Proč někde není srovnatelný anti-Majdan?

Přiznám se, že jsem v průběhu uplynulého týdne vypil hodně docela dobrých čajů, espres a kapucín; hladem jsem nestrádal, spíš naopak, a nespal jsem o moc méně než normálně. Když mi byla zima, nebyl problém se schovat do nejbližší vymydlené, vyhřáté a nonstop otevřené kavárny, kde byly čisté záchody, spolehlivý internetový signál a nápojový lístek. Jedna taková byla hned třicet metrů od hlavní barikády na Hruševského ulici.

Píšu to, protože jsem si jistý, že jsem tím svou práci na reportáži z Ukrajiny ani v nejmenším neošidil. A taky s trochou škodolibosti, protože bych rád rozbil jednoduchý obraz války z agenturních fotografií. Ano, Kyjev vypadá jako válečná zóna. Ale to mluvíme asi o sto metrech čtverečních, kde je podíl novinářů a očouzených povstalců 50:50 a který je velmi fotogenický – jen si musíte dávat pozor, aby váš objektiv nezabral nic okolo. Protože tam jsou karaoke bary, pobočka ruské Sberbanky, obchod s křišťálem a na slevy vás láká Gap i Marks and Spencer. To není překvapivá tvář ukrajinské revoluce. To je zcela normální tvář ukrajinské revoluce.

Jiná válka

Jistě, ulici Hruševského nelze při psaní o Kyjevě minout. „Jistě, je to válka,“ říká mi jeden z barikádníků Vadim. A ano, Kyjev je daleko od míru, jak se reportáž, kterou najdete v novém Respektu, jmenuje. Ale je to jiný mír a hlavně jiná válka: spíš válka nervů a vyčkávání, která svou brutální povahu ukáže občas, rychle a nečekaně – jako při střetu policie a demonstrantů před dvěma týdny, který stál život pět lidí.

Celá galerie

Při čtení většiny textů a televizních reportáží mám tak trochu pocit, že demonstranti se neustále kryjí před policejními gumovými projektily, a přitom potěžkávají železné tyče, aby je použili, „až to bude možné…“. Pak jsou vskutku na místě slova jako fronta, atmosféra hněvu, válečná zóna. Ale to je syrský scénář, kde pro diváka zvenčí proti sobě bojují nepochopitelné skupiny lidí, které touží jen po tom se navzájem pozabíjet. Taková dnešní Ukrajina není.

Ukrajina také není jen obsazené Náměstí nezávislosti. Už pět ulic od něj je povstání sotva znát. Natož když návštěvník přejede řeku Dněpr. Východní Kyjev, město ohromných sídlišť, je jiný svět. A lidé se tu na dění přes řeku dívají s odstupem a skepsí. Anebo s nevolí.

Měl jsem zajímavý rozhovor s postarším, zjevně inteligentním mužem. Povstání a opozici nevěří. Zato věří na konspiraci. „Není vám divné, že novinářku Taťánu Čornovolovou tak hrozně ztloukli právě v době, kdy na Náměstí začalo protestujících ubývat? A pak se znovu naplnilo,“ ptá se mě. Upřímně, je mi to divné a nerozuměl jsem tomu – buď to znamená, že prezident Janukovyč se svými přívrženci nijak nevládne, nebo je naprostý hlupák, nebo je naopak geniální stratég a politický šachista.

Ale myslet si, že za cíleným násilím stojí opozice, mi brání zdravý rozum: bylo by to pro Klička, Jacenjuka a Ťahnyboka naprosto zničující. Ani oni nejsou hlupáci - a hlavně by se to už jistě provalilo. Při vší úctě k povstalcům a jejich organizaci, v jejich štábu je s trochou důvtipu možné dostat se kamkoliv a možnosti vlády cokoliv zjistit jsou nezměrně větší než možnosti opozice cokoliv utajit. A že by opozice zadržovala i třicet pět nezvěstných aktivistů, to už je sci-fi: ledaže by jim pomáhala CIA. A taky nějaká světovládná lobby. Ledaže by nezvěstní byli nezvěstní dobrovolně.

Není s kým

Ten hovor, který jsme vedli, byla nekonečná konspirační fantasmagorie. Ale také příznak nejistoty a vzájemného ukrajinského neporozumění. Do Kyjeva jsem jel nejen kvůli příběhu povstalců, ale i druhé strany – o té se vskutku mnoho nepíše. Narazil jsem ovšem na problém: není s kým mluvit.

Vládní Strana regionů prakticky mlčí. Novinářka Káťa Gorčinská strávila celý uplynulý týden v parlamentu kvůli několika rozhovorům plným frází s poslanci, které po čtvrthodině skončily buď uraženým odchodem, nebo urážkou reportérky. A Daria Michajlovová, jedna z organizátorek, vypichuje zajímavou věc: „Nevěřím, že polovina lidí s námi nesouhlasí. Ukrajina je v rozklížená, proč tedy nevyjdou do ulic? Proč někde není srovnatelný anti-Majdan? Protože většina lidí nejsou naši odpůrci. Většině těch, co tu nejsou, je to jedno.“

Nepočítejme shromáždění organizovaná Stranou regionů. Ta jsou svážená autobusy, bedlivě hlídaná, usměrňovaná policií a autentická moc nejsou. Shromáždění mají modré vesty a nepřeberně stranických vlajek; kolik voličů ČSSD, TOP09 nebo Zelených má doma vlajku a úbor své oblíbené strany?

Celá galerie

Přitom situace je bezpochyby vážná: stát je v rozvalu, polovinu země kontroluje vláda minimálně a střed hlavního města vůbec. To není situace, kdy by si byť uměřený zastánce vlády prezidenta Janukovyče řekl: „Nechám to na policii, ta to s těmi chuligány zvládne.“ I těm, kteří Viktora Janukovyče a jeho vizi Ukrajiny podporují, jde v tuhle chvíli o všechno.

Stejně jako lidé ze Lvova, Lucku a Ternopilu by mohli do Kyjeva přijet lidé z Doněcku, Charkova, Dněpropetrovsku. Jenže nepřijeli a nejsou nikde vidět. Nelze s nimi mluvit. Nelze popsat, co dělají, o čem přemýšlí, co chtějí, jaké je pro ně přijatelné řešení, co čekají od budoucnosti. Obraz „té druhé“ Ukrajiny je těžké popsat, protože není srozumitelně artikulovaný. Je otázka, co přesně „ta druhá“ Ukrajina je, je-li vůbec.

A obraz současné Ukrajiny je pak nutně složený především z příběhů těch, kteří jsou v dnešních dnech na Náměstí nezávislosti. Protože oni jsou ti, kteří pro svou představu budoucnosti něco dělají a o něco se pokoušejí. Jsou v důležitější válce, než se vede jen na barikádách; spíš než obušky a pálkami se v ní bojuje odhodláním a paličatostí. A ti aktivnější mají zpravidla nakonec navrch.

Reportáž z Ukrajiny si přečtěte v Respektu 6/2014, který bude na stáncích pondělí 3. února. Již v neděli po poledni je toto číslo dostupné pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone.