Kočičí a psí lidé se povahou výrazně neliší

„Česká posedlost psy sahá až do dob Karla IV.,“ říká socioložka Tereza Vandrovcová, která na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy přednáší animal studies. Spíš než zákaz volného pohybu psů v Praze, které město zvažuje v právě vznikající vyhlášce, by podle ní dávaly smysl zkoušky poslušnosti.

V Praze žije v přepočtu na počet obyvatel více psů než ve většině evropských metropolí, psa vlastní přibližně 40 procent českých domácností. Jak si vysvětlujete, že je Česká republika takovou psí velmocí?
Domnívám se, že jde o souhru několika faktorů. Prvotní impuls vidím v lovecké tradici. Už Karel IV. prý měl velký psinec, ve kterém se věnoval chovu loveckých psů. V 16. až 19. století byly české země hlavním loveckým revírem Rakouska-Uherska, na což navázala velká obliba mysliveckých spolků, které patří mezi první kynologické organizace.

Za první republiky se z chovu psů stala velká móda a po celé 20. století se u nás těšily velké oblibě psí výstavy a soutěže. Za minulého režimu byl tento pejskařský trend podpořen omezenou možností cestování a rozvojem chalupaření, které je k chovu psa ideální. Vliv bude mít i literární dědictví - počínaje Babičkou Boženy Němcové se Sultánem a Tyrlem přes psího překupníka Švejka až po Dášeňku a Povídání o pejskovi a kočičce bratří Čapků.

A jsme podle vás skutečně v evropském či světovém měřítku tak výjimeční?
V evropském měřítku určitě ano. Mezi pejskařské velmoci v Evropě patří třeba Francie a Belgie, ale podle různých odhadů drží Česko první příčku. Na celosvětové úrovni Česku pravděpodobně konkurují USA, Brazílie nebo Japonsko. Nicméně údaje, které mám k dispozici, se týkají pouze celkového počtu psů, nikoliv počtu domácností se psem.

Dá se říct, zda pořizování psa nebo určité rasy souvisí nějak i s národní povahou? Jeden český filosof v nadsázce v 90. letech řekl, že Češi by měli mít méně psů a víc koček. Ty totiž mají svoji hlavu a tolik se nepodřizují, takže by prý Čechy naučily demokracii a sdílení života s někým, kdo má jiné názory a postoje.
To si netroufám soudit. Z výzkumů zkoumajících osobnosti tzv. kočičích a psích lidí, které jsem měla k dispozici, vyplývá, že - navzdory všeobecnému přesvědčení o opaku - se tyto dvě skupiny lidí svou povahou a charakterem nijak výrazně neliší. Proto bych byla opatrná i v posuzování národní povahy podle oblíbenosti toho kterého zvířete, i když to k tomu svádí.

Každopádně kočky vlastní jen asi 20 procent českých domácností – jaké psychické potřeby dokážou psi spíše uspokojit než kočky?
Psi člověku poskytují pocit bezpodmínečné lásky, ale i oddanosti a poslušnosti. Pejskaři v sociologických výzkumech často zmiňují, že se jejich psi dokážou vcítit do jejich emocí a svou přítulností i vyžadováním pozornosti zlepšovat pokleslou náladu. Díky nutnosti psy venčit se lidé ve městě dostávají častěji do kontaktu s ostatními lidmi a překonávají pocity anonymity či osamocení.

Přinášejí psi jen pozitivní psychické efekty? Nemůžeme je někdy považovat za jednoduchý únik, kdy lidé nejsou ochotni budovat vztah s druhým člověkem? Říká se třeba, že jedna z prvních věcí, kterou udělají singles, je to, že si pořídí psa.
Je pravda, že pes může člověku být i náhradou za skutečné vztahy, ale nemusí jít o únik, ba právě naopak. Když si single pořídí psa, může díky němu snáze přijít do kontaktu s potenciálními partnery. Mladý pár, který si pořídí psa, v něm nemusí mít náhradu za dítě, ale ve skutečnosti se tito lidé ještě třeba necítí na dítě dostatečně zralí a pes může být předstupněm potomka i testem vztahu, zda společně dokážou spolupracovat při péči o citlivého tvora. U dětí může být zase pes zprvu náhradou za sourozence či kamaráda, ale z výzkumů vyplývá, že takovým dětem roste sebevědomí, snáze vstupují do kontaktů a lépe navazují vztahy se svými vrstevníky.

A je tedy do městského prostředí vhodnější pes, nebo kočka?
To velmi záleží na pracovním vytížení majitele a charakteru bezprostředního okolí. Psi jsou smečková stvoření a nejlépe jim je ve společnosti ostatních členů „rodiny“ - proto je nevhodné, aby byli ponecháni celý den doma sami. Pokud má člověk dostatek volného času na pravidelné venčení a ve svém okolí má zeleň, kde se pes může proběhnout a socializovat se s ostatními psy, nevidím v chovu psa ve městě problém. V opačném případě si myslím, že je lepší vybrat si kočku, která nebývá tolik závislá na lidském kontaktu a venčení nevyžaduje.

