Je druhý týden v březnu. Probudím se klasicky dřív, než bych chtěla, manžel vstává do práce a já mám lehký spaní, takže už málokdy usnu. Přitom bych zrovna dnes mohla vyspávat, mám na Proglasu večerní zprávy, takže jdu až na odpoledne. Ještě z postele poslouchám svýho Jendu, jak si stěžuje, že to poslední dobou je jenom z klece do klece (rozuměj z bytu do práce), no výborně, říkám si, už zase má to období, kdy si normálním životě myslí, že je to vězení. Ale Jení, utěšuju ho, vždyť už v sobotu jedem do toho Maroka. Čeká nás týdenní „dovolená“ s RadoVanem, cestovkou pro vozíčkáře, kterou manžel s kamarádem založili.
Jendovi se trochu zvedá nálada a já mám dopoledne pro sebe. Navštěvuji těhotnou kamarádku, která doma trčí se svým synem, protože má kašel. Až tam se dozvídám, co už očividně ví celý Česko - vláda kvůli koronaviru nařídila zavřít školy a omezuje velké akce. Já, ačkoli lehký hypochondr, vůbec nechápu, proč s tím covidem-19 všichni tak hrozně nadělají, vždyť je to jen chřipka. Sestřenice, co pracuje jako učitelka, nám přes fejsbuk píše, že vůbec neví, co si o tom mají myslet, že jsou dost zmatený a všechny děti jim tam brečí. Ještě že já v práci budu mít klid, říkám si a jedu na Proglas.
Ve zpravodajské místnosti je ale nezvykle rušno, jeden kolega zrovna telefonuje s mluvčí České biskupské konference o tom, jestli se můžou konat bohoslužby, prý můžou (no uf teda, říkám si sarkasticky), ale faráři musí kontrolovat, jestli je tam opravdu jen sto lidí. Říkáme si, jak to asi chtějí dělat v praxi, ale už není čas to víc řešit, zastavili činnost Junáka, tak zas voláme do Prahy na ústřednu, mezitím papež František vydává ke koronaviru prohlášení, tak to rychle překládáme. Česká tisková kancelář vydává jednu koronazprávu za druhou, začíná být čím dál těžší najít nějakou jinou zprávičku, než o tom debilním viru. Začíná mě z toho bolet hlava.
Ve čtyři odpoledne nám přichází hosté na živý rozhovor, jeden z nich už nám radši ani nepodává ruku na přivítanou, všichni se tomu smějeme, ale já si duchu říkám, co ti lidi blbnou. V šest večer už sedím ve zpravodajské místnosti sama, chystám na 20. hodinu hlavní večerní zprávy. Pročítám si desítky a desítky zpráv o koronaviru, snažím se z toho vytvořit zprávy, které lidi nevyděsí, protože já z toho dostávám dost šílenou migrénu. Dávám si poprvé po letech ibalgin a nějak to do té dvacáté hodiny doklepu. Člověk často slyší, že za paniku okolo koronaviru můžou dost média, já si teda myslím, že média můžou hlavně za moji migrénu. Zprávy se snažím číst co nejvíc pozitivním hlasem, na konec zařazuji anketu se studenty Biskupského gymnázia s rozhodnutím, že já teda nikoho svými zprávami děsit nehodlám: „Co si myslíme o tom, že nám zavřeli školy? Naprosto skvělý, ve škole je teď nálada, jako by padl komunismus nebo co. Už se těším na všechny ty párty a výlety ven!“
Přijíždím domů, na gauči sedí manžel a telefonuje, řeší se všemi účastníky zájezdu do Maroka, jestli v sobotu chtějí letět. Někteří mají takové postižení, že by pro ně setkání s koronavirem mohlo být dost fatální, ale zdá se, že nikdo strach nemá. V duchu jim závidím, že nemuseli číst tolik zpráv co já, a při psaní tohoto textu ve dvě ráno vzpomínám na tu bezstarostnou Bětku, které ještě ráno koronavirus připadal jako mediální bublina. Ještě pár takových dní v práci a budu ráda, že Jenda do té naší „klece“ před týdnem nakoupil ze srandy z nákupní koronahorečky tolik těstovin a mouky.
Text vznikl ve čtvrtek 12. 3. 2020.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
