Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Globální bazar Tomáše Klvani

Navajo Land: Vina bílého muže

Nikdy jsem nesouhlasil s politickými omluvami za kolektivní zločiny minulosti. Tato otázka se vynořuje a potápí podle politických přílivů a odlivů, jako tomu bylo například ve věci irského hladomoru a otroctví v Americe.

  • Autor: Respekt
• Autor: Respekt
Fotografie: Globální bazar Tomáše Klvani - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt
Fotografie: Globální bazar Tomáše Klvani - Autor: Pavel Reisenauer • Autor: Respekt

Nikdy jsem nesouhlasil s politickými omluvami za kolektivní zločiny minulosti. Tato otázka se vynořuje a potápí podle politických přílivů a odlivů, jako tomu bylo například ve věci irského hladomoru a otroctví v Americe. Nejsem popírač, vždy jsem měl však zato, že žádná civilizace nemá monopol na dobro, zlo a vinu a naše dějiny jsou i dějinami násilí a zločinů. Rozčilovala mě a pořád ještě rozčiluje politizace minulosti pro potřeby vydírání, glorifikace politické identity založené na rase a barvě kůže a následná snaha získat kolektivní výhody pro oficiálně uznané oběti. Někdy je ale užitečné změnit úhel pohledu.

Projíždím rezervací národa Navajů na severovýchodě Arizony. V tuto roční dobu jsou její prérie zhmotněním nehostinnosti drsné jako pískem posypané struhadlo.

Na mesas, pláních v nadmořské výšce patnáct set i dva tisíce metrů, v noci mrzne, ve dne se do nich opírá studené slunce a vítr hobluje červený kámen skalisek, průrev a kaňonů. Neroste tu moc, nevidíte kaktusy – impozantní, vysoké saguaro, nízké keříky aloe vera a různé druhy opuncií, tak typické pro jižní část Arizony – jen sem tam jakoby někdo milosrdně po krajině rozhodil řídké háje mesquitových stromků. V hrdle i na kůži svědí sucho; po pár dnech mám dojem, že vyschnu zevnitř i na povrchu, ať dodržuju pitný režim, jak chci.

Na benzínové pumpě v Chinle s vyobrazeným mustangem (koněm, ne autem) a nápisem Navajo Petroleum koupím místní noviny, Independent, a za šest a půl dolaru (!)  - se silným podezřením dvojích cen pro domorodé a turisty – měsíčník Native Peoples. K pumpě je přilípnutá prádelna a kolem čeká na vyprání své porce několik Indiánů různého věku. Starší muž, věk hádám podle vycizelované tváře (v romantických knížkách by asi stálo „větrem ošlehané“) a šedivějících vlasů, ke mně přistoupí se žádostí o peníze. Je oblečen čistě a narozdíl od jiných kolem nevypadá na alkoholika. Dávám mu tři dolary. Jeho výraz zůstává asi stejně stoický, jako kdybych mu nedal nic.

Mezi omšelými nákupními středisky a fast foody v Chinle, Tuba City, Kayentě a podobných osídleních, která zde v rezervacích dublují jako městečka, poletují indiánské děti, toulají se psi a popojíždějí rezivějící trucky. Jiné rezivějící náklaďáčky a dodávky parkují u trailerů a mobilních domků v pouštní prérii. Sem tam ohrada s koňmi, pasoucí se krávy a ovce a další domácí zvířata. Přes čtyřicet procent rodin a jednotlivců tu žije pod federální hranicí chudoby.

V čistém Burger Kingu v Chinle si dávám kávu. Proběhne kolem skupina dětí, která se právě vymkla kontrole tlustých maminek a míří na skluzavku a prolézačky v dětském koutku za oknem. Na stěnách visí plakáty s indiánskou tematikou – slavní náčelníci a jejich citáty (historií vybílené –pardon – retušované, řekl bych). Je tu Sioux Sedící býk, Shawnee Tecumseh, Apač Cochise a Joseph z kmene Nez Perce*.

V této části rozlehlých rezervací národa Navajů (říkají si Dine - lidé, v domorodých jazycích to bývá běžné) nevidím kasina, zdroj novodobé prosperity indiánských kmenů na východě a středozápadě Spojených států. Život tu má základní, nemilosrdnou podobu odevzdanosti osudu a melancholie. Nemáte pocit bezprostředního ohrožení jako v ghettech amerických velkoměst (jižní Bronx v New Yorku, Jižní strana Chicaga, půl Detroitu…), i když ani těmto místům se nevyhnul obchod s drogami. Na tvářích native peoples nečtu zlobu, násilný úmysl, ale ani úsměv. Když o tom přemýšlím, úsměv je tu stejně vzácný jako voda.

V Independentu, vydávaném přes hranici v městečku Gallup v Novém Mexiku, se záhlavím Pravda dobře vyprávěná, píšou o patrole dobrovolníků, která za mrazivých nocí pročesává příkopy, průrvy a pláně a hledá spící opilce. Úkol: odvézt je do útulku, aby se nestali oběťmi kolegů-opilců hledajících láhev whisky, či mnohem častěji v této společnosti - ústní vody, případně kontejneru se sprejem na vlasy…

White man came across the sea, he brought us pain and misery…“ (Bílý muž přišel přes moře, přinesl nám bolest a strádání…) letí mi hlavou text písničky Iron Maiden. Tady v kontextu izolované odevzdanosti navažského osudu nemá pojem „vina bílého muže“ podobu abstraktní, hezky znějící politická fráze.

Pořád pochybuju o smyslu kolektivních dějinných omluv, asi proto, že podezřívám jejich politické nositele z laciných gest. Cítít spoluvinu za vyvražďování, vyhánění a izolaci amerických původních národů, je proces dlouhého poznání, něco, co nelze jednoduše všem bílým bratrům politicky vnutit. To poznání (stínů, zločinů a sporných stránek západní civilizace) má ale velký význam, i když mnohé vede k pomýleným receptům na nápravu „historických křivd“.

(* Původně bylo v textu uvedeno, že Joseph je rovněž Apač. Byl ovšem z kmene Nez Perce. Děkujeme čtenáři za upozornění.)

Autor přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing a pracuje ve společnosti BAT v Hamburku.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].