Praha debatuje o vyhlášce, která by měla změnit způsob regulace volného pohybu psů. Ve hře je i možnost zcela zakázat pohyb psů bez vodítka v celém městě vyjma vyhrazených psích zón; jejich zřízení by ale bylo povinné pro všechny městské části. Co si o takovém návrhu myslíte?
Vzhledem k tomu, jak málo vyhrazených psích zón existuje na území hlavního města, pokládám tuto vyhlášku za nepřijatelnou. Pokud by byla zavedena, aniž by počet takových míst znatelně vzrostl tak, aby měli majitelé psů v docházkové vzdálenosti od svého bydliště vhodnou plochu, mělo by to pro psy nepříjemné následky. Nedostatek pohybu a možnosti hrát si s ostatními jedinci může u psů vést k deprivaci i agresivitě.

Pokud by byl zajištěn dostatek zelených ploch, kde by lidé mohli psy pouštět, pak v takové vyhlášce zásadní problém nevidím. Chápu obavy některých lidí z agresivních psů, ale tento problém by mohl být vyřešen např. povinnými zkouškami poslušnosti pro volně pobíhající psy nebo zákazem chovu těchto zvířat u lidí, kteří již v minulosti v důsledku špatného zacházení vychovali nebezpečného a agresivního psa.

Proč si vůbec pořizují psa lidé, kteří s ním špatně zacházejí? Používají ho pak zprostředkovaně pro dominanci?
Takoví lidé si psa podle mě pořídí buď proto, aby dokresloval jejich image „drsňáka“, nebo aby jednoduše měli někoho, komu budou moci poroučet a mít nad ním kontrolu. Mohou to být lidé, kteří měli problematické dětství a nejsou schopni navázat harmonické vztahy. Zpravidla ve výchově svého svěřence selhávají a poslušnost si pak vynucují násilnými prostředky. Nemusí však jít jen o nezvládnutí výchovy, ale i o obyčejné vybití nahromaděné frustrace na bezbranném zvířeti.

Na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy přednášíte animal studies. Co si přesně si pod „zvířecími studii“ představit?
Jedná se o relativně nový společenskovědní obor, který zkoumá vztah mezi lidmi a ostatními zvířaty na mnoha úrovních. Nejde o studium zvířat jako takových, tomu se věnují přírodovědné disciplíny, ale o studium jejich postavení v lidské společnosti, o zkoumání mezidruhové interakce, posuzování vlivu zvířat na lidské životy, kritiku špatného zacházení s nimi a mnoho dalších témat, která se vztahu lidí a ostatních zvířat týkají.

Jakým konkrétním tématům jste se věnovala?
Jedním z témat, kterému jsem se věnovala, bylo sledování souvislostí mezi týráním zvířat a mezilidským násilím. Zajímavým zjištěním je např. to, že přítomnost týraného zvířete v domácnosti je často ukazatelem týrání lidských členů rodiny (nejčastěji žen a dětí), a proto by výskyt takového jednání měl být alarmující nejen pro ochránce zvířat, ale i pro sociální pracovníky.

Dalším tématem, kterému se věnuji v současnosti, je zkoumání vědeckého, laického i aktivistického diskursu týkajícího se používání laboratorních zvířat. Analyzuji např. vliv různých faktorů na vnímání morálního statusu těchto zvířat, možnosti různých skupin participovat na diskuzi o etice zacházení s těmito zvířaty nebo konflikty vycházející z odlišného vnímání reality názorových oponentů.

Jak se vůbec díváte na soužití lidí a zvířat ve městech? Jste spíše příznivcem toho, aby si lidé zvířata do měst pořizovali a aby se pro to hledaly vhodné podmínky, nebo bychom si měli spíš uvědomit, že městský život zkrátka dává velké možnosti ve vyžití a uplatnění, ale na druhou stranu automaticky přináší jistá omezení, třeba co se týče právě zvířat?
Osobně nemám nic proti soužití lidí a zvířat ve městech, pokud mají lidé dostatek času a vůle se jim věnovat, aby nestrádala. Pes v bytě, který je většinu dne obklopen svou lidskou smečkou a má zajištěn dostatek pohybu v městské zeleni, je podle mě mnohem spokojenější než pes na venkově, který zná pouze svou boudu, zahradu a do bytu své rodiny nemá vůbec přístup. Na co bych však ráda apelovala, je to, aby si lidé psa ani kočku nekupovali, ale adoptovali. Útulky jsou přeplněné zvířaty, která čekají na svou druhou šanci. Osvojená zvířata přitom patří mezi nejvděčnější a nejoddanější domácí mazlíčky.

Text o tom, jak se Pražané se pokoušejí domluvit přísnější pravidla pro pohyb zdejších psů, vyšel v Respektu 13/2014 pod titulkem Sto tisíc šťastných