Tvrdí-li památkový úřad, že socha na Klárově z dílny britského sochaře Colina Spoffortha je monumentální, troufáme si tvrdit, že pravý opak je pravdou. Památník československým letcům ve službách R.A.F. je totiž monumentální málo.
Na první pohled je vše v nejlepším pořádku. Lev je státním symbolem někdejšího českého království i nynější republiky, stejně tak jej nalezneme v erbu Spojeného království. Lev, nadto okřídlený, je dravcem, šelmou, která se nemilosrdně vrhá na své oběti - stejně jako se naši letci neohroženě vrhali proti přesile útočících nepřátel. Cosi však na soše citelně nehraje. Ostatně zkuste se na lva bezprostředně podívat z různých úhlů. Jaký smysl, vzpomínku, dojem či pohnutí ve vás vyvolává?
To, že víme, k jaké události se socha váže, o čemž nás zpravuje i příslušná plaketa, znamená v případě památníku jen málo, neboť památníky se nestaví jen pro ty, kdož vědí, ale především těm, kteří si budou muset vzpomenout. A vzpomínka bez empatie, stejně jako památník bez adekvátní tvarové řeči, nemá šanci na dlouhé přežití. V čem je tedy chyba?
Okřídlený lev se v žádném případě nerovná součtu lva a křídel; je samostatným symbolem se svébytnou genealogií. Lev na Klárově je takto po formální stránce potomkem okřídlených bytostí, které hrály podstatnou roli v sumerské, akkadské či asyrské, respektive babylónské mytologii, ale významně pronikly i do judaismu a křesťanství.
Ponechme stranou komplikovanou síť vzájemně provázaných figur, které zhruba od třetího tisíciletí před naším letopočtem zahrnují gryfy, sfingy, chiméry, bohy i démony, stejně jako cestu těchto motivů napříč Středozemním mořem.
Podstatný je pro nás prorocký obraz, který nalezneme ve Starém Zákoně v první knize Ezechiela, respektive v sedmé knize Daniela, kde se právě v souvislosti s dosti rozšířenou babylónskou ikonografií mluví o okřídleném lvu (tento obraz se posléze zopakuje ve čtvrté knize Janova zjevení): „A z moře vystoupila čtyři veliká zvířata, odlišná jedno od druhého (…) První bylo jako lev a mělo orlí křídla (…) Ta čtyři veliká zvířata, to čtyři králové povstanou v zemi (…) Ale království se ujmou svatí Nejvyššího a budou mít království v držení až na věky, totiž až na věky věků.“
Pohled z výšin
Okřídlený lev odkazující k Babylónu se však posléze stává symbolem evangelisty Marka - a to skrze verš, kterým ohlašuje příchod sv. Jana Křtitele coby „hlas volajícího na poušti“, tedy lva. Lev zobrazovaný především se svatozáří a knihou (zákon, Písmo, spravedlnost…) je v tomto kontextu strážcem i majestátním vůdcem či vládcem, přičemž křídla dávají této figuře moci a nepřemožitelnosti víry i rozměr duchovního povznesení. S méně obvyklou, ale opět jasně čitelnou verzí křesťanského lva se setkáme například v Devises et emblemes Daniela de la Feuille z roku 1691 s přípisem „Síla vychází z odvahy srdce“. Variací se v průběhu staletí pochopitelně nakupilo vícero.
Všimněme si, že lev-Marek či lev-Kristus sice dokonale vyvlastnil a přepsal někdejší pohanskou asyrskou mytologii, ale jakási bazální struktura a dynamika figury okřídleného lva (dominance, majestát, nadpozemská sféra) zůstala vlastně stejná. Adekvátně tomu byl okřídlený lev, který se prostřednictvím Markova patronátu stal symbolem Benátek, zobrazován především majestátně, leč obezřetně sedící, či v klidném, ale šelmovském postoji v sepětí s knihou.
