Kniha Josefa KoudelkyInvaze, publikovaná nakladatelstvím Torst loni k výročí srpna 1968, se úspěšně prodává v devítijazyčné mutaci po celé Evropě i ve Spojených státech. Jediná země, kde o strhující fotografický dokument ze srpnové Prahy rozpálené vášněmi a motory sovětských tanků nemají zájem, lépe řečeno nenašel se nakladatel, je Rusko. Není to náhoda. Proč taky listovat podezřelou publikací, v níž Rudou armádu lid nadšeně nevítá jako v květnu 1945. Vždyť většina Rusů, pamětníků událostí spojených s pražským jarem, je dodnes přesvědčená o „bratrské pomoci“ Československu. Přesně v tomto duchu to těm mladším vysvětlují i současné školní učebnice. Jazyk sovětské dobové propagandy se v nich nezměnil ani po osmnácti letech ruské demokracie.
Kremelské vnímání demokracie lze pochopit ze slov bývalých disidentů, kteří dnes působí v institutu Memoriál. Kdyby se údajně nějaký ruský nakladatel Koudelkovy Invaze našel, vězení nebo psychiatrická léčebna mu jako za Brežněva už sice nehrozí, avšak okamžitě se octne na černé listině.
Což znamená neustálé kontroly, přesněji buzerace ze stran finančního úřadu, a definitivní ztráta naděje na jakýkoliv budoucí zisk státního grantu.
Ruskou verzi Invaze proto nakonec dodělává sám Torst a bude ji nabízet potenciálním zájemcům skrze České centrum v Moskvě. V současném Rusku nic nového pod sluncem. Stejný osud potkal i vynikající knihu anglického historika Orlanda FigeseThe Whisperers (Našeptávači), faktograficky doložený text o hrůzách rodinného života v době stalinismu. Ovšem podle litery dnešních ruských školních učebnic byl Stalin především „úspěšný manažer“, jenž se zasloužil o industrializaci země a vybudování sovětské velmoci.
Rusové mají samozřejmě právo mlžit si o svých dějinách a opíjet se fantasmagoriemi. Tak jako vybrat si společnost, v níž dle svého gusta a charakteru chtějí žít. V Moskvě nedávno zveřejněná studie tří nezávislých analytiků to potvrzuje. Pro šedesát procent dotazovaných Rusů demokratický Západ není vzorem, jednasedmdesát procent se necítí být Evropany. Neochotou a neschopností kriticky reflektovat vlastní historii to dokazují. Přesto oblečením, fotoaparáty i finančními možnostmi připomínají v ulicích Prahy spíše Italy, Němce, Francouze než sovětské lidi. Paradox hodný hluboké ruské duše.
Glosa převzata z Respektu 25/09.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
