Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Filmové vývary, Kultura

Gibson si cenu za celoživotní dílo nezaslouží

Jeho temná stránka se nedá omlouvat mávnutím ruky „takový je život“

Mel Gibson si do Karlových Varů přijel pro Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. • Autor: FILM SERVIS FESTIVAL KARLOVY VARY
Mel Gibson si do Karlových Varů přijel pro Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. • Autor: FILM SERVIS FESTIVAL KARLOVY VARY

Jen poznámky k Melu Gibsonovi, který dostal na zahájení festivalu Křišťálový glóbus za přínos světové kinematografii. Neexistuje v posledních dvaceti letech herec a režisér, který by si více pokazil veřejnou pověst než právě Gibson, persona non grata, kterou by si dnes na jiné světové festivaly asi nepozvaly – rozhodně tedy ne k udělení nějaké oficiální ceny.

V Hollywoodu není velký problém být alkoholik, flák ani děvkař; je běžné se rozvádět, v očích veřejnosti se snadno odpouští i občasné neplacení daní, psychické terorizování služebnictva nebo napadení dotěrných fotografů. To všechno nějak patří ke zdejšímu prostředí. Jistá morální rozvolněnost se předpokládá a je skoro žádaná. Něco jiného je ale fyzická hrubost k ženám, vyhrožování násilím po telefonu a veřejně vyjadřovaná nenávist k židům, afroameričanům či hispáncům. Mel Gibson tato základní pravidla porušil. Nejde ale zdaleka jen o to.

Gibson má - jemně řečeno - tu smůlu, že byl ve svých filmech vždy za největšího sympaťáka, roztomilého rebela a člověka, kterému je snadné odpouštět právě porušování pravidel. Gibsonovy postavy neustále trpí, přicházejí o milované ženy a hledají pomstu; i když jsou sraženy na dno, nikdo jim nemůže vzít jejich svobodu. Vzpomeňte si na zápletky Šíleného Maxe, Smrtonosné zbraně, Patriota nebo i finální výkřik ve Statečném srdci. V tom lepším případě jim nikdo nevezme humorný nadhled, který se stává omluvenkou pro všechno. Jasně, jsem trochu šovinista jako v Po čem touží ženy - ale přítulný a můžete si mě pohladit.

Statečné srdce, 1994 • Autor: Archiv
Statečné srdce, 1994 • Autor: Archiv

Nikoho nepřekvapí, pokud herci, kteří hrají padouchy, podivíny a monstra, jsou sami v soukromém životě trochu prasáci a úchyláci. (Co takový Klaus Kinski, že?) Překvapí spíš, když se zjistí, že jsou to něžní a věrní otcové od rodin. Gibson si ale léta budoval pověst onoho milujícího manžela a otce mnoha dětí, příkladného katolíka, který zahnal dávné alkoholové démony.

Ve chvíli, kdy rodinu opustil, svou novou partnerku tloukl a vyhrožoval jí zabitím, když ho znovu po letech začali zastavovat policisté, jak řídí opilý, a on jim vykládal, že židé jsou zdrojem veškerého zla na světě, vzniká zcela zásadní trhlina a rozpor mezi veřejným-filmovým obrazem hrdiny a skutečným, byť samozřejmě mediálně filtrovaným obrazem hrubiána.

Z filmů se najednou stává cosi jako alibi, lživá verze reálného člověka, který svou sympatičnost jen dovedl dobře hrát. (Nešlo ani o přelom, že se ze slušňáka stal gauner; naopak se vyjevilo, že se tak choval vždy.) Filmy samy zůstávají a mnohé z nich nás budou bavit ještě další desetiletí. Nebudou zavrženy, nepřestaneme je zřejmě mít rádi. Jen budeme vědět, že herec v těchto rolích potlačuje své pravé já, respektive tu temnou stránku, která se nedá omlouvat jednoduchým mávnutím ruky „takový je život“.

Pokud v MF DNES Mirka Spáčilová byla schopná napsat slova „kdo si ve vzteku či po pár sklenkách nikdy neulevil způsobem, jenž by se třeba romským aktivistům nelíbil“, nezbývá než říct – neděje se to těm, kteří nejsou zakomplexovaní idioti. Rasismus v sobě opravdu spousta lidí nemusí tutlat, prostě jim určité myšlenky nepřijdou na mysl, ať jsou v jakémkoli stavu.

Jestli se to u Spáčilových „po pár sklenkách navíc“ běžně provozuje, budiž, je to zajímavý vhled do života jiné padlé hvězdy, ale těžko omluva nebo popis normy. Že podobné myšlení se v rodině asi dědí, ukazuje i sloupek Terezy Spáčilové v Reflexu, v němž bezmyšlenkovitě zplodila věty: „Je to rebel, s nímž možná ne vždy souhlasíme, ale vždycky si ho rádi poslechneme. Snad nebude ve Varech ´korektně´mlčet.“ Ano, všichni už se moc těšíme na rasistické opilecké bláboly; v podstatě to bude jako v každé české hospodě.

Karlovy Vary; ilustrační foto • Autor: Respekt
Karlovy Vary; ilustrační foto • Autor: Respekt

Gibsonovi navíc nic náhodně a ojediněle neujíždí, nejde o „úlety“, jak se to snaží občas někdo zlehčovat, ale o letité opakované projevy, v různých situacích s různými lidmi. Nejde ani o omyly, ale výraz nejhlubšího přesvědčení „já jsem pán tvorstva“, na čemž se podílí jeho fanaticky chápaná víra v Boha.

