Tak naštěstí ne, je plně zaujatý trháním palubního magazínu, už se nám tu pod nohama vrší porvané papíry. Zase jsem porušila předsevzetí nebrat na palubu téměř nic s sebou a v krabici pod nohama mám dokonce linecké cukroví! Místo tím pádem nemáme žádné, a protože sedíme u okýnka, na záchod půjdu až na zemi. No a co, v letadle se bojím, stejně jako sedět u okýnka, i když je to tady nejlepší, vidět ten moment, jak je i za nejčernějšími mraky zase slunce. Že by to byla taková analogie života? Že ať je to zrovna jakkoli, nakonec všechno dobře dopadne? Vždycky si říkám, že jestli mě víra neklame a Bůh existuje, sedí právě tady: na jednom z těch obláčků, kde má pěkně pod palcem mraky, hory, města, jezera, řeky, nás pidilidi, kde je jedno, jestli se dole hádáme o nějaké hranice, protože odsud žádné vidět nejsou.

Syn usíná na mém levém předloktí a já pravou rukou skroluju obrazovku, všechny ty filmy, co mi v kině utekly za těch dvaadvacet měsíců, co jsem matka. Nakonec si pouštím Kryštůfka Robina, tak ne, nepouštím, hodina padesát je pryč a přistáváme. Ankara je zasněžená a pomalá, na dva kufry a kočár čekám u letištního pásu přes hodinu. Kdybych byla sama, četla bych si, ale teď se schovávám za sloupy, dělám baf, neustále bráním červený knoflík, co se jím vypíná pojízdný pás na kufry v případě krize a zachraňuju lahve s vodkou v Duty Free Shopu, kam můj syn hrozně rád sprintuje od toho pásu.

Sláva, zavazadla jsou tady. Sbírám kufry, kabáty, šály, čepice, krabici s cukrovím, laptop, dítě a směřuju naložit vše do taxíku. Přísahala bych, že mám všechno, a tak frčíme, držím syna za ručičku a společně zkoumáme, co se tu za těch pár týdnů změnilo. Vystupuju s tím, že nic moc, jenže pak přijdu domů a pohled na kufry mě přivádí téměř k šílenství – chybí můj laptop! Přemožená stresem a nostalgií sakruju a bulím, zatímco v duchu sčítám utrpěné ztráty: nejen notebook, bez kterého nemůžu pracovat. Ale taky rozepsané články, rodinné fotky, přístupy do aplikací, hesla, co se vytečková objeví na první kliknutí v příslušném okýnku a s nimi přístupy všude. A spousty, spousty dalšího, nikde nezálohovaného. Volám taxislužbu, v autě laptop není, tak třeba na letišti? Těžko říct, na ztrátách a nálezech nemluví anglicky, nerozumí ani „laptop“, to by si člověk řekl, že je univerzální slovo. A tak znovu balím dítě a jedeme zpátky k terminálu. Nedělám si velké naděje, upřímně řečeno, měla jsem tolik krámů, že jsem ten počítač mohla nechat kdekoliv. Ale policista, na kterého narazím, mi doslova vyrazí dech. Dovede mě do místnosti plné obrazovek, kde během pěti minut pohledem na záznam z kamery zjistíme, že jsem laptop nechala ve vozíku při nástupu do taxíku. Vzápětí mi ukazuje, že ho našel někdo, kdo zavolal ostrahu a předal ho na Ztráty a nálezy, kde mě čeká a sorry, you know, no English there. Přála bych si, aby mě tam dovedl a překládal?

Domů se vracíme okolo sedmé, já unavená, pohnutá, že zázraky se dějí, v objetí muže, jehož americký pozitivismus skoro nepřipouštěl nic jiného – samozřejmě že se dějí!

No a teď je půlnoc, o dvě hodiny víc než v Česku. Přestože už jsem vzhůru tolik hodin, sedím na okenním parapetu v jedenadvacátém patře našeho ankarského bytu a přemýšlím, jaký je to zvláštní stav. Vracet se k tomu, co dobře znám, a přesto mít pocit, že jsem v cizím. A pak uplyne týden, dva, Ankara bude domov a Česko se uzavře do jakési virtuální bubliny, v níž o něm budu dobře vědět, ale zároveň mi nebude chybět tak palčivě jako teď. Minimálně do chvíle, dokud tam zase nepřijedu, neuplyne týden, dva a …

Autorka je manželka diplomata a novinářka, žije v Ankaře.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].