Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Agenda

Jak to, že komediální géniové tak často končí smutně

Robin Williams říkal, že má „Love Me Syndrome“

Autor: Archiv
Autor: Archiv

Jestli mají reakce na smrt Robina Williamse něco společného, pak je to často údiv nad tím, jak si mohl sáhnout na život zrovna on. Jako by touha bavit druhé a vynakládat při naplňování této touhy enormní množství energie člověka automaticky chránila před depresemi a zoufalstvím.

Jenže to bývá obvykle naopak - jak připomíná několik textů z tohoto týdne, které následovaly po Williamsově sebevraždě. Až nutkavá potřeba vyvolávat smích totiž často vyvěrá ze stejného zdroje jako sklony k závislostem všeho druhu od jídla přes alkohol po kokain, k rizikovému chování, k drásavým pochybám o sobě samých a k nestabilním vztahům.

A tím zdrojem nebývají průzračné studánky, ale pěkně temné vody. Na začátku obvykle bývá problematické dětství (humoristický měsíčník Cracked mnohem přesněji píše o „shitty childhood“). Může mít nejrůznější podoby jako rozpadlé rodiny, chudoba, násilničtí rodiče, odlišnost všeho druhu, ale obvykle má velmi podobný následek: sociální izolaci.

Robin Williams prožil osamělé dětství v péči chův, matka a otec byli neustále mimo domov, přičemž dominantního otce se navíc bál. Sám později mluvil o svém strachu z osamělosti a nevyčerpatelné touze být přijímán lidmi okolo; být oblíben a milován. Říkal tomu „Love Me Syndrome“.

Tyhle osamělé nebo prostě jen „nějak divné“ děti jednoho dne zjistí, že když řeknou něco vtipného nebo spadnou ze židle a ostatní to rozesměje, je to cesta, jak izolaci překonat. Způsob, jak vybudovat zeď okolo vlastní zranitelnosti, jak odvést pozornost od svého pravého já, toho křehkého a plného obav. Williams vzpomínal, že první komediální výstupy směřoval na matku, po jejíž pozornosti toužil. A na děti ve škole, které ho šikanovaly a rozesmát je se ukázalo jako zdaleka nejúčinnější forma obrany.

Smích publika možná na chvíli všechny démony utiší, ale nikdy ne úplně. Pak nastupuje alkohol, drogy a logicky deprese. Neplatí to samozřejmě absolutně, ale mezi slavnými komiky najdeme bezpočet těch, kteří zápasili s depresí a závislostmi: Charlie Chaplin, Jim Carrey, z domácíchVlasta Burian či Vladimír Menšík.

Jejich komediální úspěch je navíc s bolestí pevně svázán - Chaplin řekl, že pravý smích bez bolesti nemůže existovat. Čerpají z něj, na vlastních slabostech a traumatických zážitcích stavějí. Americká komička Sarah Silverman to jednou popsala jako zvláštní proces, kdy si záměrně hýčkáte a opečováváte něco, co vás jinak ničí. Místo aby si na ránu dali náplast, v zájmu komedie se v ní komici rýpáte.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].