Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Jeden den v životě

Fyzicky vnímat ticho

Jeden den v Elphie 01

Rozhodně neposlouchám cizí rozhovory. „Czech ROYAL Philharmonic‘s playing tonight … “ Ale občas mě zradí uši a vypíchnou z okolního mumraje právě to jedno slovo nebo větu. „Kdo si ti lidé asi myslí, že nám vládne – kníže, král nebo rovnou císař?“ Podívám se přes stůl na mamku. Usměje se. Taky rozhodně neposlouchá.

Hamburskou Labskou filharmonii (Elbphilharmonie) zaplavují paprsky zimního slunce. Máme štěstí. V průměru tu prý prší polovinu dní v roce. Mrazivý ranní opar jako by ještě zvýraznil dým přístavních komínů na druhé straně řeky. Narůžovělé chomáčky vaty vypadají, jako by zamrzly a jen tak visely ve vzduchu. I ze své podstaty ošklivé věci mohou mít svůj půvab.

Reklama
Reklama

Hamburk se nesnaží předstírat, že jeřáby a lodní kontejnery na jižním břehu Labe neexistují. Naopak, je na svou průmyslovou minulost a současnost hrdý. V bývalém přístavu Speicherstadt a okolí skleněné filharmonie v létě ožívají pontony a promenády. Kolem kanálů zní hudba, lidský hovor a všechno podtrhuje neodmyslitelný lomoz nedalekého přístavu. Při slavnostech Blue Port se hamburské dominanty každoročně odívají do modrého světla a nasvíceny bývají i nákladní jeřáby a průmyslové budovy. Hamburk tuhle svou tvář přijal, stala se z ní nedílná součást jeho identity.

Teď je ale zima a na vyhlídkovém ochozu v osmém patře Elbphilharmonie, přesně mezi starým cihlovým skladem a skleněným kolosem se střechou kopírující vlny na neklidném Labi, fouká ledový vítr. Vodní hladinu připomíná celá stavba. Jak stoupáte po měkkých, oblých křivkách schodišť, máte pocit, že mezi jednotlivými poschodími spíš proplouváte, než chodíte.

Nová dominanta města se konečně otevřela veřejnosti až na podzim roku 2016 a původní rozpočet se vyšplhal na trojnásobek. Přesto si Hamburčané svou Elphie zamilovali. Nakonec prý veškerou kritiku převážil obdiv a hrdost. Těžko říct, bylo by asi zajímavé ověřit si slova průvodce, který budově familiárně říká „naše“ a mluví o ní s nadšením i hlubokou pokorou, v některé z hamburských třetích cenových.

Při vstupu do komorního sálu jakékoli pochybnosti utichnou. Dolehne na vás ticho, utlumí veškeré vaše myšlenky, úplně vás obnaží. Stojím uprostřed místnosti a přemýšlím, jak je možné ticho, jehož podstatou je naprostá absence čehokoli, tak intenzivně fyzicky vnímat. Zvuk se prostorem nese volně, bez sebemenších překážek. Jako když srovnáte zakalenou vodu v městském potoce a jiskřivě čistý horský pramínek. Akustika prý muzikantům nic neodpustí, nic neschová, jako třeba pověstná rudolfinská deka. Violoncellista Bárta nedávno popisoval, že vystoupení je nesmírně intimní prožitek, při kterém muzikant odhaluje své nitro. Tváří v tvář publiku je najednou nahý a zranitelný. Poslouchám ticho a mám pocit, že jsem mu konečně porozuměla.

Česká filharmonie ještě zkouší, ale můžeme se proplížit na jeden z balkonů po straně pódia. Jsme v samém srdci Elbphilharmonie. Pohled dolů na důvěrně známé tváře mě bůhvíproč dojme. Tóny Čajkovského Zimních snů co chvíli přeruší hlas Semjona Byčkova. Poprvé sleduju na vlastní oči jeho pověstnou preciznost a smysl pro detail. Koneckonců je to jeho Čajkovskij a na dnešním večeru mu podle všeho záleží.

Záleží na něm i mně, dochází mi, když později usedám do sedadla naproti pódiu. Jsou to přece „naši.“ Už při úvodních taktech Rachmaninova s Janem Lisieckim je jasné, že dnešní zážitek bude mimořádný. Hudba zní vyváženě, dynamické kontrasty jsou ostré a nástrojová sóla výrazná, aniž by ale byla hlasitější než jindy. Jako když přeleštíte zrcadlo. Ačkoli v něm pořád vidíte sami sebe, obraz je zřetelnější a vy v něm najednou celí rozkvetete. Vypjatému, emotivnímu Byčkovovu pojetí zdejší akustika sedí skvěle.

Škoda, že se za každou větou zatvrzele tleská, napadne mě, ale hned se trochu zastydím. Elbphilharmonie se přece snaží hudbu přiblížit co nejširšímu publiku. Proto se tu pořádají koncerty napříč hudebními žánry, a nikdo, diváci ani uvaděči – ve fracích s pruhovanými námořnickými tričky, tu nic neřeší.

Před Lisieckého přídavkem přichází na pódium moderátor – další příklad zdejšího přibližování. Nemůžu si pomoct, připomíná mi to pozápasové rozhovory s hokejisty. Do koncertního sálu mě vrací první tóny přídavku, Rachmaninova Preludia cis moll, toho, co v Tajnostech Alice Nellis dokázalo udělat z igelitového pytlíku poezii.

V Čajkovském napjatě očekávám kritické nástupy, chci, aby se to povedlo. Pak mi ale pohled zabloudí mezi oblíbená cella. Muzikanti se na sebe usmívají, vyzařuje z nich stejná vřelost a uvolněnost jako na domácí scéně. Přesně proto mám už třetí sezónu abonentku a nedala bych ji ani za nic. Všechno je, jak má být. Po poslední větě sálem zabouří potlesk. Po přidaném Brahmsovu uherském tanci, jehož první takty diváci doprovází spontánním tleskáním do rytmu, se vstává. Jsem pyšná, že to „naši“ dneska tak dobře odehráli. Vybaví se mi bezděky zaslechnutá věta z dnešního rána. Z Česka se za ty dva dny, co jsem byla pryč, asi monarchie nestala. Ale majestát dnešnímu večeru rozhodně nechyběl.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte