Martin Dušek trolí vytuněnou bídu

Šestatřicetiletý režisér a performer Martin Dušek se pohybuje na pokraji slávy. Vlastně už toho udělal docela dost, ale zatím s žádným filmem se mu nepovedlo prorazit mezi mediálně nejpropíranější jména. Není zkrátka ani osvědčenou letitou značkou typu Heleny Třeštíkové, ani mistrem sebepropagace jako Vít Klusák s Filipem Remundou.

Namátkově má za sebou kraťas Mufíme si pomáhat o hledání ztracené figurky legendárního Mufa ze Studia Kamarád, dělal (pokud vím, jeden) díl pro pořad Ano, šéfe!, podílel se na cyklu Burianův den žen a Český žurnál (o sporu kolem památníku v Lidicích). V televizi nedávno běžel jeho film Parta Analog, kde dal dohromady staré pracovníky České televize, aby si při příležitosti výročí vysílání udělali svůj poslední pořad.

Natočil miniaturu Mein Kroj, kde chodil ve vymyšleném kroji na srazy sudetských Němců. Kromě toho má cenu z festivalu dokumentárních filmů za celovečerní snímek Poustevna, das ist Paradies! a jeho další dokument Ženy SHR běžel v soutěži ve Varech. V poslední dobou se o něm psalo nejvíc v souvislosti s moderováním pořadu Tečka páteční noci, kde se romské zpěvačky z kapely Gulo Čar zeptal, jestli byl její děda také v Hitlerjugend jako ten jeho.

Nyní se Martin Dušek do karlovarské soutěže vrátil s dokumentem K oblakům vzhlížíme. Tématem, na nějž snímek láká, je auto-tuning, tedy nesmyslné „vylepšování“ aut, aby se kluci s malým penisem mohli před sebou předvádět. O úpravách aut se tu ovšem vlastně moc neřekne; subkultura tuningářů je zde nahlížena coby projev jisté sociální deviace nebo důsledek ekonomické krize. Přitom hlavnímu hrdinovi Ráďovi tento rozměr zjevně nedocházel nejen při natáčení, ale ani na premiéře, kde jej na pódiu Dušek poněkud nevybíravě trolil.

Je v tom největší paradox. Aby mohl režisér proniknout do soukromí někoho, kdo má minimum peněz, a přitom se chce věnovat koníčku, který není úplně nejlevnější, potřeboval být poměrně manipulativní a drsný.

Duškův film v dokonale nahuštěné zkratce, bez jakéhokoli doprovodného a hodnotícího komentáře, vystihuje bídu teplického kraje, bezcílnost a bezvýchodnost života mnoha mladých lidí, kteří špatně shánějí práci. Zachytil tu jejich zoufale falešné sny o luxusu a posilování společenského statusu - a je to obraz napůl komický a napůl drtivě depresivní.

Jedná se o obrovský rozdíl oproti víceméně všem dnešním českým hraným filmům, které se pořád nacházejí mimo realitu a nedovedou zpracovat aktuální problémy nezaměstnanosti, předsudků a nouzových řešení. Čeští filmaři si život na okraji stále spíš romantizují. Vůbec nevidí, jak žije mladá generace – přesněji řečeno „bílá lůza“, jež sice používá mobily a internet, ale zároveň je ve svém pohybu ve světě nesmírně omezená.

Dušek ve své jisté hrubosti a cynismu i touze se trochu pobavit na úkor slabších nakonec nabízí nejpravdivější typ příběhu, tak jak je nevidíme v hraných filmech, ani si je nedovedeme snadno vyvodit z novinových zpráv. Na nás jako divácích pak leží závazek nesmát se postavám filmu škodolibě a povýšeně.