Reakce obyčejného Středoevropana na setkání s velbloudem, neřku-li slonem, se za posledních sto padesát let dost změnila. Zatímco před nějakými sedmi generacemi byl namístě úžas, který mohl lehce přerůst v útěk či mdloby, dnešní pětileté děcko při svém prvním pohledu na exotickou zvěř řekne leda „jú, a vypadá fakt úplně stejně jako v televizi“.
Dnes už cirkus nepřiváží do naší vesnice kus nedostupného, vzdáleného a bůhví jestli vůbec existujícího okolního světa. A těžko říct, co vlastně přiváží. Snad zábavu a zajímavost – ani v dnešním globálním světě na vás na českém venkově nezírá lama z půl metru každý den, i když všichni víme, jak vypadá. A pak je tu bezpochyby jakýsi (u nás zvláště ceněný) romantický opar „krásných bláznů, kteří si přijeli pro nadšený potlesk vděčných diváků“ - přesně jako v seriálovém Cirkusu Humberto.
Pro tohle všechno navíc musíte být zvláštně vybaveni. Ne každý má estetický (či ironický) smysl pro všechen ten umělý cingrlátkový lesk, obskurní hudební doprovod, pofidérní občerstvení a často trapného klauna. Ale budiž, dosud všechno dobré. Proč by však součástí měl být v roce 2013 i pojízdný zvěřinec? To je moc vysoká cena.
Je prostě fakt, že zvířata (lvi, tygři, medvědi, sloni, velbloudi) tráví většinu svého života v klecích a na cestách. Ty klece jsou malé a cesty dlouhé. Život jinde neznají. Můžeme věřit, nebo nevěřit, že je drezúra baví, můžeme věřit, že je to drezúra citlivá, bez bití. A dokonce není problém věřit cvičitelům, že svá zvířata mají od srdce rádi. Jsou koneckonců jejich živností. „Vy nás nikdy nepochopíte, vidíte jenom co, vidět chcete,“ brání se Hynek Navrátil, ředitel cirkusu Humberto.
Jenže tady moc není co chápat a jiného vidět. Majitelé cirkusů možná svým zvířatům věnují maximální možnou péči – ale i to je málo. Jako by bachař nadával, že svému vězni pravidelně nosí cigarety, noviny zvenčí a všelijaké jiné extrabuřty; tak na co si stěžuje? A neviděl, že vězeň je pořád – vězeň.
Belgie, Británie, některé americké státy i německá města už drezúru divokých zvířat ze svého území vykázaly. A je to dobrý krok. Tuhle zábavu bychom si jako civilizovaní lidé měli odpustit.
Ostatně, ono ani s tou legrací to není tak nevinné. Britský zoolog a antropolog Desmond Morris měl vcelku jasno: „Představa, že je legrační koukat na divoká zvířata, která jsou nucená chovat se jako neohrabaní lidé, nebo že je napínavé vidět šelmy jako trapné zbabělce pod bičem cvičitele, je primitivní a středověká. Rodí se ze starého přesvědčení, že jsme nadřazení jiným druhům a máme právo je opanovat.“
V aktuálním čísle Respektu najdete text 10 medvědů se veze Českem, jenž se zamýšlí právě na drezúrou zvířat v cirkusech
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