Tento lev buďto hledí s hrdě vztyčenou hlavou před sebe a svým pohledem do dáli obsahuje horizont světa, nebo shlíží z výšin pod sebe, na člověka, ke kterému se však díky prostorovému odstupu vztahuje symbolicky, nikoli fyzicky a bezprostředně jako lev na Klárově.
Na koho vrčí?
A zde se dostáváme ke klíčovému problému pomníku. Jak jsme se pokusili naznačit, okřídlený lev rozhodně není ani českým, ani britským symbolem. I Benátky si lva osvojily jako atribut svého patrona. Okřídlený lev na Klárově patří stručně řečeno do docela jiné rodiny a v kontextu svého účelu je přinejmenším matoucí; nehledě na démonické drápy na křídlech, které mu rovněž vystavují odlišný rodný list, než bylo záměrem.
Sama o sobě by taková zápůjčka nevadila, pokud by přejatá figura umožnila výstižněji vyjádřit smysl, étos či emocionální náboj památníku. Co však okřídlený lev po formální stránce dělá? Především hledí dolů, snad jako dravec, který shlíží na své aviatické oběti. Lev je však v takové zanedbatelné výšce, že výhrůžně vrčí přímo na příchozí diváky. Taková fyzicky naléhavá a zároveň politicky čitelná pozice dává smysl v případě benátského památníku Viktoru Emanuelovi II., prvnímu králi sjednocené Itálie (1887), avšak v případě pražského pomníku je neodůvodněná. Má skutečně lev vrčet na nás?
Lev navíc s pokrčenou nohou a (polo)zataženými drápy vypadá, jako by ťapkal či dával pac, což vzhledem k útočně vyceněným tesákům rovněž nedává smysl. Stačí tohoto lva porovnat s formálně podobným lvem z orvietské katedrály ze 14. století. Nejen že je lev–Marek v adekvátní výši, aby mohl na vstupující lid shlížet adekvátně svému poselství, ale zároveň má výrazně vytažené drápy a tělem se vypíná do výše, čímž představuje docela jinou figuru než nečitelný lev na Klárově.
Jak se vlastně k památníku vůbec postavit? Stupni rozevřený podstavec diváka fyzicky přitahuje k sobě, lev jej však svým postojem odhání. Nevysoké stupně zřejmě nemají sloužit jako lavička, na které bychom pomník beztak ignorovali svými zády; ovšem vystoupíme-li po stupních coby schodech na pomník, pak se lev ocitne pod námi jako domácí mazlíček.
Jen pro letmé srovnání. Orel londýnského památníku R.A.F. zcela jednoduše, ale výstižně ztělesňuje myšlenku hrdé dominance nad pozemskými nebesy. Památník Bitvě o Británii je zase oboustranným pásmem, které působivě vystihuje zmatek, shon, hrůzu, odhodlanost a nasazení vojáků i civilistů, a příchozího ihned vtahuje do hry, což mají památníky takříkajíc v popisu práce. Stejně tak hned několik návrhů památníku letcům v Českých Budějovicích pracovalo s možností skrze pomník kontemplovat aviatickou oblohu prizmatem dějin, a tedy skutečně vzpomínat.
Jak však pochopit a uchopit pražského lva, jehož vlastní pohled, držení těla a měřítko je bezprostředně spjato s velice omezeným, blízkým teritoriem? Taková figura je možná přesným vyjádřením české současnosti, k památce letců se však vztahuje přinejmenším nešikovně. Památníku tak citelně schází nejen aviatický étos vznesení, ale je dokonce protichůdný souvisejícímu a nejdůležitějšímu poselství našich vojenských sborů v zahraničí, tolik aktuálnímu: totiž že bojovat za sebe mnohdy znamená bojovat za ostatní.
Přesto - prosím - neberte výše řečené jako výsměšný či exemplárně pohoršený komentář, nýbrž jako konstruktivní připomínku k několika formálním nedorozuměním - která nicméně neznamenají, že je s vaničkou třeba vylít i dítě. A tedy přátelsky, s myšlenkou na památníky budoucí a heslem RAF, per ardua ad astra!
Autor je historik umění
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