Obhajoby Mela Gibsona většinou stojí na tom, že je nekorektní spojovat život a dílo a kdokoli upozorňuje na jakkoli flagrantní rozpor mezi tím, jak se kdo prezentuje ve filmech a jak reálně žije, měl by být trapný moralista. Ok, život bychom tak nějak měli, tak si vezměte samostatně ono dílo a to, jaké hodnoty představuje. Najít v Gibsonově filmografii nějaký náročnější umělecký počin téměř nelze.

Devadesát procent toho, co udělal, je zábavní a komerční, pochopitelně velmi profesionálně dělaná produkce. Nejoceňovanější Statečné srdce, které získalo pět Oscarů, je považováno dlouhá léta za jeden z největších omylů oscarové Akademie, podobně jako třeba Gladiátor Ridleyho Scotta. Jde spíše o zprávu jisté nouze v určitých ročnících.

Pak Gibsonovi zbývá pár méně nápadných titulů jako Řeka nebo Muž bez tváře, které rovněž spadají spíš do oblasti midcultu – uhlazeného, ušlechtilého, ale víceméně banálního a doslovného skoro-umění. Nejvíce své kreativity nakonec vložil do nechvalně proslulého Umučení Krista. K tomuto dílu se váže zásadní omyl, že maximálně realisticky zobrazuje utrpení Spasitele. Je tedy pro silné povahy a skrze silný, téměř fyzický zážitek nám dá pochopit rozměr jeho oběti pro celé lidstvo. Fakticky je to ale tak, že jde o přestylizovaný kýč plný nejotravnějších formálních klišé, úmorný brak, který se tváří důležitě, ale je spíš nechtěně směšný. Jenom toto stačí odškrtnout si ho jako položku, která si nezaslouží oficiální ocenění.

Následná debata, zda je film „pouze“ anti-judaistický, nebo přímo antisemitský, už jsou trochu luxus. Vyvodit si konkrétní postoj ze struktury díla není snadné, můžeme si ale dosadit vnější motivace, že Gibsonův otec je kazatel, který neuznává výsledky druhého Vatikánského koncilu a jde tedy o konzervativního extremistu. Gibsonovo katolictví - jež opravdu není oním „mainstreamovým katolictvím“ - má zcela jednoznačně velmi anti-moderní nádech a je založeno na pocitech výlučnosti a nenávisti k jiným. Pocit, že naše civilizace je zcela zkažená a stojí před zánikem, je obsažen v dalším Gibsonově režijním počinu Apocalypto, v němž se spoustou historických chyb zobrazil konec mayské civilizace.

Do Karlových Varů přijede herec Mel Gibson. • Autor: Paramount
Do Karlových Varů přijede herec Mel Gibson. • Autor: Paramount

Na jednoduchou otázku, zda si Gibson zasluhuje veřejné ocenění za celoživotní dílo, není těžké odpovědět: Ne, nezaslouží. Tato odpověď není výzvou k bojkotu a není předzvěstí žádného skandálu. Nejde o lynč, hysterii politické korektnosti, nebo dokonce umučení Mela Gibsona, jak už někde zcela neadekvátně zaznělo. Je to jen rozpačité pokývání hlavou, že do Varů jezdí hvězdy za zenitem a Křišťálový glóbus se letos uděluje opravdu jen za ten příjezd.

Není pochyb, že získat v letních měsících slavné jméno musí být pro pořadatele náročné a svým způsobem je úspěch, že Gibson přijede, ačkoli – co je aspoň známo – nemá ke zdejšímu regionu žádný osobní vztah. Jen už tu prostě byli lepší herci – John Malkovich, Judi Dench, Harvey Keitel. Ano, byli tu i herci, kteří nikdy tolik nezazářili, nebo jejich kariéra ještě není tak naplněná - Jude Law, Andy Garcia, někde na pomezí se pohybuje Danny DeVito, který je důležitější spíš jako režisér než herec. Mel Gibson zapadá spíš do téže skupinky jako Sharon Stone (která ale není ničím kontroverzní) a John Travolta, jenž má zase dost barvitou kariéru - na rozdíl od Gibsona, který má pouhé dvě polohy (zachmuřený mstitel a šibalský kašpárek). Když si však porovnáme všechna tato jména, Gibson z nich jednoduše vyznívá nejhůře. Pověsti festivalu zkrátka neprospěje.

Jistě je o čem psát. Takže jsem to napsal. Úplně mlčet a dělat jakoby nic totiž nejde.

__________________________________________________________

Vzhledem k výraznému množství nechápavých reakcí zhušťujeme článek do dvou tezí:

1) Popis toho, co Gibson dělá a říká v soukromém životě, není důvodem neudělení ceny. Je to důvod, proč všude jinde ve světě jednoduše není zvaný na oficiální akce.

2) Důvodem, proč mu neudělit cenu, jsou filmy, které nemají výrazné umělecké kvality a ambice. Je to dobře dělané spotřební zboží. Většina filmařů oceněných Křišťálovým glóbem dělala i výsostná umělecká díla a je v zájmu festivalu udržovat určitou úroveň.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].