Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě

Jak jsem se stala hrdinkou

Je 6.05, zvoní mi budík. Vstávám s pocitem, že mě čeká něco nového. Jít darovat krev jsem se odhodlávala dlouho. Dlouho jsem to plánovala a dlouho jsem to odkládala. Jednu dobu jsem všem vykládala, že moji krev by nechtěli, protože jsem prodělala mononukleózu. Nicméně po letech jsem zapomněla, kde jsem tuto informaci slyšela a došlo mi, že bych se na nemoc ze základní školy měla přestat vymlouvat.

Jsem sice strašpytel a padavka, ale taky jsem úplně zdravá a lékařské zákroky zvládám celkem dobře. Postupem času mi začalo být trapné, že jsem to ještě nikdy nezkusila. A tak jsem o svém záměru začala mluvit před známými. Ono totiž, když o tom někomu řeknete, cítíte větší závazek na odběr skutečně jít.

Zatímco v kuchyni žmoulám rohlík k snídani, dostávám otázky: „Těšíš se?“ zajímá se zvědavě manžel, který také před chvilkou vstal. „Netěším.“ „Bojíš se?“ pokračuje v otázkách ostřílený dárce s žolíkovou krevní skupinou O-. „Nebojím,“ končím průzkum a dopíjím půllitrovou sklenici vody s hořčíkem v šumáku. Je čas jít, objednala jsem se na 7.15. Poprvé je sice možné přijít bez objednání, ale pro mě to byla další pojistka, kterou jsem si sama na sebe dala.

„Všechno prvodárci,“ upozorňuje sestřička své kolegyně. Myslí tím hlouček na chodbě, ke kterému se přidávám. „Kdo ještě nemá změřenou teplotu?“ Přihlásím se a poté, co teploměr ukáže 36,2, dostávám dotazníky k vyplnění. Nejprve kvůli COVID-19. „Nebyla jsem nikde, nesetkala jsem se, nepociťuji,“ zaškrtávám platné varianty. V druhém dotazníku, který se týká mé anamnézy, poctivě vypisuji „infekční mononukleóza, rok prodělání: 2001“.

Čeká mě první kontrolní odběr. Sestřička se ke mně blíží s jehlou a já začínám panikařit. Jsem v křeči a celá moje mysl se snaží zabránit tomu, abych rukou ucukla. „Nedělá vám to dobře?“ Na tohle se mě ptají vždycky, když mi potřebují něco píchnout. Je to na mně tak moc vidět? „Ne, jsem v pohodě, jen se nesmím dívat,“ vysvětluju. „Podívejte se na ty krásné orchideje,“ vyzve mě černovlasá zdravotnice, abych si prohlédla obrázek na stěně, „to fotili účastníci univerzity třetího věku. Taky bych chtěla být jako oni, až budu v jejich věku.“ Prohlížím si fialové květy a ani si nevšimnu, že je kontrolní odběr za mnou.

Prstem tlačím na gázu na levé ruce a přesouvám se k paní doktorce. Tam se dozvídám, že mám hladinu železa na nejnižší hranici, která umožňuje darování. Následuje kontrola tlaku a i tam se jen tak tak překulím přes nejnižší mez. Pořád čekám, kdy přijde řeč na tu mononukleózu. A nic, asi vážně nikoho nezajímá.

V čekárně je plno a každou chvíli naši skupinku paní doktorka posílí o dalšího člena. „V místnosti vlevo si umyjte loketní jamku a vydesinfikujte,“ říká lékařka každému zvlášť a já přemýšlím, kolikrát asi tuto větu denně vysloví. „Magistra Ambrožová.“ Nemocnice je jediné místo, kde mě oslovují titulem. Vždycky se nejistě rozhlédnu, jestli myslí opravdu mě.

Balónek do ruky, ruku na opěrku a šup, jehla je v žíle. „Nic horšího už vás nečeká,“ směje se na mě zdravotnice. Trochu se zastydím, protože to malé štípnutí skutečně nestálo za řeč. „A nechcete fotku, když jste ten prvodárce?“ Péče o mě je tu skutečně prvotřídní. Člověk má pocit, že se celý svět točí jen kolem něj. Po odběru ho čeká kafíčko, svačina a malý dáreček. Kromě toho ještě omluvenka do práce a potvrzení pro daňový odpočet.

„Není vám nic, cítíte se dobře?“ ptají se mě sestřičky každou chvilku. Je mi fajn a tak po dvaceti minutách mířím k východu. Na ulici se mi trochu zatočí hlava. Ale těžko říct, jestli to je odběrem krve, nebo rouškou, pod kterou se cítím přidušená a malátná posledních šest týdnů.

Jedu autobusem domů, koukám z okna a mám vítězný pocit. Ani ne tak pro to, že bych snad někoho zachránila. Kdo ví, jestli po dalších testech tu moji krev raději nevylijí do kanálu. Ale cítím se jako hrdinka, protože jsem právě překonala sama sebe.

Příspěvek byl napsán na konci dubna.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].